Cepheané

„Ovšem, nebýt jich...," začala Olla. „Pak bychom tu nebyli," zasmál se suše Sol Sajin. Lidé se konečně rozhýbali, začali hovořit a jeden před druhým se snažili ukrýt své zklamání. „Prosím o chvilku pozornosti," přerušil hovor Grif Rift a obrátil se k Fai Rodis: „Jaký máme plán?" „Stejný jako předtím. Beze změn," odpověděla klidně a pevně. „Je nutné letět nejdříve k satelitu, když nám zpráva Cefeanů potvrzuje, že je pustý?" zeptal se Grif. „Je to nutné. Při zkušenostech, které máme, si můžeme všimnout něčeho, co třeba nemohli pochopit, a tedy ani zpozorovat Cefeané. Možná že na oběžnici zůstala zařízení někdejší tormanské civilizace, která je teprve v poslední době v úpadku. Na planetě mohla existovat daleko starobylejší civilizace, vymřelá nebo vyhlazená dnešními obyvateli Tormansu, jsou-li to přistěhovalci..." Grif Rift přikývl mlčky na souhlas. Temný plamen se pomalu přibližoval k satelitu, a když s ním vyrovnal svou orbitální rychlost, začal obíhat pustou kouli šest set kilometrů nad povrchem jako Saturnův Midas. Mohutné stereoteleskopy ohledávaly šedý povrch, zbrázděný místy rozsedlinami propastí a nevysokých hor. Pásy exponovaných filmů se přímo v aparátech zvětšovaly natolik, že se daly rozeznat i jednotlivé kameny. Ale ani oblet napříč nepřinesl sebemenší důkaz, že by na měsíci někdy existovaly rozumné bytosti. Podařilo se objevit i pumovou stanici Cefeanů, umístěnou důmyslně v polokruhovitém výřezu kolmé stěny ze světlé pórovité lávy. Do tohoto místa, chráněného před meteority, svrhla posádka Temného plamene při druhém obletu pumovou stanici, která v jazyce Velikého okruhu sdělovala, že paprskový hvězdolet ze Země sem přiletěl se speciálním posláním a že přistane na planetě. Bude-li stanice pracovat déle než pět let od chvíle, kdy byla svržena, znamená to, že hvězdolet neexistuje a planeta Země s poznávacími značkami ST 3388 + 04 ŽF prosí, aby o tom byla při nejbližší příležitosti podána zpráva Okruhu. „Jen abychom ji nezapomněli vypnout při zpáteční cestě," poznamenal starostlivě Div Simbel. „Podobné případy se staly, třeba z radosti, že posádka unikla z nebezpečné planety." „Naše stanice má preventivní zařízení, totiž zásobní okruh," ujistil ho Sol Sajin. „Jakmile se začneme vzdalovat od Tormansu a jeho měsíce, začne sonda houkat, dokud ji nevypneme." „Všechno je tedy hotovo! Měli bychom se vydat k Tormansu," řekl řekl inženýr a zívl.

Výstraha

Čedi Daan měla najednou pocit, jako by hvězdoletem zavál svěží vítr ze vzdálené Země. Místo dlouhého klepání na dveře nepohostinné, možná i nepřátelské planety přicházejí jako vítaní hosté. Tormanťané jistě všechno pochopí a není třeba obávat se oboustranné nedůvěry nebo urážek. Fai Rodis vydechla úlevou a vrhla na Grifa veselý, skoro vítězoslavný pohled.
Číselné signály za sklem přijímače naskakovaly stanovený počet minut. Pak následovala dlouhá řada jiných znaků. Hned nato neúčastný, slabě modulovaný hlas, jakým hovořily malé překladové stroje na kosmických lodích, pomalu pronesl: ,tVšem, všem, všem! Vysíláme hlášení pro cestovatele..." Čedi bezděky zamrazilo a bezmocně se ohlédla. Fai se bleskurychle sklonila nad přijímač a Grif mimovolně zaťal pěst, v níž dosud svíral prsty rozradované velitelky expedice. „... hlášení pro členy expedice z planety..." zde se stroj zarazil, vydal pár nejasných zvuků a znovu lhostejně pokračoval: „Umístili jsme ukazatel galaktických souřadnic i s výstrahou na pustém satelitu obydlené planety. Slyšte nejdříve výstrahu: 02,02,02,02... Slyšte výstrahu!" „A — ach!" vzdechl kdosi s hlubokým zklamáním, když se stroj na okamžik odmlčel.
„Výstraha pro život na kyslíkové bázi! Nepřistávějte! Planeta je velmi hustě osídlena humanoidní civilizací, která není účastníkem Velikého okruhu. Index technické vyspělosti kolem 36. Žádost o přijetí našeho hvězdoletu zamítli. Nechtějí návštěvy z kosmu. Nepřistávejte na planetě!"
Stroj znovu udělal pauzu, a pak se objevily značky nedůležité pro pozemšťany, kteří už souřadnice znali. Lidé stáli mlčky, dokud se nezačaly opakovat noty a poznávací značky Galaktické výzvy. „Je to — jasné!" Olla Dez vypnula přijímač. „Ano..." řekl nevesele astronavigátor. „Pumová stanice na satelitu. Pracuje bez poruchy už třetí století. Cefeané jsou kabrňáci!"

Automatická zpráva

Měla také jeden vzdálený satelit s rovníkovou rotací. Astronauti dobře znali čistý azur rodné planety, který je s ubývající vzdáleností stále jasnější. Tormans však vypadal temně modrý, s fialovým odstínem v místech, kde hustý oblačný příkrov odrážel a rozptyloval paprsky rudého slunce.
Tmavomodrá koule visela na černém nebi a pod ní plul sotva rozeznatelný popelavý kotouček měsíce. „Tormans byl kdysi určitě třetí planetou," pronesl hlasitě Tor Lik. „První už zřejmě dávno spadla na rudé slunce, jak tomu bude i s naším Merkurem. Tahle hvězda je starší..." Astrofyzik zmlkl a zahleděl se na přijímací obrazovku předních lokátorů, kde se rýsoval oblouk ze samých teček. Grif Rift se vrhl k pultu, ale Olla Dez ho předešla a zapojila síť. V protáhlém okénku pod lokátorem se míhaly řady vertikálně položených sloupečků a překladový stroj začal bez přestání opakovat noty dag. „Jazyk Okruhu!" vyhrkl Grif.
Olla změnila index překladového stroje a v okénku příjmu běžela teď čísla 02, 02, 02, 02... Z Tormansu přicházely poznávací značky galaktických stanic Velikého okruhu. Volaly hvězdolet.
Jakési neuvěřitelně citlivé lokátory zaměřily blížící se Temný plamen a hovoří k němu teď v jazyce společném pro milióny planet galaktických i mimogalaktických hvězdných soustav, spojených ve Velikém okruhu. I Galaxie M-31, čili Mlhovina v Andromedě, spojila konečně s pomocí paprskových hvězdoletu kolosální moc rozumu vlastního Okruhu s naším. A kódovaná řeč, dešifrovaná synem Země, nezapomenutelným Kamem Amatem, zní teď v obvyklých symbolech z planety Tormans!
Jak nesprávné byly pozemské představy o této planetě! Jsou-li Tormanťané součástí Velikého okruhu, znají-li jeho jazyk a vyměňují-li si zkušenosti se svými inteligentními spolubratry, pak neexistuje žádná planeta Utrpení. Je to mýtus, omyl, zaviněný náhodným nepochopením. Myšlení Cefeanů se zřejmě značně liší od chápání obyvatel souhvězdí Draka, kteří poslali paprskový hvězdolet na 26. úsek, a stanice Velikého okruhu si to nemohla ověřit, když předávala zprávu Zemi.

Provní pohled na Tormans

Temný plamen se obrovskými skoky řítil po nové dráze. Ještě než se objevily paprskové hvězdolety, říkalo se normálním kosmickým lodím s magnetickými tlumiči inerce „mezihvězdní klokani", protože dovedly tak neuvěřitelným způsobem nabírat rychlost. Div Simbel a Sol Sajin nařídili pilotážní automaty tak, aby zrychlení, let i zabrždění proběhly v jediném cyklu. Celá posádka se pohroužila v hypnotický spánek a po celou dobu neopustila amortizační kabiny. Nikdo na hvězdoletu — kromě robotů, kteří mapovali cestu a vedli palubní žurnál — nemohl pozorovat, jak fialové slunce narůstá a je stále rudější. Zpočátku rostlo pomalu, pak se ale začalo hrozivou rychlostí přibližovat a zalévalo hvězdolet svým žárem. Když dosáhlo v průměru téměř dvou metrů, nevypadalo už jako plochý disk, byla to ohnivá koule s širokou, zářící korónou. Stejně rychle však uskočilo dozadu, jakmile koráb prošel anasteriem, a přijalo rozměry Slunce, jak se jeví pozorovateli ze Země. Hvězdolet přestal opisovat exaktní křivku. Jeho rychlost kles-la na stanovené minimum. V malé oddělené kabině, kde spali Div Simbel a Vir Norin, začaly pracovat budicí přístroje. Krátce nato se všech třináct členů posádky sešlo v pilotážním sféroidu a pozorovali přibližující se planetu: byla druhá v pořadí a obíhala rudé slunce v menší vzdálenosti než Země svou mateřskou hvězdu.

Zrychlení a brždění

Dívka náhle bezpečně poznala, že to byla Fai. Určitě, byla tam, na vlhkých planetách infračervených sluncí! Čedi netušila, že zatímco ona uvažuje ve své kabině, autor obrazu, jinak známý astronom, sedí už tři noci beze spánku uprostřed Kavkazu u obrovitého teleskopu. Miliónnásobná zvětšenina ukazovala na obrazovce pět rudých bodů v souhvězdí Rysa. Tam někde, u toho nicotného ohníčku vzdáleného tisíce světelných let, se musí vynořit Temný plamen. A na něm nezapomenutelná Fai Rodis, jejíž zjev mu z paměti může vymazat pouze smrt... Ve stejném okamžiku pozorovali nafialovělou hvězdu i Grif Rift a Fai ze sféroidu řídicí kabiny. Inženýr tušil správně. Matná hvězda, která vypadala na obrazovce jako malý disk, byla sluncem Tormansu.
Vir Norin a Menta Kor už vypočítali, že hvězdolet musí urazit tři sta osmdesát miliónů kilometrů s obyčejnými anamezono-vými motory. Kdyby zbrzděný koráb užil jen pouhou desetinu přímočaré jednotky P, dosáhl by Tormansu přesně za tři a půl hodiny. Ale zrychlení a pak nové přibrzdění Temného plamene spotřebují ještě asi třicet hodin.

Čedi

Inženýr ukázal na matné slunce o průměru čtyř či pěti centimetrů, napůl schované za rámem obrazovky. Fai ho předtím ani nezpozorovala.
„Jestli tohle je slunce Tormansu a má přibližně stejné rozměry jako naše, pak k němu zbývá tři sta až čtyři sta miliónů kilometrů. To je maličkost."
„A když to není ono, nýbrž některé jiné z té pětice?" zeptal se Sol Sajin.
„Pak budeme muset dlouho cestovat... anebo znovu vstoupit do nulového prostoru, ale bez diagramu, který nám předtím připravili na Zemi. To by bylo zlé, ale já věřím výpočtům z naší planety i našim astronavigátorům. Žádný z nich nena-vádí paprskový hvězdolet poprvé," řekl klidně Div Simbel. Čedi Daan spustila nohy opatrně na elastickou podlahu. „Jak se cítíte, Čedi?" zeptal se starostlivě Grif. „Neměl bych zavolat Evizu? Přece jen to bylo riskantní, vystavit vás takové zkoušce. Ale spoléhal jsem na důkladný trénink celé naší posádky."
,.A nezmýlil jste se!" Čedi se vzpřímila, přemáhajíc vší silou slabost v nohou a mžitky před očima. Tři piloti hvězdoletu se po sobě uznale podívali. Dívka odpovídá tak, jako by pro ni bylo docela obyčejnou věcí ztratit dvakrát za sebou vědomí během tak krátké doby. Čedi postřehla šibalský záblesk v tmavých očích Sóla Sajina. „Proč se nestaráte o Fai Rodis? Ocitla se také poprvé v nulovém prostoru."
„O Fai nemusil mít nikdo obavy," Grif snížil hlas. „Nejenže už řídila vykopávky na vzdálených planetách, ale prošla i všemi deseti infernálními stupni."
Čedi zrůžověla v návalu smíšených pocitů. Když odcházela do své kabiny, vrhla na Fai Rodis kradmý pohled. Ta seděla j opřena v křesle a sledovala mihotavý třpyt souhvězdí Rudých sluncí. Mladá socioložka si náhle připomněla obraz, který viděla na kterési výstavě. Představoval neutěšenou krajinu s haldami rudohnědých balvanů, pokrytých dlouhými chomáči skořicově zbarvených rostlin, podobných vodním řasám. Ku-povitá mračna visela tak nízko nad zemí, že se zdálo, jako by nebeská klenba spočívala na řadě narudlých průsvitných věží jako na pilířích. V popředí obrazu bylo vidět ženu v důmyslném skafandru. Zdvižené hledí helmy jí odkrývalo část obličeje s charakteristickými rysy čela, kořene nosu i s výraznýma očima.

Vynoření

Strach před realitou dříve vždycky ovládal člověka, nezvyklého od dětství na boj
se silami přírody. Vždyť dokonce i ona, dokonale zdravá a psychicky speciálně připravená pro svůj úkol, chvěje se v tomto okamžiku před fundamentálními strukturami skutečného kosmu. Jak pevné a odhodlané jsou tváře jejích druhů v boji s nepřátelskými silami Tamasu, v jehož temném anti-prostoru a antičase mizí beze stopy nejen člověk, ale i celé galaxie jako zrnka písku...!
Křišťálový sloup náhle pohasl a kabinou zazněl nový zvuk jako akord basové struny. Fai Rodis instinktem pochopila, že Temný plamen dosáhl bodu výstupu z nulového prostoru. S jejím tělem se dělo cosi zvláštního. Klesalo, nebo stoupalo? Roztahovalo se, nebo smršťovalo? Neuměla si to představit. Všechny obvyklé pocity z ní vyprchaly. Jako by plavala v řece zapomnění. Necítila chlad ani teplo, nevnímala světlo ani tmu, nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Mozek bez orientačních bodů vypověděl poslušnost. Tupé myšlenky jí monotónně kroužily hlavou a donekonečna se opakovaly. Nezakoušela strach ani radost, nechápala svůj stav, v němž už byl obsažen rodící se život, ale zatím stejně nesmyslný jako před miliardami let. Vtom cosi neznámého roztrhlo uzavřený kruh Fainých myšlenek a její vědomí se opět otevřelo vnějšímu světu. Vrátila se z nebytí...
Fai uviděla množství nádherně zářících hvězd. Ale pruhy a kulovité útvary planoucí hmoty se právě přemístily k levému spodnímu okraji obrazovek. Vpředu napravo, v černé kosmické tmě, svítilo souhvězdí pěti Rudých sluncí, a trochu stranou ještě dvě další bledé hvězdy.
Grif Rift se zvedl a přejel si dlaněmi obličej, jako by ze sebe smýval únavu. Div Simbel manipuloval číselníkovými disky na řídicím pultu. Hvězdolet se několikrát zachvěl jako uklidňující se zvíře a znehybněl. Nezměrná hluboká radost zalila Faino nitro. Podobný pocit zakouší asi člověk, když po dlouhém trmácení ve zkázonosné jeskyni uvidí opět modré nebe, ucítí teplé slunce a svěží vůni trávy. Usmála se na Grifa, Čedi i oba astronavigátory, kteří se chystali sjet výtahem do sálu s počítači. Před oválnými dveřmi se znenadání objevil Gen Atal. Pohnul zelenou pákou a masivní dveře se odsunuly napravo. Inženýr kosmické ochrany přistoupil k Čedi zároveň s Grifem Riftem. „Hotovo!" řekl Grif. „Ostatní je věc astrqnavigátorů. Jistě nám brzy řeknou, v jaké vzdálenosti od cíle jsme se vynořili. Jaký je váš názor, Dive?"

V pořádku

Grift Rift, Div Simbel i Sol Sajin sestrčili dohromady svá křesla. V trojúhelníku mezi jejich hlavami a rameny zářil teď nevysoký, křišťálově průzračný sloupec. Uvnitř v sotva znatelné spirále pulsovala tekutina podobná rtuti. Při sebemenším zpomalení či zrychlení jejího toku poskočila vždy jedna z ručiček na gigantických číselnících a ze spodní části řídicího pultu zazněl krátký ostrý hvizd. Hlavy všech tří astronautů se pokaždé trhavě napřimovaly a znovu klesaly, když se ručka vrátila do původní polohy.
Ozval se zvláštní naléhavý signál a dvě. ručky se vychýlily současně. Na pravé obrazovce naskočila tmavá skvrna. Čedi dostatečně znala nové představy o uspořádání vesmíru, aby okamžitě pochopila, že černý útvar je výběžkem Tamasu, an-tisvěta, antigravitace, vesmíru s temnými galaxiemi a neviditelnými slunci. Vzpomněla si, jak jednou Fai zpívala píseň Okamžik mezi světlem a stínem... Opravdu, okamžik. Kolmý panel s číselníky představuje předěl. Stačí jen maličko sklouznout a... Čedi by ráda věděla, co před chvílí pociťovala Fai. Sedí stejně nehnutě jako trojice inženýrů kolem křišťálového sloupce a upírá oči na obrazovky, za nimiž zeje šedá prázdnota, jistě se také pokouší představit si Tamas... ? Čedi však neuhodla myšlenky Fai Rodis. Pocity velitelky expedice byly mnohem trýznivější než u mladé socioložky, protože Fai neztratila vědomí. Její silné, velkolepě vytrénované tělo odolávalo Jlřechodu do nulového prostoru skoro stejně vytrvale jako tel a pilotů paprskového hvězdoletu. Rychle se vzpamatovala a snažila se myslet na pracovnu svého učitele Kina Ruchá ve východní Kanadě, kde se připravovala na expedici. Ale i tvrdá Fai Rodis musila poctivě přiznat, že byla otřesena střetnutím s realitou vesmíru.

Návrat

Náhle všechno zhaslo. Čedi cítila, že se nezadržitelně řítí do bezedné propasti, z níž není záchrany, a pak začala pozbývat vědomí. Měla dojem, jako by jí explodovaly nervy v celém těle, a z nesnesitelného pocitu vnitřní trýzně začala hystericky křičet. Ve skutečnosti však jenom neslyšně pohybovala rty. Zdálo se jí, že celá její podstata se vypařuje jako kapka vody.
A hned nato byla ochromena ledovým chladem v hloubce propasti, kam pořád ještě bez konce padala... S pocitem tělesnosti se Čedi vrátilo i vědomí. Proud ionizující plynné směsi jí lehce ovíval obličej zalitý potem. Z obavy, aby podruhé neomdlela, stočila dívka pomalu oči k obrazovkám napravo. Nebylo na nich nic než kalná prázdnota. Vlevo, kde předtím zářila oslepuje síla miliónů sluncí z galaktického centra, nebylo také nic. Čedi se pohledem střetla s Fai Rodis, která se chabě usmála, když ale viděla, že dívka chce promluvit, varovně položila prst na rty.

Let

V řídicí kabině se setmělo, jako by se ponořila do tmavého jezera, poklopeného číší s rotujícími proudy světla.
Čtyři obrovité kulaté stupnice se postupně rozžehly. Byly umístěny pod sebou na vertikální příčce, která v polovině pultu oddělovala dvě obrazovky. Grif Rift kývl stranou k Divu Simbelovi a pilotážní inženýr spěšně otočil rudým kolem zpátky.
Čedi Daan spíš uhodla než pocítila rotaci sféroidu. Číselníky zablikaly v záplavě oranžových světel, jejich obrovské šipky se pohnuly nalevo a zmateně poskakovaly hned nahoru, hned dolů. Grif se sklonil nad pultem a jeho ruce, ozářené jen odleskem z číselníků, se zakmitaly na klávesách přístrojů s pohotovostí hudebního virtuóza. Šipky ukazatelů se pomalu vyrovnávaly, jejich nepravidelné chvění postupně ustávalo a do obrazovek na pravé straně se začala vkrádat tma. Nebyla to noční temnota Země, naplněná vzduchem, vůněmi a zvuky života. Ani čerň kosmického prostoru, dávající tušit nekonečnou prázdnotu. Na hvězdolet se plížilo něco, co se nedalo ovlivnit city ani rozumem, co nemělo ani jedinou z obvyklých lidských dimenzí a nepodléhalo vůbec abstraktní definici. Nebyla to hmota ani prostor, prázdnota ani mračno. Bylo to cosi nepochopitelného, v čem lidské vjemy neodvratně tonuly, čemu se přitom vší mocí bránily s pocitem nejhlubší hrůzy. Čedi Daan, zachvácená primitivním strachem, zatínala zuby a křečovitě se tiskla do křesla. Třásla se na celém těle. Pak ulpěla pohledem na protáhlé tvrdé tváři Grifa Rifta, znehyb-nělého před svými přístroji. Čtyři obrovité číselníky nad jeho hlavou zářily teď matně žlutým světlem. Ručky se začaly od sebe vzdalovat — dvě směrem nahoru, dvě dolů — a blížily se k vertikální čáře. Sotva se jí dotkly, hvězdolet sebou prudce otřásl. Na zlomek vteřiny vyvstalo před Čedinýma očima nezapomenutelné grandiózní divadlo. Nalevo, těsně u svislého panelu s číselníky, vířily ohnivé pruhy, koule a mračna hvězd s paprsky ostrými jako dýky, zatímco pravá strana byla pohroužena v úplné tmě.

Problém

Vedoucí expedice vypadala navenek úplně klidně. Ale citlivá socioložka se nedala oklamat, poznala, že Rodis je rozčilená.
Prožívá to taky poprvé, pomyslila si Čedi a ohlédla se na zavřené dveře. Kromě Gena Atala byla celá posádka v komoře biologické ochrany, kde měla dozor Neja Cholli a Eviza Tanet. Gen Atal seděl sám v těsném prostoru pod kupolí nad řídicí kabinou, kam se jako k pólu sbíhaly křivky silových napětí, tepelných deformací a odrážečů sférických zhuštění záporného pole. Čedině vznícené fantazii připadal inženýr kosmické ochrany jako starověký bojovník, ukrytý za štítem a připravený odrazit každý úder nepřítele. A měla vlastně pravdu. Jenže místo rukojeti meče svíraly inženýrovy prsty páky daleko mocnějších zbraní.
Do ticha náhle zazněly tři akordy Ochrany elektronických spojů. Grif se otočil k Sólu Sajinovi a dal mu jakési znamení. Zvuky umlkly a nastalo ticho tak hluboké, že když zaplály sférické obrazovky, zdálo se, jako by přímo zazvonily pod náporem oslnivého jasu hvězd z galaktického středu po levé straně. Napravo, podél vnějšího závitu naší Galaxie, se táhly křivolaké nitky s prchavými body jednotlivých sluncí. Na další pokyn Grifa Rifta otočil Div Simbel hvězdolet. Z předních obrazovek pomalu mizely divoce rozeklané mlhoviny svítícího plynu, mračna temné hmoty, ozářená kulovým shlukem kompaktního ohně, i dlouhá vlákna rozptýleného světla v Labuti. Čerň kosmické noci obestřela všechno kolem a odsunula do nekonečné dálky matné plamínky vzdálených hvězd a galaxií. Znamenalo to, že hvězdný koráb se natočil „přídí" k souhvězdí Rysa a blížil se k repagulu, hranici rozdělující přechod mezi světem a antisvětem, mezi Šakti a Tama-sem, jež se vzájemně prostupovaly.
Div Simbel roztočil nevelké rudé kolo, nasazené na kuželu vyčnívajícím z pultu. Kosmická loď se zachvěla, mírné zrychlení vtlačilo Čedi hluboko do křesla. Spodní okraje obrazovek zablikaly, když zaf&- pracovat neutrinový trychtýř pro útlum hvězdného žáru. Cřif Rift něčím cvakL a všemi prostorami hvězdoletu se rozlehl pronikavý signál. Čedi i Fai se zachvěly, když obrazovky zahořely bledě modrým plamenem. Obě ženy si instinktivně zakryly oči rukama, dokud nepřivykly střídání blankytné a temně modré barvy, které závratnou rychlostí vířily kolem kupole hvězdoletu.

U tormansu

S tím pocitem opustila Čedi tiše kabinu, když Grif vypnul stereoplastický portrét a stál tam bez hnutí a beze slova v šerém polosvitu. Dívce se draly slzy do očí, hrdlo měla stažené lítostí a v duchu si říkala: — Co se to s tebou děje, děvče? Vždyť si počínáš jako žena z doby Rozděleného světa, která se rozcitlivěla při jakémkoli utrpení! K čemu ti to bude dobré v těžkých dnech, až se ponoříš do života na Tormansu? — Čedi se už dávno rozhodla, že na planetě nebude vystupovat jako host, že nebude nikoho poučovat. Chtěla se tam objevit jako obyčejná Tormanťanka, nechtěla se lišit, nýbrž přizpůsobit a ztratit se v zástupu lidí, které viděla na snímcích pořízených Cefeany. Fai Rodis její úmysl schválila, kladla si jen podmínku, že definitivně se o věci rozhodne až na Tormansu. Grif Rift splnil svůj slib. Čedi se hluboko zabořila do křesla. Všechna místa v řídicí kabině byla obsazena. Uprostřed polokruhu pultů seděl Grif Rift, napravo kousek za ním Div Simbel, podoben kamenné soše. Sol Sajin vlevo zíral přimhouřenýma očima na horní řadu obrazovek. Svaly v jeho hubeném obličeji znatelně vystoupily, hluboká vráska pod bradou se táhla od jedné tváře k druhé. Oba astronavigátoři, jejichž netečný pohled měl dokázat, že udělali všechno, co bylo v jejich silách, se usadili za levým koncem pultu. Čedi ze svého místa viděla profil Fai Rodis, která seděla v křesle „pro hosty", dva metry za inženýrem.

Kap II, díl 2

„Mluvíte jako člověk ze starověku, který musil žít omezený a ubohý život bez radosti poznání."
„Všichni jsme omezení a ubozí stejně jako před třiceti tisíci lety, když se ocitneme tváří v tvář nemilosrdnému vesmíru." „Nevěřím. Mně to nepřipadá strašné. Ani naprostý zánik tak nepatrné kapky života, jako jsem třeba já. I když..." „Víte, jak hrozné je slovo ,nikdy' a jak těžko se s ním člověk smiřuje? Je nesnesitelné, a já jsem přesvědčen, že to tak bylo vždycky. Už od doby, kdy člověk začal ve své paměti křísit minulost a představovat si budoucnost." Čedi Daan pohlédla vzrušeně do inženýrovy tváře a něžně pohladila jeho velkou ruku. „Pojďme!" řekl krátce Grif Rift a vedl dívku na druhou palubu do své prostorné kabiny. Rozsvítil šedé světlo, které se používalo při promítání barevných korelací, a odsunul lehký panel ve stěně.
Objevil se plastický obraz mladé ženy v životní velikosti. Seděla v bílých volných šatech, obnažené paže složené na kolenou, a mírně zakláněla obličej, orámovaný pečlivě učesanými světlými vlasy. Zaoblené hladké čelo, tenké obočí a šibalské oči vytvářely harmonický celek s usmívajícími se plnými rty. Štíhlou šíji ovíjelo několik řad růžových perel, spadajících na hluboko odhalenou hruď, jak to bylo před několika lety v módě. Jako by do kabiny hvězdného korábu zaletěla pohádková bytost, aby astronautům předala ten zvláštní pocit uskutečňujícího se štěstí, jehož jsou schopni jen velmi mladí lidé, když na Zemi zavládne jaro se všemi svými vůněmi, sluncem a svěžím větrem.

Kapitola II na okraji propasti

Čedi, pojďte s námi, jdeme si trochu zatančit," zvala mladou socioložku astronavigátorka Menta Kor. „Práce nám šla dnes dobře, začali jsme s posledním kochleárním programem. Všichni jsou už vyčerpáni rozčilením a vnitřním napětím."
„Výborně, ale nejdřív si musím opatřit partnera. Zavolám Gri-fa Rifta," a Čedi uchopila ciferník svého signalizačního náramku. Menta Kor jí zakryla číselník rukou. „To je zbytečné. Sel právě na verandu." Astronavigátorka zrozpačitěla. „Proč bychom Rifta vyrušovaly? Mám dojem, že přemýšlí o hrozně důležitých problémech."

„Právě proto ho musíme rozptýlit. Zřejmě nevíte, co před časem prožil. Grift totiž ztratil ženu, kterou miloval. Zahynula při průzkumu starověkého skladiště s biologickými jedy. Celá akce si vyžádala jen jediný lidský život. Ale pro Rifta byl právě ten život ze všech nejdražší."
Čedi Daan přistoupila k výtahu, jehož dveře se před ní pohotově otevřely. „Verandou" se nazýval prostor pod kupolí kolem sféroidu s řídicí kabinou. Sloužil k odpočinku a procházkám, ale využíval se i jako tělocvična. A už se tam také bujaře proháněli a krkolomně zmítali Tivisa Henako s Torem Likem. Čedi uviděla Rifta opřeného o zábradlí, s pohledem upřeným na stříbřitou hladinu nádrže naplněné přeskupeným izotopem thalia, nejedovatým a netěkavým. Gymnasté používali bazén pro obtížné cviky v podmínkách normální i zvýšené gravitace. Dívka odvedla inženýra dolů. 1 zasmušilý velitel hvězdoletu se bezděky usmál, když ze své výše hleděl na její zrůžovělý obličej. Tančili pomalu a mlčky. Čedi cítila, jak Riftova strnulost zvolna mizí; jeho pohyby se uvolňovaly. „Za pár dní budou mít astronavigátoři všechna čísla a data pohromadě. Pak se pustíte do práce vy —" Čedi si povzdechla. „Nic prý není strašnější než vstup do nulového prostoru. Možná že..."
„Najdu pro vás místo v řídicí kabině. Je tam malé křeslo za chladičem rychlostního indikátoru. Socioložka přece potřebuje uvidět kořeny vesmíru, krutého a vražedného pro život, který jako racek v noční bouři letí jeho černými propastmi." „Ale přece letí!"
„Ano, a v tom právě spočívá nesmírná záhada života i jeho nesmyslnost. Hmota, jež sama ze sebe rodí síly pro pochopení vlastní podstaty a hromadí informace o sobě samé! Had zakousnutý do vlastního ocasu!"

U tormansu

„Ale proč tedy Tormans? Možná že situace na planetě není vůbec tak špatná a učitel Fai Rodis jen vzkřísil dávný mýtus. Říkalo se, že pojmenoval planetu příliš ukvapeně, jenom na podkladě předběžných údajů. Orbitální demografické profily expedice z Cefea ukazují na patnáct miliard obyvatel. Koloběh vodních mas i charakter povrchu planety vylučují možnost biologické prosperity při tak obrovském počtu lidí. Zabránit hladu se dá jen tehdy, jestliže na planetě objevili nebo prostřednictvím Okruhu přijali vědecké poznatky o výrobě syntetické potravy. S Velikým okruhem však spojení nenavázali, a že celá planeta odmítla přijmout cizí hvězdolet a nikdo jiný na výzvu Cefea-nů neodpověděl, to svědčí o centralizované moci, která ovládá silné vysílače, ale nikomu je nedovolí užívat, ani ve výjimečných případech."
„O teoriích můžeme diskutovat později. Staneme se oběžnicí Tormansu a můžeme pozorovat život na planetě," řekla Fai Rodis. „Rozdělíme se teď na dvě skupiny. Na každého čeká spousta práce, ať už zůstane jako hlídka na hvězdoletu, nebo vstoupí na půdu planety."
„A co když nám také nedovolí přistát?" zeptal se Div Simbel. „Promyslila jsem způsob, který nám umožní přístup na planetu," odpověděla Fai.
„Koho odvoláte z hvězdoletu?" zeptal se Sol Sajin. „Kromě mne a tří specialistů, to znamená Čedi, Tivisy a Tóra, potřebujeme lékaře, technologa a prvotřídního odborníka pro počítače, který by ovládal i metody stochastiky. Jako technolog půjde Gen Atal, jeho povinnosti u kosmické ochrany lodi převezme Neja Cholli. Výpočty se bude zabývat první astro-navigátor Vir Norin, nu a lékařku máme jenom jednu." „Děkuji, Fai." Eviza poslala velitelce vzdušný polibek. Vir Norin jen radostně přikývl, nespouštěje oči z Fai Rodis. Lehký ruměnec mu zbarvil tváře, pobledlé za poslední měsíce namáhavé práce v těsných prostorách hvězdoletu. Gen Atal pevně stiskl tenké rty a mezi obočím se mu usadila hluboká kolmá vráska.
„A co já?" zvolala nespokojeně Olla Dez. „Připravila jsem se k výstupu a cítím se v optimální formě. Myslila jsem, že mohu zastat dva úkoly: pracovat vědecky a zároveň předvést Tor-manťanům plastické tance..."
„Určitě je předvedete, Ollo," namítla Fai Rodis, „na obrazovce našeho hvězdoletu. Ale potřebujeme vás tu jako spojku pro osobní práce a pro dálkový záznam. Ostatně, půjde-li všechno dobře, bude každý z nás hostem na Tormansu." „Ale zatím se dá počítat jen s tím nejhorším," zachvěla se Olla. „Ano, ale ne snad jen s ním," řekla Fai.

Tormans

Antropologové nacházeli v profilech Tormanťanů rysy mongo-loidního zploštění, a nevysoký vzrůst i slabá tělesná konstrukce také připomínaly lidi z konce epochy Rozděleného světa. Povrch planety, pořízený mezi průrvami oblačného příkrovu, nebyl Zemi podobný. Spíš se dal přirovnat k planetě Zeleného slunce. Ukazatel radiální sondy prozradil zkušenému pohledu planetografů, že hloubka tormanských moří je ve srovnání s pozemskými oceány mnohem menší. Vrstva tormanské atmosféry byla zřejmě silná jako na Zemi. Nafialovělé slunce ozařovalo planetu, jejíž osa byla totožná s linií oběžné dráhy a konvekce se rozkládala rovnoměrně po celém jejím povrchu.
„Jestliže zdejší vegetace i složení atmosféry jsou podobné jako u nás a nevyskytují-li se tu nějaké zvláštní choroboplodné organismy, pak se na téhle planetě dá snadno žít," přerušil mlčení Tor Lik. „Zřejmě zde neexistují prudké klimatické změny, přemíra záření, zemětřesení, uragány a jiné katastrofické jevy, které jsme na Zemi musili tak dlouho přemáhat." „Máte asi pravdu," přisvědčil Grif Rift.

Přílet

Fai široce rozevřela oči a snažila se rukou napodobit dívčino gesto, ale odraz v zrcadle vyzněl pateticky a směšně. Rodis se krátce zasmála, odstranila zrcadlo, shodila ze sebe šaty a lehla si na pohovku. Uvolnila celé tělo a upřela pohled vzhůru k namodralé kouli, z níž vycházela téměř nepostřehnutelná záře. Zůstala tak nehybně ležet asi tři hodiny, dokud se v soustavě soustředných kružnic na stropě nerozsvítil žlutý bod a nezazněl slabý tón. Nato udělala několik gymnastických cviků, a za několik dalších minut stála před zrcadlem docela jiná žena. Vypadala přísnější a tvrdší v měkké přiléhavé astronautické kombinéze a s krátkým hladkým účesem. Navlékla si na levou ruku těžký signalizační náramek a vyšla z kabiny. V okrouhlé místnosti pod pilotážním sféroidem a komplexem počítačů se shromáždili členové expedice. Ciferníky náhradních přístrojů se rozkmitaly a v témže okamžiku otvorem ve stropě vklouzli do sálu Menta Kor a Div Simbel. Zazněla tichá melodie b-moll na znamení, že ochrana elektronických spojů pracuje normálně. Hvězdolet už nevyžadoval sebemenší obsluhu a plul podle udaného kursu ke galaktickému pólu. Vyčkávavé ticho přinutilo Fai Rodis, aby hned přistoupila k úkolu nejobtížnějšímu. Musila určit, kdo z členů posádky vystoupí po přistání na cizí planetu a která skupina zůstane trvale na lodi. Začala promítáním snímků předaných Okruhu výpravou z Cefea. Normální cestou by snímky dostihly Zemi teprve za půltřetího tisíciletí, kdyby paprskový hvězdolet z planet v souhvězdí Draka nepřetínal právě naši část galaxie a nedopravil zprávy do 26. úseku Velikého okruhu. Expedice z Cefea obletěla planetu Tormans jen dvakrát, a když nedostali povolení k přistání, pořídili celkový snímek planety podle zachycených televizních přenosů. Rudé slunce Tormansu, pro pozemského pozorovatele obyčejná hvězda, bylo v souhvězdí Rysa, tedy v temné, na hvězdy chudé oblasti vysokých galaktických šířek. Nikoho ani nenapadlo, že by se v tom bezedném prostoru mohli natrvalo usadit obyvatelé Země. Ale snímky z Okruhu vylučovaly jakoukoli pochybnost. Obyvatelé Tormansu se dokonale podobali pozemšťanům.
Barva jejich pleti se dala těžko posoudit. Pravděpodobně se nelišila od temnějších typů obyvatel Země. Úzké podlouhlé oči se zdály neproniknutelně tmavé, u kořene nosu lehce zdvižené obočí dodávalo jejich tvářím mírně tragický výraz.

Býk

Nad sklánějící se namodralou nížinou letěl křehký stroj, podobný nepravidelně rozeklané desce s pokřivenými vzpěrami a zaprášeným povrchem. Stáli na něm dva mladí lidé a přidržovali se jakési páky. Mladík s ostře řezanými rysy objímal v pase dívku mongolského typu. Černé copy jí vlály ve větru a zdviženou rukou jako by dávala nějaké znamení nebo kynula na rozloučenou. Pochmurná planina s řídkým porostem se svažovala do neviditelné propasti, zakryté příkrovem hustých žlutých mračen. Rodis dostala tu podivnou věc od svého učitele Kina Ruchá.
Fai k němu přišla jako pětadvacetiletá vědecká pracovnice. Vždycky se jí zdálo, že má v sobě dost schopností pro obtížný obor starověké monohistorie; Kin Ruch jí tehdy navrhl, aby studovala epochu Rozděleného světa. A dnes, po patnácti letech, vede neobvyklou expedici k nepředstavitelně vzdálenému světu, který je prý v podobné fázi společenského vývoje, jako kdysi Země na konci epochy Rozděleného světa. Musí se postavit onomu světu tváří v tvář, ale ne jako nezúčastněný pozorovatel, který má za úkol dívat se, studovat a přivézt na rodnou planetu získané materiály. Fai přece nevybrali kvůli jejím skrovným vědeckým úspěchům, nýbrž jako vyslankyni Země, jako ženu éry Spojených rukou, která svým taktem, citovou hloubkou a něhou může potomkům mateřské planety přinést poselství o jejím šťastném a radostném životě. Fai Rodis vypnula diorámu. Právě teď, v okamžiku, kdy se hvězdolet řítí vstříc neznámému osudu, viděla v mladé letící dívce svou družku. Jak odhodlaně tam stála před pádem do propasti, s rukou zdviženou v neurčitém gestu. I Rodis bude stát brzy před smrtelně nebezpečným cizím světem Torman-su. A její druhové budou od ní čekat rozhodující znamení. Otočila páčkou pod polštářem pohovky a část stěny v kabině se změnila v zrcadlo. Asi minutu před ním zkoumala svůj obličej a snažila se v něm najít společné rysy s tragickým výrazem mladé dívky. Ale pevná pravidelná tvář zralé ženy éry Spojených rukou s ideálně modelovanými silnými kostmi, rýsujícími se pod pevnými svaly a bezvadnou pletí, se velmi znatelně lišila od polodětského výrazu dívky z doby Rozděleného světaJJcdyž pocity obou byly asi podobné. Předtucha jí tíží a strach o úspěch expedice prohloubily vážný pohled zelených očí Fai Rodis a zvýraznily neústupné, ostře vykrojené rty.

Hodina býka

Vir Norin a Menta Kor právě vkládali do strojů předběžné výpočty, pořízené gigantickými ústavy na Zemi, aby je pře­vedli na konkrétní podmínky v místě anihilace^hvězdoletu. Práce nespěchala, ale také se nedala odkládat. Časový limit byl čtyřicet tři dny.

Fai Rodis pokynula Riftovi na rozloučenou a zamířila po měkkém běhounu ke své kabině, umístěné spolu s ostatními po obvodu druhé paluby. Její přítomnost nebyla nikde nutná. Posádka hvězdoletu i specialisté, kteří se na expedici celé mě­síce připravovali, nepotřebovali sebemenší pokyny pro svou každodenní práci. Pokud se nic zvláštního nepřihodí, má Fai všechen čas pro sebe. Tím spíš, že většina prací daleko přesa­hovala její kompetenci. Čalouněné dveře z vláknitého silikolu se automaticky otevřely a opět zavřely, když Fai vstoupila. Zesílila přívod vzduchu do kabiny a nařídila ho na svou oblí­benou vůni prosluněných afrických savan. Stěny kabiny slabě šuměly, jako by se kolem opravdu prostírala savana kolébaná větrem.

Fai se posadila na nízkou pohovku, chvíli přemýšlela, a pak sklouzla na bílý hrubě tkaný koberec před magnetickým stol­kem. Mezi věcmi pevně lnoucími k jeho povrchu stála nevel­ká dioráma, zasazená v oválném zlaceném rámu. Rodis po­hnula neviditelnou páčkou, malá věcička získala náhle prosto­rovou hloubku a zazářila sytými přirozenými barvami.

Kapitola 1 díl 6

Temný plamen využil svých magnetických tlumičů inerce a nabíral rychlost ohromnými skoky, které by pro dřívější hvězdolety byly vražedné. Spojení s korábem se přerušilo.
Jakmile se přístroje ustálily na indexu 0,10129 (rychlosti pro prostor Šakti), všichni členové posádky opustili inerční ko­moru a rozešli se na svá místa.
Ve zploštělém sféroidu řídicí kabiny, zavěšené uprostřed ku­pole hvězdoletu, zůstalí jen velitel korábu Grif Rift, Fai Rodis a Div Simbel. V rychlém sledu za sebou naskakovaly a měnily se údaje o orientaci hvězdoletu v prostoru Šakti, elektronový mozek řídicího pultu je okamžitě přebíral a zpracovával. Div Simbel obratnými pohyby bleskurychle manipuloval páčkami, záměrně vytvářel překážky, poruchy i distorzi gravitačních křivek, aby vyzkoušel reakci všeA mechanismů v nepředvída­ných okolnostenh. Konečně se v^fbntrolním okénku rozsvítily čtyři hvězdičky a vibrace hvězdoletu ustala. Temný plamen nabral kurs. Inženýr zapojil pilotážní zařízení a bez hnutí sle­doval ukazatele stability.

Fai Rodis a Grif Rift se mlčky postavili na disk zamontovaný v podlaze kabiny a sjeli do dalšího oddělení korábu. Zde oba astronavigátoři společně se Sólem Sajinem horlivě pracovali nad výpočty bodu vstupu a výstupu. Oba výsledky musily být hotovy současně, protože hvězdolet klouzal po okraji Tamasu v nulovém prostoru jen velmi krátký čas, potřebný pro vstu-povév a výstupové obraty. Při průchodu nulovým prostorem čas Šakti neexistoval. Přesnost výpočtu pro navigaci podob­ného druhu přesahovala všechny představy a ještě donedávna se zdála nedosažitelná.
Teprve objev kaskádové korelační metody umožnil určit mís­to výstupu z nulového prostoru s přesností do půl miliardy kilometrů. Téměř současně byly zkonstruovány přístroje pro „ohmatávání" gravitačních polí, takže se daly vyloučit kata­strofy, k nimž by došlo, kdyby se hvězdolet při výstupu z nu­lového prostoru střetl s hvězdou nebo s jiným nebezpečným shlukem hmoty.

Kapitola 1, část 5

„Myslím," dodal předseda, ještě než opustil tribunu, „že by­chom měli vybírat lidi pokud možno mladší, a to i na speciali­zovaná místa ve hvězdoletu. Mladí svou spontánností a silný­mi emocemi mají mnohem blíž k éře Rozděleného světa než lidé zralého věku. Proto by se v expedici na Tormans mohli dobře uplatnit." Místo pro vypuštění Temného plamene bylo vybráno tak, aby startu mohlo přihlížet co nejvíce lidí. Danému účelu ideálně vyhovovala rovinatá step, vroubená nevysokými pahorky, na náhorní plošině Revat v Indii. Hvězdolet musil až za hranici naší sluneční soustavy letět s anamezonovými motory, a pak v určeném bodě odstínit svou gravitaci v systému našeho pro­storočasu, tak aby se ocitl na pokraji Tamasu v nulovém pro­storu.
Dvourohé aktivátory magnetického pole se vysunuly k ochra­ně. Lidé na kopcích se ukryli za kovovou síť a navlékli si speciální polomasky, zakrývající spolehlivě uši, nos i ústa vrstvou z měkké plastické hmoty. Na „rozích" aktivátoru za­svítily signály, skoro neviditelné ve svitu tropického jitra. Ze­lená kupole obrovského korábu se zachvěla, nadskočila o de­set metrů a znehybněla na těch nutných několik vteřin, v nichž magnetické amortizační šachty nabraly plnou sílu. Temný plamen visel ve vzduchu a pomalu rotoval kolem ver­tikální osy. Bledý mihotavý sloupec anamezonu se pod ním roztěkal až k hranicím ochranné stěny. Vtom hvězdolet učinil druhý vertikální skok přímo k obloze, a byl pryč. Nečekanost, jednoduchost, a také protivný rezavý svist se ničím nepodoba­ly hřmotným a vítězoslavným startům obyčejných hvězdoletu. Gigantické a hrozivé kosmické lodi odlétaly ze Země majes­tátně, pyšnily se svou silou. Ale paprskový hvězdolet zmizel, jako by utekl.

Až zítra

Až zítra zase přibyde kus. Zatím nějak nemůžu najít, kam jsem tu knihu založil, takže scanovat další stránky jde poněkud obtížně. Nebijte mě, nebijte, to se stane každému, bodhužel prostě nemám čas připravit si to všechno najednou, a pak to sem jen vlepovat.

kapitola 1, část 4

V jedné z horních řad v sále zablikalo třikrát rudé světlo. Zvedl se mladý muž v širokém bílém plášti. „Je třeba zdůrazňovat nebezpečí? Naskýtá se.přece možnost spojit se s bytostmi, které jsou součástí lidstva, vrženou náhodně do nekonečných dálek od rodné planety!" Předseda potřásl hlavou.
„Vrátil jste se z Jupitera, a proto neznáte podrobnosti z celoplanetární diskuse. Jsou-li obyvatelé Tormansu bývalí pozemšťané, pak jejich předkové dýchali tentýž vzduch jako my, mají s námi společné geny, stejnou krev, jak se říkalo v době, kdy odletěli ze Země. A je-li jejich život tak těžký, jak předpokládá Kin Ruch a jeho spolupracovníci, tím spíš si musíme pospíšit. Ale znovu připomínám, že nesmíme užít síly, nemůžeme k nim přijít jako karatelé ani jako věrozvěsti dokonalejšího světa. Bylo by šílenství nutit je, aby změnili svůj život. Proto je zapotřebí co největšího taktu a zcela zvláštních metod při této neobvyklé expedici." „Co si od toho slibujete?" zeptal se člověk z Jupitera. „V každém případě je naší povinností přijít k nim jako lékaři jejich potíží, ať vyplývají z nevědomosti, či ze špatných podmínek na planetě," odpověděl předseda a všichni členové Rady se zvedli jako jeden muž, aby jednomyslně vyjádřili svůj
postoj.
„A co když oni nebudou chtít?" namítl Jupiteřan. Předseda s nechutí odpověděl:
„Obraťte se na Akademii předvídání budoucnosti. Ta už posoudí různé možnosti. My však musíme společně určit velitele expedice, dřív než se členové Rady rozejdou do jednotlivých pracovních skupin!"
Při jméně Fai Rodis, jež byla žačkou Kina Ruchá, historika a znalce Rozděleného světa, zajiskřil celý sál zelenými signály na znamení souhlasu.

kaitola 1, část 3

Expedice ze souhvězdí Cefea mohla pořídit jen několik snímků, z nichž se dá soudit, že Tormanťané jsou zcela podobní lidem, kteří před mnoha staletími uskutečnili svůj zoufalý pokus. Koeficient bipolární pravděpodobnosti činí 0,4. Mozek Nejvyšší rozvahy vykazuje na všech obvodech ano s vysokým indexem. Akademie hoře a radosti se vyslovila také pro uskutečnění expedice."
Vel Cheg opustil tribunu a jeho místo zaujal předseda Rady. „Po předchozích argumentech nemá už Rada co řešit. Podřizujeme se mínění planety!"
Sál odpověděl na předsedova slova záplavou zelených světel. Předseda pokračoval:
„Rada okamžitě začne s organizačními pracemi. Nejdůležitější a nejzávažnější bude výběr astronautů. Temný plamen je náš druhý paprskový hvězdolet. Není velký a nemůžeme poslat tolik lidí, kolik by bylo třeba. Hvězdolet bude řídit osm lidí, z nichž nikdo nemůže být vystřídán kromě navigátorů. Pět lidí navíc včetně velitele výpravy je maximum, jež může kosmické plavidlo pojmout, aniž by se v něm lidé nesnesitelně tísnili. Musíme s lítostí přiznat, že naše paprskové hvězdolety jsou zatím jen pokusné stroje a že lidé, kteří je řídí, jsou vlastně průzkumníky nejnebezpečnějšího způsobu pohybu v kosmickém prostoru. Každý let, zejména do neznámých oblastí vesmíru, je spojen se smrtelným rizikem jako kdysi..."