Temná noc

Šla se sklopenou hlavou a zamyšleně naslouchala inženýrovi. Astronauti, kteří měli malou praxi v hovorovém jazyce Jan-Jachu, rozuměli jeho řeči jen částečně. Vysoká tráva šelestila ve větru, vějířovité nepěstěné keře se zmítaly a těžké disky temně rudých květů se klátily na tuhých stoncích. Malá zahrada byla plna neklidného křehkého života, který zejména silně vnímali astronauti v nepřístupné řídicí kabině kosmické lodi. Kolem zahrady byla tma. Na Tormansu se noční osvětlení soustřeďovalo ve velkých městech, na důležitých dopravních uzlech a v továrnách. Na celém ostatním území planety vládla vždy dvanáct hodin temnota. Malý a vzdálený měsíc Tormansu ji ani nestačil rozptýlit. Ojedinělé hvězdy od galaktického pólu ještě zvýrazňovaly čerň oblohy. Směrem ke středu Galaxie slabě zářila rozmazaná skvrna hvězdného prachu, bezútěšně ztracená v propastech vesmíru. Fai Rodis vyprávěla Tormanťanovi o Velikém okruhu, který pomáhal pozemskému lidstvu už více než půldruhého tisíce let tím, že v něm podporoval víru v moc rozumu a radost ze života, odhaloval mu nekonečný kosmický prostor a zbavoval jeho cestu za poznáním bezúčelného tápání a slepých uliček. To, co jsme dříve sice viděli, ale nechápali, a proto bez užitku míjeli na obrazovkách vnějších kosmických stanic Země, stalo se nám blízké od té doby, kdy bylo objeveno tajemství spirálního prostoru a paprskových hvězdoletů. „Přišla éra Spojených rukou, a tak jsme tu," skončila Rodis vyprávění. „Nebýt Velikého okruhu, mohly uplynout milióny let, než bychom se vzájemně našli, dvě planety obydlené pozemšťany."