Nesnáším nečinnost

Zvedaly se nad planetou až '; odrazové zaatmosférické vrstvě, odkud kaskádovitě padaly dolů a jako obrovitý trychtýř zabíraly široký prostor. Vyzařovače hlavního kanálu se podobaly očím v kupoli Temného plamene, které svítily za dne skelnou modří a v noci zářily žlutým ohněm. Tormanťanům naháněly ty bdělé oči strach. Uvnitř hvězdoletu v řídicí kabině sřéroidu držel nepřetržitě někdo z astronautů službu a sledoval sedm zelených světýlek v horní části sešikmeného pultu. V noci hlídali obvykle muži, zvyklí nočnímu bdění zřejmě po předcích, ještě z dob, kdy se po setmění kolem sídlišť prvobytného člověka plížili nebezpeční dravci. Týden ubíhal za týdnem a pravidelné schůzky členů expedice pomocí stereopřenosu zmírňovaly tíhu odloučení a nebezpečí. Div Simbel dokonce navrhl, aby přepojili optické indikátory na poplašné zařízení a přestali držet službu u pultu. Grif Rift ale jeho zdánlivé zdokonalení odmítl: „Nemáme právo zbavit své přátele starostlivé péče. Znamená pro ně oporu a spojení s tímhle kousíčkem pozemského živo¬ta," velitel obsáhl prostor hvězdoletu rozmáchlým gestem. „Na Zemi nás obklopuje všude pozorné a chápavé prostředí. Zde je na každém kroku všechno cizí, nepřehledné a nepřátel¬ské. Ještě nikdy jsme nebyli tak sami, a vnitřní osamělost je horší než vzdálenost od světa, na který jsme zvyklí. Je to deprimující v tak těžkých podmínkách." Jednoho večera seděl Grif Rift před pultem osobních signálů, lokty na lesklé desce a těžkou hlavu podepřenou v dlaních. Zezadu k němu pomalu a neslyšně přistoupil Sol Sajin. „Co tu bloudíte, Sole?" zeptal se Grif, aniž se otočil. „Trápí vás něco?" „Připadám si jako běžec, který vyrazil příliš prudce od startu a odpadl daleko před finišem. Těžko snáším nucenou nečinnost."