Smutné písně

Čísi ruce podaly Vede lehký hudební nástroj s širokou, plo¬chou resonanční deskou a strunami na dlouhém hmatníku. Pod ženinými prsty zazněly táhlé zvuky prosté a tklivé melo¬die jako kanoucí slzy. „Prosba o kulku," řekla Veda a její zvučný altový hlas naplnil rozlehlou palácovou komnatu. „Pošli mi, Bože, smrtící kulku, neboť bez konce je tvé milosrdenství..." opakovala Čedi. „Jak mohla společnost člověka zřejmě klidného a statečného přivést tak daleko, že prosil raději o kulku?" Druhá píseň jí připadala ještě neuvěřitelnější: Šťastný, kdo mrtev jsi! Letouny zahřměly, tanky se valí a střely prší a živí zsinalť hrůzou se tetelí a hory mrtvých se vrší...
Veda Kong zpívala, hlavu skloněnou k teskně zvučícím strunám, a na jejích rtech, stvořených k upřímnému úsměvu, se objevil dosud neznámý trpký rys. Sotva zmizel Vedin obraz, Fai vstala a řekla hořce: „Veda Kong dovedla z nás nejlépe procítit bezmezné utrpení, kterým prošli naši předkové." Pak otevřela boční stěnu devítinožky a vytáhla kosočtvercovou hrací skříňku na krystalové vlnění. Zvedla ji na roztažených prstech levé ruky a přejela nad ní několikrát pravou dlaní. Zazněla mohutná a zlověstná hudba, řítila se jako lavina, a v ní tonuly a zajíkaly se disonanční akordy protáhlých tónů. Ale přidušené žalostivé zvuky sílily, slévaly se, a nakonec vířily jako smršť prokletí a výsměchu. Čedi se bezděky přikrčila.