U vás normální, u nás je to vzácnost

„Vy pozemšťané jste buď nesmírně naivní, nebo velmi vychytralí. Copak nechápete, že jste tak krásná jako žádná žena na mé planetě? Krásná, zvláštní a nebezpečná pro naše muže... Už jen když se na vás člověk dívá..." Jantre si nervózně tiskla ruce. „Jak vám to mám vysvětlit? Vy jste zvyklí na dokonalé tělo, stalo se pro vás normou, ale u nás je to výjimečný dar..." Fai položila ruku na obnažené rameno Jantre Jachach. Ta zmlkla a ustoupila. „Odpusťte mi," řekla Fai. Mírně se uklonila, rozmotala turban a okamžitě se oblékla. „Vy jste ale slíbila mému muži nějaké tance?" „Ano, a to budu musit splnit. Nemyslím, že vám to může být nepříjemné. Styk s vládcem planety je zvláštní záležitost a týká se kontaktů mezi našimi světy." „A já do toho nemám co mluvit?" vzplanula znovu Tormanťanka. „Ne!" potvrdila Rodis a Jantre Jachach zmizela, oněmělá hněvem. Fai zůstala chvíli zamyšleně stát a pak pomalu prošla sálem. Silná únava utlumila její obvykle ostrou vnímavost. Prošla druhým sálem v barvě žluté a skořicové a vstoupila právě do poslední, slabě osvětlené chodby, jež spojovala vládcův pokoj s palácovou částí vyhrazenou astronautům, když ucítila čísi pohled. Ze tmy bylo slyšet přidušený zvuk, podobný udivenému a rozpačitému výkřiku. Rodis napjala všechnu svou vůli, přešla mimo, a v tom okamžiku vyběhl za jejími zády přikrčený člověk směrem, odkud předtím vyšla. Hned nato dole něco tupě zadunělo. Jekot devítinožky, volající Rodis, pronikl do nejodlehlejších koutů paláce. Vyběhly stráže. Byl to týž okamžik, kdy se „záchranná četa" propadla podlahou v Sále chmur čili rozhodnutí, jak zněl oficiální název.