Oči země

Zvuky hned klesaly, hned zase stoupaly a svištivě se rozplýva¬ly v přidušeném řevu. Vzápětí vyšlehl ohlušující jekot a ryk jako výbuch atomové bomby, a hudba naráz přestala. „Co to bylo?" zeptala se Čedi se zatajeným dechem. „Rozloučení s planetou zármutku a hněvu, páté období Rozděleného světa. Touha zničit na planetě život, který se nevydařil, našla vlastně svou realizaci v útěku předků dnešních Tormanťanů."
„A přesto se naše Země znovu vzkřísila a ozdravěla!" „Ale ne celé lidstvo. Zde na Tormansu se všechno opakuje." Cedi se přitiskla k Fai jako k matce.

Temný plamen stál jako divoký útes na suché a opuš¬těné přímořské stepi. Vítr už na speklou půdu kolem hvězdoletu navál zvarhanělou vrstvu jemného písku. Ani jedi¬ná živá stopa nepřetínala zčeřené nánosy. Vzdušnými filtry, které propouštěly zvuk, dolehly občas k pozemšťanům rozmluvy hlídkujících stráží nebo hluk způsobený motory transportérů. Astronauti věděli, že stráže tu stojí proto, aby zabránily kontaktu s Tormanťany, a ne kvůli ochraně hostí před údajnými zločinci. Jediný pokus o útok na kosmickou loď byl státní akcí. Nezastihl posádku nepřipravenu a přístroje pro noční záběry zaznamenaly podrobnosti „bitvy". K boji vlastně nedošlo. „Fialoví", kteří znenadání začali ostřelovat chodbu a vrhli se na její povrchové zařízení, byli odmrštěni ochranným polem a zraněni vlastními střelami. Neja Cholli, příliš horlivá z nedo¬statku zkušeností, zapojila pole náhle na velkou intenzitu. Od těch dob se nikdo k Temnému plameni nepřibližoval. Náhodnému chodci se mohlo zdát, že hvězdolet je už dlouhou dobu zcela opuštěný.