Let

V řídicí kabině se setmělo, jako by se ponořila do tmavého jezera, poklopeného číší s rotujícími proudy světla.
Čtyři obrovité kulaté stupnice se postupně rozžehly. Byly umístěny pod sebou na vertikální příčce, která v polovině pultu oddělovala dvě obrazovky. Grif Rift kývl stranou k Divu Simbelovi a pilotážní inženýr spěšně otočil rudým kolem zpátky.
Čedi Daan spíš uhodla než pocítila rotaci sféroidu. Číselníky zablikaly v záplavě oranžových světel, jejich obrovské šipky se pohnuly nalevo a zmateně poskakovaly hned nahoru, hned dolů. Grif se sklonil nad pultem a jeho ruce, ozářené jen odleskem z číselníků, se zakmitaly na klávesách přístrojů s pohotovostí hudebního virtuóza. Šipky ukazatelů se pomalu vyrovnávaly, jejich nepravidelné chvění postupně ustávalo a do obrazovek na pravé straně se začala vkrádat tma. Nebyla to noční temnota Země, naplněná vzduchem, vůněmi a zvuky života. Ani čerň kosmického prostoru, dávající tušit nekonečnou prázdnotu. Na hvězdolet se plížilo něco, co se nedalo ovlivnit city ani rozumem, co nemělo ani jedinou z obvyklých lidských dimenzí a nepodléhalo vůbec abstraktní definici. Nebyla to hmota ani prostor, prázdnota ani mračno. Bylo to cosi nepochopitelného, v čem lidské vjemy neodvratně tonuly, čemu se přitom vší mocí bránily s pocitem nejhlubší hrůzy. Čedi Daan, zachvácená primitivním strachem, zatínala zuby a křečovitě se tiskla do křesla. Třásla se na celém těle. Pak ulpěla pohledem na protáhlé tvrdé tváři Grifa Rifta, znehyb-nělého před svými přístroji. Čtyři obrovité číselníky nad jeho hlavou zářily teď matně žlutým světlem. Ručky se začaly od sebe vzdalovat — dvě směrem nahoru, dvě dolů — a blížily se k vertikální čáře. Sotva se jí dotkly, hvězdolet sebou prudce otřásl. Na zlomek vteřiny vyvstalo před Čedinýma očima nezapomenutelné grandiózní divadlo. Nalevo, těsně u svislého panelu s číselníky, vířily ohnivé pruhy, koule a mračna hvězd s paprsky ostrými jako dýky, zatímco pravá strana byla pohroužena v úplné tmě.