Kap II, díl 2

„Mluvíte jako člověk ze starověku, který musil žít omezený a ubohý život bez radosti poznání."
„Všichni jsme omezení a ubozí stejně jako před třiceti tisíci lety, když se ocitneme tváří v tvář nemilosrdnému vesmíru." „Nevěřím. Mně to nepřipadá strašné. Ani naprostý zánik tak nepatrné kapky života, jako jsem třeba já. I když..." „Víte, jak hrozné je slovo ,nikdy' a jak těžko se s ním člověk smiřuje? Je nesnesitelné, a já jsem přesvědčen, že to tak bylo vždycky. Už od doby, kdy člověk začal ve své paměti křísit minulost a představovat si budoucnost." Čedi Daan pohlédla vzrušeně do inženýrovy tváře a něžně pohladila jeho velkou ruku. „Pojďme!" řekl krátce Grif Rift a vedl dívku na druhou palubu do své prostorné kabiny. Rozsvítil šedé světlo, které se používalo při promítání barevných korelací, a odsunul lehký panel ve stěně.
Objevil se plastický obraz mladé ženy v životní velikosti. Seděla v bílých volných šatech, obnažené paže složené na kolenou, a mírně zakláněla obličej, orámovaný pečlivě učesanými světlými vlasy. Zaoblené hladké čelo, tenké obočí a šibalské oči vytvářely harmonický celek s usmívajícími se plnými rty. Štíhlou šíji ovíjelo několik řad růžových perel, spadajících na hluboko odhalenou hruď, jak to bylo před několika lety v módě. Jako by do kabiny hvězdného korábu zaletěla pohádková bytost, aby astronautům předala ten zvláštní pocit uskutečňujícího se štěstí, jehož jsou schopni jen velmi mladí lidé, když na Zemi zavládne jaro se všemi svými vůněmi, sluncem a svěžím větrem.