Vyzrazené tajemství

„Pozemšťany?!" vykřikl překvapený inženýr. „Copak vy o tom nevíte?" zachmuřila se Rodis. Předpokláda¬la, že Tael má blízko k Radě čtyř, a domnívala se, že zná tajemství tří hvězdoletů i podzemního sálu v paláci. Inženýr Chonteelo Tollo Frael je tedy první Tormanťan s třídílným jménem, který se dozvěděl tajemství Rady. Tael nezvučně pohyboval rty ve snaze cosi říci. Rodis položila dlaň k jeho spánkům a inženýr s úlevou vydechl. „Porušila jsem slib daný vašemu vládci. Nemohlo mě ale napadnout, že vedoucí zpravodajských středisek celé planety nebude znát její skutečnou historii." „Vy, jak vidím, pořád ještě nechápete, jaká propast dělí nás, obyčejné lidi, od těch, kdo jsou nahoře a kdo jim přisluhují." „Asi taková, jaká je mezi dlouhožijícími a těmi, kdo nemohou dosáhnout vzdělání a musejí předčasně zemřít." „Mnohem větší. Krátkožijící si mohou doplnit znalosti samostatně a vyrovnat se nám v chápání světa, ale my se za normálních okolností nedozvíme nikdy nic kromě toho, co nám dovolí shora." „A vy tedy nevíte, že se zde na planetě Jan-Jach poslouchají někdy přenosy z Velikého okruhu?" „To není možné!" Faj se mírně usmála při vzpomínce na návštěvu bibliotéky v Ústavu společenského uspořádání. Vedoucí hadonoš, polichocen zájmem pozemšťanů, prováděl je ohromným sálem s množstvím sloupů, výklenků, vytesáva-ného kamene i pozlaceného dřeva pokrytého basreliéfy. Hadi podobní květům či snad květy podobné hadům — tento neodbytný motiv se opakoval na stupňovitých výčnělcích horní části stěn, na balkónových mřížkách, na hlavicích i podnožích sloupů. Úzká okna roztínala masívy regálů s knihami a vytvářela na kamenné podlaze změť vějířovitých stínů. Průzračné stropní kopule ozařovaly ve výšce umístěné plastiky zvířat, lastur i lidí v maskách, zkřivených bláznivými či zuřivými gri¬masami. Podél hlavní osy dlouhého sálu stály na bizarních stojanech hvězdné glóby, oddělené od sebe stoly s barevnými mapami. Jediný pohled na ně pozemšťanům stačil. Žádné teleskopy by nedokázaly zobrazit cizí světy do takových podrobností a v takovém přiblížení. Bylo jasné, že Tormanťané občas chytali přenosy z Velikého okruhu.

Temná noc

Šla se sklopenou hlavou a zamyšleně naslouchala inženýrovi. Astronauti, kteří měli malou praxi v hovorovém jazyce Jan-Jachu, rozuměli jeho řeči jen částečně. Vysoká tráva šelestila ve větru, vějířovité nepěstěné keře se zmítaly a těžké disky temně rudých květů se klátily na tuhých stoncích. Malá zahrada byla plna neklidného křehkého života, který zejména silně vnímali astronauti v nepřístupné řídicí kabině kosmické lodi. Kolem zahrady byla tma. Na Tormansu se noční osvětlení soustřeďovalo ve velkých městech, na důležitých dopravních uzlech a v továrnách. Na celém ostatním území planety vládla vždy dvanáct hodin temnota. Malý a vzdálený měsíc Tormansu ji ani nestačil rozptýlit. Ojedinělé hvězdy od galaktického pólu ještě zvýrazňovaly čerň oblohy. Směrem ke středu Galaxie slabě zářila rozmazaná skvrna hvězdného prachu, bezútěšně ztracená v propastech vesmíru. Fai Rodis vyprávěla Tormanťanovi o Velikém okruhu, který pomáhal pozemskému lidstvu už více než půldruhého tisíce let tím, že v něm podporoval víru v moc rozumu a radost ze života, odhaloval mu nekonečný kosmický prostor a zbavoval jeho cestu za poznáním bezúčelného tápání a slepých uliček. To, co jsme dříve sice viděli, ale nechápali, a proto bez užitku míjeli na obrazovkách vnějších kosmických stanic Země, stalo se nám blízké od té doby, kdy bylo objeveno tajemství spirálního prostoru a paprskových hvězdoletů. „Přišla éra Spojených rukou, a tak jsme tu," skončila Rodis vyprávění. „Nebýt Velikého okruhu, mohly uplynout milióny let, než bychom se vzájemně našli, dvě planety obydlené pozemšťany."