To je zmatků

„Vy jste tu natropili zmatků, moji milí!" zvolala bez výčitky. „Nejsem zatím zajatkyně... Zatím!" „Tak dlouho nedat o sobě vědět!" vyčtla jí Eviza. „Opravdu, jednala jsem nesprávně. Ale viděla jsem za ty dny tolik věcí, že jsem dočista zapomněla na vaše obavy." „Stejně už bylo třeba, aby zde trochu vystřízlivěli," nasupil se Gen Atal. „Život se stává nepříjemný těmi nesmyslnými zákazy, tupou nejistotou a strachem, který panuje všude kolem." „Fai si však potřebuje odpočinout," přerušila ho Čedi. Pod posilující sprchou ze záporných iontů probírala Fai ve vzpomínkách dny strávené v pokojích Čojo Čagase, zatímco tenké tlapky devítinožky jí poskytovaly masáž lehkými doteky biologicky aktivizovaných rukavic. Zkušenost, kterou udělala, otřásla její důvěrou v plán, který si předem připravila. Všechno začalo předváděním stereofilmů ze Země. Dva roboti vytvořili přenosový kanál, po němž Temný plamen začal vysílat obrazy z pozemského života. Obyvatelům Jan-Jachu to připadalo jako zázrak, jako by se na Tormans přenesl opravdový život z daleké planety.

Sál chmur

„Nebylo by lepší počkat, jak se vyvine situace?" radila Eviza. „Asi ano!" souhlasil astronavigátor. Fialoví strážci několikrát vystřelili. Astronauti nic neslyšeli, protože ochranné pole nepropouštělo zvuk, ale zpozorovali záblesky malinového pla-
mene, když vyšlehl z hlavní. Kulky odražené od clony dopadly zpátky na ty, kdo je vystřelili. Útočníci se skáceli na železnou podlahu, tváře zkřivené bolestí. Vir Norin starostlivě pohlédl na ručičku sledující výboj baterie. Litoval, že čtyři další zdatní pomocníci stojí bez užitku vypnuti nahoře v pokojích, jak to Fai Rodis žádala z obavy, aby nějakým náhodným signálem nenarušili přísná pravidla hostitelů.
Náhle zmatek utichl... na Tormansu se všechno dělo náhle, neboť pozemšťané neznali mentalitu obyvatel planety ani jejich způsoby při styku s hosty, a nemohli tedy předvídat vývoj událostí. Fialoví strážci zmizeli v průchodech i s raněnými a do monotónní melodie ochranného pole zazněl Fain signál. „Vire, vypněte robota!"
Astronavigátor vydechl úlevou, uklidil „hříbek" a uslyšel v zesilovači příkaz Čojo Čagase, aby strážci s „očima" učinili přítrž nedorozumění a doprovodili hosty nahoru do pokojů. Za několik minut dopravil velký výtah čtyři hrdiny do ohybu chodby, kde začínaly'balkóny Sálu chmur. U okna otevřeného do zahrady se zřetelně rýsovala Faina silueta. Průvan govíval jejími krátkými černými vlasy. První se k ní vrhla Čedi. Rodis jí položila ruku na rameno. Rty se jí usmívaly, ale pohled měla smutný, smutnější než v prvních dnech nobytu na Tormansu.

Útok a obrana

„Voláme Fai Rodis!" zaječel robot ještě silněji a vtom pozemšťané ucítili, že podlaha pod jejich nohama mizí a oni kloužou po nakloněné chodbě. Bylo to tak nečekané, že přes bleskovou reakci, jíž astronauti vynikali, Vir Norin nestačil vypnout svého mechanického pomocníka. A tak devítinožka bez přestání vyvolávala Fai z neprůhledné tmy sklepení, kam se všichni čtyři zřítili. Vir Norin máchl rukama ve vzduchu a robot ztichl. Paprsky reflektorů se zkřížily na tvářích pozemšťanů. Stačili se sotva rozhlédnout, aby zjistili, že zapadli do kulaté podzemní šachty, jejíž stěny byly z neopracovaného, hrubě snýtovaného železa. Z pěti stran zely nízké průchody a v každém se objevila tlupa strážných ve fialových uniformách. Hlavně s černými otvory mířily na astronauty. Na Virův rozkaz devítinožka vysunula zářič ochranného pole, podobný houbě se zašpičatělou čepičkou. Zajatci se klidně rozhlíželi a přemítali, jak se dostat z pasti. Bezstarostné vzezření rušitelů posvátného ticha paláce strážce rozzuřilo. S křikem se vrhli ke skupině pozemšťanů, ale byli odhozeni k železným stěnám. V průchodu nalevo se objevili lidé s vyšitým okem v trojúhelníku na hrudi. „Odporné zařízení!" vykřikla Čedi rozhořčeně. „Velice důmyslné z jejich hlediska," konstatoval Gen Atal. „Přemýšlím o tom, jak prorazit strop a dostat se do Žlutého sálu," řekl Vir Norin váhavě. „Ale spotřebujeme příliš mnoho energie."

Voláme Fai Rodis

„Kdo se opovažuje rušit klid vládce Jan-Jachu?" vyštěkl zlostný hlas, zesílený elektronickým zařízením. „My, lidé ze Země, hledáme svou velitelku!" zakřičel Vir Norin po způsobu zesilovače. „Nic nevím. Vraťte se do svých pokojů a čekejte, dokud vládci neuznají za vhodné, aby se vám ukázali!" Pozemšťané se na sebe podívali. Čedi pošeptala něco Viru Norovi a astronavigátor se chlapecky zasmál. „Vládce Tormansu to tak dělá!" luskl prsty. V několika vteřinách bylo slyšet lehký ťapot devítinožky a v černém sále se objevil rudě fialový robot. „Co zamýšlíte, Vire?" zeptala se Eviza znepokojeně. „Jen abychom tím Rodis neublížili!" „Horší to nebude. Je načase dát malou lekci všem těm vládcům a povýšencům, kterými se to zde hemží!" Eviza poodešla stranou. Tvářila se kriticky a zvědavě zároveň. Ale Čedi s Genem nadšeně přiskočili k Viru Norinovi. Na astronavigátorův rozkaz vysunula devítinožka kulatou krabičku na tlustém kroužkovitém kabelu. Třpytila se jako zrcadlo. „Zavřete si ušní filtry," nařídil Vir. nepředstavitelný jekot rozťal ticho v paláci. Krabička opsala ve vzduchu parabolu a ohromné dveře se rozletěly dovnitř temného průchodu, odkud bylo slyšeťpolekaný křik. Na Virův pokyn ultrazvuková tryska zmizela pod robotem a postoupila místo obyčejnému zvukovému reproduktoru. „Fai Rodis! Voláme Fai Rodis!" Pod náporem ohlušujícího řevu se začaly shora sypat kousky skla. Lampa, zavěšená mezi sloupy, se rozkývala a zhasla.

Možná jí drží v zajetí

Milá tvář Neji Cholli vypadala unaveně v záblescích zelených, bledě modrých a oranžových signálů na různých pultech. Dívka pozdravila Gena vzdušným polibkem, hned ale zbystřila pozornost a zeptala se: „Proč ne ve smluvený čas?" „Je třeba se podívat na panel života," řekl Gen. Neja přenesla pohled na světlou stěnu, kde jasně a stejnoměrně zářilo všech sedm zelených světel. „Vidím to sám!" zvolal Gen, rozloučil se s Nejou a vypnul robota. „Víme všechno, co potřebujeme," řekl Evize a Virovi. „Rodis je v pořádku, má i svůj signalizační náramek, ale možná že ji drží..."
„V zajetí!" doplnil Vir Norin. „Kdo je v zajetí?" zahlaholila zezadu Čedi. „Fai Rodis! Vir ji viděl v Sále chmur s Čojo Čagasem před třemi dny, ale my jsme se s ní vůbec nesetkali." „Tak pojďme do Sálu chmur a Gen ať nám ukáže, kam šli." Impulzivní Čedi vykročila první. Na konci srpovitě zahnuté chodby vstoupili na černé koberce uprostřed sloupů a výklenků v Sále chmur, jak ho nazvali astronauti. Gen Atal přistoupil ke schodišti s balustrádou, na pár vteřin se zamyslil a zamířil rozhodně k temnému prostoru mezi dvěma blízko sebe stojícími sloupy. Za nimi byly vidět zavřené dveře. Gen se několikrát marně pokusil je otevřít, a pak rázně zaklepal.

Cena ráje

Evizo, kde je Rodis?" „Nevím, Vire." „Neviděl jsem ji už tři dny." Čedi ji hledala všude, od Zpravodajského střediska až po komnaty nejvyššího vládce, ale tam ji nepustili. „Fai zmizela po promítání našich stereofilmů, sotva Tivisa a Tor odletěli na Západní polokouli Tormansu, a nedočkala se tedy chvíle, kdy nám Eviza dovolí svléknout skafandry," řekl Vir. „Bohužel," potvrdila lékařka, „ještě nějakou dobu se musíte smířit s těsným úborem. Já jsem na kovovou pokožku zvyklá, a přece to je vždycky úžasný zážitek, zbavit se trubek a štítků před obličejem. Biofiltry překážejí mnohem méně... Tu je Gen Atal! Nevíte něco o Rodis?" „Je v Sále chmur. Vystupoval jsem po černém schodišti a ona šla vedle Čojo Čagase v doprovodu stráží, které naše Čedi má tak málo v lásce." „Mně se to všechno nelíbí," řekl Vir Norin. „Proč se vzrušujete?" zeptal se Gen Atal s naprostým klidem. „Fai vysedává o samotě s Čagasem. Vládkyně s vládcem, jak sama žertem říká." „Tihle špatně vychovaní vládci, povznesení nad jakoukoli morálku, se podobají tygrům. Jsou nebezpeční neovládanými emocemi, které je ponoukají k nerozvážnému chování. A Fai-na devítinožka tu stojí vypnutá."
„Hned uvidíme," inženýr kosmické ochrany udělal ve vzduchu rukou kříž. V okamžiku přiběhl k jeho nohám robot s příklopem zlato-hnědé barvy, jakou měl i Genův skafandr. V několika vteřinách se z kovového pláště mechanického sluhy vysunul válec na vysoké nožce a zazářil fialově růžovým světlem. Na stěně pokoje se začala zaostřovat část řídicí kabiny na Temném plameni, která teď sloužila jako místo pro přímé spojení a pozorování.

Utajená historie

„Historie osídlení planety od okamžiku, kdy sem vaši lidé přišli, až po současnou dobu. Zvlášť důležité je pro mě znát období maximální zalidněnosti a pak prudkého úbytku obyvatelstva. Ovšem s ekonomickými údaji a změnou vládnoucí ideologie."
„Všechno, co se týká našeho příchodu na planetu, je tajné. Stejně tak je zakázáno poskytovat informace o období Veliké bídy a Moudrého zákazu." „To nechápu."
„Vládci Jan-Jachu nedovolí nikomu studovat takzvané zakázané historické epochy."
„Neuvěřitelné! Myslím, že tu jde o nějaké nedorozumění. Zatím mě seznamte alespoň s historií, která je povolená, ale s přesnými ekonomickými ukazateli a statistickými daty výpočetních strojů." „Údaje výpočetních strojů se nikomu neukazují a nikdy se neukazovaly. Jednotlivé éry zpracovávají speciálně vybraní lidé, a tajně. Zveřejňuje se jen to, co je povoleno." „Jaký význam pak mají takové zprávy pro vědu?" „Skoro žádný. Každé období ukázali vládci tak, jak jim to vyhovovalo." „Bylo by možné získat skutečná fakta?" „Jenom nepřímo, v rukopisných memoárech a v literárních dílech, která unikla cenzuře nebo zničení." Fai Rodis vstala. Inženýr se také zvedl a stál se skloněnou hlavou. Bylo vidět, že se jako vědecký pracovník stydí za své ponižující a otrocké postavení. Rodis mu položila ruku na rameno. „Tak to také uděláme," řekla měkce. „Nejdřív obecný nástin historie v povolené míře, a pak se pokuste sehnat všechno, co zůstalo nedotčeno minulými cenzurami, nucenými opravami a přímou dezinformací. Nebuďte smutný, na Zemi byly podobné epochy. A co se stalo pak, to brzy uvidíte." Inženýr ji mlčky doprovodil do paláce.

Jak se uchovávají informace

V potrubí pod povrchem šuměly potůčky a tu a tam ústily do malých bazénů. Od vysokánské brány zaléhala až sem nesourodá hudba, slitý šum hlasů, smích i jednotlivé výkřiky. „Tam se něco děje?" zeptala se Rodis. „Kdepak. To jsou jen stráže a zahradní personál." „A proč jsou tak hluční? Copak vládci tu nepotřebují klid?" „Nevím. Ve městě je hluk mnohem větší. V paláci to slyšet není a pohodlí druhých je nezajímá. Ostatně, sluhové vládců se nikoho nebojí, jsou-fi vhod svým pánům." „Pak jsou ale velmi špatně vychovaní!" „A proč? Co rozumíte tím slovem?" „Především schopnost ovládat se, nevadit ostatním lidem. To je jediná možnost, jak udělat společný život snesitelný pro všechny bez výjimky." „Vám na Zemi se to podařilo?" „leště mnohem víc. Dosáhli jsme nejvyšší míry uvědomění ;i sebekázně, kdy člověk myslí především na druhé, a teprve pak na sebe." „To je nemožné!" „A přece se nám to podařilo už před několika tisíciletími." „Chcete říci, že to u vás vždycky tak nevypadalo?" „Ovšemže ne. Člověk musel překonávat nesčíslné překážky. Ale nejdůležitější a taky nejtěžší bylo překonat sebe sama." Inženýr neodpověděl. Naslouchal vzdálenému hluku z rádia a směsici lidských hlasů. „Teď mi řekněte něco o tom, jak se uchovávají informace na planetě Jan-Jach. A pomozte mi, abych je získala." „Co vás především zajímá?"

„Přidávají se u vás ke jménům tituly a hodnosti jako u nás na Zemi?"
„Ne, nic takového. Většině se stručně říká kži, to znamená lidi, kteří žijí krátce. Vědci, technikové a umělci nepodléhají předčasné smrti, mohou žít dlouho a nazývají se dži, Vládcům přísluší titul Veliký, Všemocný nebo Panovník." Fai přemýšlela o tom, co slyšela, a inženýr nervózně přejížděl po koberci špičkou boty, která na rozdíl od měkkých střevíců hadonošů byla tvrdá a vrzala. „Nechtěla byste se projít v zahradě?" navrhl skoro pokorně. „Tam můžeme..." „Pojďme... Taeli," řekla Rodis a obdařila ho úsměvem. Zbledl, otočil se a vyšel napřed. Zasklenými dveřmi sestoupili do parku, mezi úzké aleje, vysázené podobným způsobem jako na Zemi. Fai se rozhlížela a přemýšlela, kde viděla něco podobného. Možná že v některé ze škol třetího cyklu v Jižní Americe? Diskovité květy bez korun, zářivě žluté při krajích a temně Halové uprostřed, ničím nepřipomínaly Zemi. Cize vypadaly i žluté trychtýřovité stromy. Skrze biofiltry téměř nezachyti-telné pronikala kořenná vůně modře zbarvených květů, které v hroznech visely z keřů kolem oválné louky. Rodis přikročila k široké lavici a chystala se posadit, ale inženýr energicky ukázal na druhou stranu, kde na vrcholu kuželovitého kopce byla besídka ve tvaru koruny s tupými výřezy. „Tohle jsou květy pro bezstarostný odpočinek. Stačí tu posedět jen pár minut a člověk upadne do netečné strnulosti, bez myšlenek, strachu nebo starostí. Zde rádi pobývají mocní vládci, a sluhové je pak v určenou dobu odvedou. Jinak se tu dá trávit libovolně dlouhý čas."
Tormanťan a návštěvnice ze Země vystoupili k besídce, odkud byl rozhled do coamských zahrad. Dole v dálce, za modravými stěnami obory, se při úpatí náhorní roviny rozkládalo obrovské město. Jeho sklovité ulice se leskly jako povrch vodní hladiny. Ale vody ani v zahradách Coamu nebylo právě nazbyt.