Jak se uchovávají informace

V potrubí pod povrchem šuměly potůčky a tu a tam ústily do malých bazénů. Od vysokánské brány zaléhala až sem nesourodá hudba, slitý šum hlasů, smích i jednotlivé výkřiky. „Tam se něco děje?" zeptala se Rodis. „Kdepak. To jsou jen stráže a zahradní personál." „A proč jsou tak hluční? Copak vládci tu nepotřebují klid?" „Nevím. Ve městě je hluk mnohem větší. V paláci to slyšet není a pohodlí druhých je nezajímá. Ostatně, sluhové vládců se nikoho nebojí, jsou-fi vhod svým pánům." „Pak jsou ale velmi špatně vychovaní!" „A proč? Co rozumíte tím slovem?" „Především schopnost ovládat se, nevadit ostatním lidem. To je jediná možnost, jak udělat společný život snesitelný pro všechny bez výjimky." „Vám na Zemi se to podařilo?" „leště mnohem víc. Dosáhli jsme nejvyšší míry uvědomění ;i sebekázně, kdy člověk myslí především na druhé, a teprve pak na sebe." „To je nemožné!" „A přece se nám to podařilo už před několika tisíciletími." „Chcete říci, že to u vás vždycky tak nevypadalo?" „Ovšemže ne. Člověk musel překonávat nesčíslné překážky. Ale nejdůležitější a taky nejtěžší bylo překonat sebe sama." Inženýr neodpověděl. Naslouchal vzdálenému hluku z rádia a směsici lidských hlasů. „Teď mi řekněte něco o tom, jak se uchovávají informace na planetě Jan-Jach. A pomozte mi, abych je získala." „Co vás především zajímá?"