„Přidávají se u vás ke jménům tituly a hodnosti jako u nás na Zemi?"
„Ne, nic takového. Většině se stručně říká kži, to znamená lidi, kteří žijí krátce. Vědci, technikové a umělci nepodléhají předčasné smrti, mohou žít dlouho a nazývají se dži, Vládcům přísluší titul Veliký, Všemocný nebo Panovník." Fai přemýšlela o tom, co slyšela, a inženýr nervózně přejížděl po koberci špičkou boty, která na rozdíl od měkkých střevíců hadonošů byla tvrdá a vrzala. „Nechtěla byste se projít v zahradě?" navrhl skoro pokorně. „Tam můžeme..." „Pojďme... Taeli," řekla Rodis a obdařila ho úsměvem. Zbledl, otočil se a vyšel napřed. Zasklenými dveřmi sestoupili do parku, mezi úzké aleje, vysázené podobným způsobem jako na Zemi. Fai se rozhlížela a přemýšlela, kde viděla něco podobného. Možná že v některé ze škol třetího cyklu v Jižní Americe? Diskovité květy bez korun, zářivě žluté při krajích a temně Halové uprostřed, ničím nepřipomínaly Zemi. Cize vypadaly i žluté trychtýřovité stromy. Skrze biofiltry téměř nezachyti-telné pronikala kořenná vůně modře zbarvených květů, které v hroznech visely z keřů kolem oválné louky. Rodis přikročila k široké lavici a chystala se posadit, ale inženýr energicky ukázal na druhou stranu, kde na vrcholu kuželovitého kopce byla besídka ve tvaru koruny s tupými výřezy. „Tohle jsou květy pro bezstarostný odpočinek. Stačí tu posedět jen pár minut a člověk upadne do netečné strnulosti, bez myšlenek, strachu nebo starostí. Zde rádi pobývají mocní vládci, a sluhové je pak v určenou dobu odvedou. Jinak se tu dá trávit libovolně dlouhý čas."
Tormanťan a návštěvnice ze Země vystoupili k besídce, odkud byl rozhled do coamských zahrad. Dole v dálce, za modravými stěnami obory, se při úpatí náhorní roviny rozkládalo obrovské město. Jeho sklovité ulice se leskly jako povrch vodní hladiny. Ale vody ani v zahradách Coamu nebylo právě nazbyt.