Shromažďujeme zprávy

„Rozhodl jste se přece shromažďovat získané zprávy?" „To je práce, která nestojí za řeč. Málokdy se nám podaří dostat něco kloudného. Potíž je v tom, že Tormanťané s námi nespolupracují, naopak, často nám přímo překážejí." „Počkejte ještě nějaký čas. Navážeme spojení s lidmi, a ne s mocenskými institucemi." „Už aby to bylo! Člověk by si tolik přál udělat pro Tormanťany něco dobrého! A s větším úspěchem. Ale takhle aby začal kouřit nějaké lehké narkotikum." „Co to říkáte, Sole!" Inženýr Sajin zvedl hlavu a jeho hubený obličej s napjatou hladkou pokožkou dostal v zeleném přísvitu nezdravý odstín. „Třeba je to v našich poměrech nevyhnutelné?" „Co máte na mysli, Sole?" „Nemohoucnost. Nemůžeme prolomit jednu z nejpevnějších hradeb, kterou nás obklopili, totiž psychologickou..." „Proč bychom nemohli? Já na vašem místě bych využil svých znalostí i konstruktérského nadání a připravil pro obyvatele Tormansu nejdůležitější přístroje. Budou je velmi potřebovat." „A co podle vás je ze všeho nejdůležitější?" „Indikátor nepřátelství a zbraně. Jedno i druhé v maximálně miniaturních rozměrech, asi jako knoflík, třeba v podobě malé sponky nebo ženské náušnice." „A zbraně?" „Ano. Od bombiček UBT až k paprskometům." „UBT? Dokážete myslit na něco takového, a přitom pokládá¬te za amorální, když mluvím o kouření narkotik? Co lidských životů zničily UBT před dvěma tisíciletími nejen u nás, ale i na jiných planetách!"

Nesnáším nečinnost

Zvedaly se nad planetou až '; odrazové zaatmosférické vrstvě, odkud kaskádovitě padaly dolů a jako obrovitý trychtýř zabíraly široký prostor. Vyzařovače hlavního kanálu se podobaly očím v kupoli Temného plamene, které svítily za dne skelnou modří a v noci zářily žlutým ohněm. Tormanťanům naháněly ty bdělé oči strach. Uvnitř hvězdoletu v řídicí kabině sřéroidu držel nepřetržitě někdo z astronautů službu a sledoval sedm zelených světýlek v horní části sešikmeného pultu. V noci hlídali obvykle muži, zvyklí nočnímu bdění zřejmě po předcích, ještě z dob, kdy se po setmění kolem sídlišť prvobytného člověka plížili nebezpeční dravci. Týden ubíhal za týdnem a pravidelné schůzky členů expedice pomocí stereopřenosu zmírňovaly tíhu odloučení a nebezpečí. Div Simbel dokonce navrhl, aby přepojili optické indikátory na poplašné zařízení a přestali držet službu u pultu. Grif Rift ale jeho zdánlivé zdokonalení odmítl: „Nemáme právo zbavit své přátele starostlivé péče. Znamená pro ně oporu a spojení s tímhle kousíčkem pozemského živo¬ta," velitel obsáhl prostor hvězdoletu rozmáchlým gestem. „Na Zemi nás obklopuje všude pozorné a chápavé prostředí. Zde je na každém kroku všechno cizí, nepřehledné a nepřátel¬ské. Ještě nikdy jsme nebyli tak sami, a vnitřní osamělost je horší než vzdálenost od světa, na který jsme zvyklí. Je to deprimující v tak těžkých podmínkách." Jednoho večera seděl Grif Rift před pultem osobních signálů, lokty na lesklé desce a těžkou hlavu podepřenou v dlaních. Zezadu k němu pomalu a neslyšně přistoupil Sol Sajin. „Co tu bloudíte, Sole?" zeptal se Grif, aniž se otočil. „Trápí vás něco?" „Připadám si jako běžec, který vyrazil příliš prudce od startu a odpadl daleko před finišem. Těžko snáším nucenou nečinnost."