První dobrý člověk na Tormansu

„Dobře. Najdu si čas a dám vám vědět. A teď," Čojo Čagas kývl k drapériím, „vraťte je do normálního stavu." „Můžete jim dát znamení, jsou volní." Čagas luskl prsty a oba strážci v okamžení vystoupili z úkrytů se sklopenými hlavami. Jeden z nich vedl Fai chodbami do sálu ověšeného černými závěsy a pokrytého černými koberci. Odtud ve dvou půlkruzích vedlo schodiště z černého kamene clo spodního zlatě žlutého sálu. Strážce se zastavil u balustrády a Fai sestoupila dolů sama. Cítila zvláštní úlevu, jako by s ponurou černí nahoře zmizela i její obava o osud expedice. Uprostřed na žlutém koberci stál člověk, bledší než normální Tormanťané. Měl hustou a krátkou černou bradku a připomínal starodávný portrét z epochy Rozděleného světa. Mohutně klenuté čelo, husté obočí nad poněkud vystouplýma fanatickýma očima, tenký černý knír... Jako v transu sledoval po černém schodišti sestupující pozemšťanku, jejíž překvapivě pravidelné a pevné rysy obličeje zpola zakrýval průzračný štítek. Něco nelidského vycházelo ze záře jejích široce rozevřených zelených očí pod rovným obočím. Jako by hleděla skrze něho do nekonečných dálek, o nichž ví jen ona sama. Tormanťan okamžitě pochopil, že je to dcera světa, který se neuzavírá na jediné planetě, nýbrž je otevřen prostorám vesmíru. Když překonal první rozpaky, přistoupil inženýr k ženě: „Jmenuji se Chonteelo Tollo Frael," pronesl zřetelně své tří-dílné jméno, jež označovalo nižší hodnost. „Já jsem Fai Rodis." „Fai Rodis, poslali mě, abych vám byl k dispozici. Mé jméno je složité, zvláště pro hosty z cizí planety. Říkejte mi prostě Tael," inženýr se nesměle a přátelsky usmál. Rodis vycítila, že je to první opravdu dobrý člověk, s nímž se na planetě Jan-Jach setkala.

Kdy mi mi ukážete filmy ze země?

Dlouhé mírně šikmé oči pod lomeným obočím hleděly upřeně a panovačně, rty velkých úst se zvednutými koutky byly pevně stisknuté a vyjadřovaly nespokojenost. Zůstala stát a bez okolků si prohlížela svého hosta. Rodis jí první vyšla vstříc. „Nemylte se," řekla mírně, „jste nesporně krásná, ale nejkrásnější ze všech být nemůžete, jako nikdo ve vesmíru. Krása má nekonečně mnoho odstínů, v tom spočívá rozmanitost světa." Vládcova žena přimhouřila tmavohnědé oči a vztáhla ruku velkomyslným gestem, v němž bylo cosi hraného a dětského zároveň. Fai Rodis, která si už osvojila tormanské způsoby, opatrně stiskla její úzkou dlaň. „Jak vám říkají, návštěvnice ze Země?" zeptala se trhaně, vysokým ostrým hlasem, jako by udělovala rozkaz. „Fai Rodis."
„Zní to pěkně, i když my jsme zvyklí na jiná hlásková spojení. Já jsem Jantre Jachach, zkráceně Jan-Jach ..." „Nazvali vás podle jména planety!" zvolala Rodis. „To se hodí pro ženu nejvyššího vládce." Na rtech Tormanťanky se mihl povýšený úsměv: „Co vás napadá! Planetě dali mé jméno." „To přece není možné! Přejmenovávat planetu, kdykoli se objeví nová vládkyně. Co ohromné a zbytečné práce je pak s přepisováním všech názvů, jaký zmatek tím vznikne v knihách!" „Starosti se změnou jmen, to je maličkost!" vmísil se do rozhovoru Čojo Čagas. „Naši lidé nemají dost práce, a síly se na to vždycky najdou." Fai Rodis poprvé upadla do rozpaků. Mlčky stála před vládcem planety a jeho ženou. Oba svým způsobem vycítili její stísněnost a usoudili, že nastal příhodný okamžik pro zakončení audience. „Dole ve Žlutém sále čeká inženýr, který byl určen, aby vám pomáhal při získávání informací. Bude tu stále a přijde okamžitě, jakmile ho zavoláte." „Řekl jste inženýr?" zeptala se pro jistotu Rodis. „Počítala jsem s historikem. Vždyť se vůbec nevyznám y otázkách technologie. Kromě toho u nás na Zemi je historie nejdůležitější vědecká disciplína, věda věd."
„K disponování informacemi je zapotřebí inženýr. U nás to tak je." Čojo Čagas se shovívavě usmál. „Děkuji," uklonila se Fai. „Ó, uvidíme se ještě nejednou! Kdy mi ukážete filmy o Zemi?" „Kdykoli si budete přát."

Tyhle věci znala země už dávno

„Tyhle věci znala Země už dávno. Třeba ve staré Číně." „Nechme toho. Jak jste to dokázala s mými strážci?" „Velice snadno. Jsou vycvičeni k pokorné, bezduché poslušnosti. To s sebou nese ztrátu rozumové úvahy, otupělost a potlačení vůle, která je hlavní složkou duševní stability a odolnosti. Nejsou to osobnosti, ale živé stroje s vloženým programem. Nic pak není lehčího než program změnit..." Ze zástěny stejně nenadále jako její muž vystoupila neobyčejně krásná Tormanťanka. Byla vysoká jako Fai, ale mnohem subtilnější, a pohybovala se s nezvyklou grácií, vypočítanou zřejmě na efekt. Matně černé vlasy, sčesané dozadu nad vysokým hladkým čelem, spadaly jí v těžkých vlnách na spánky a do týla. Na temeni jí zářili dva propletení hadi s rozevřenými čelistmi, jemná práce ze světlého kovu s růžovým odstínem. Náhrdelník ze stejného materiálu ve tvaru pestrých čtverců, spojených růžovými kameny s diamantovým jasem, obepínal vysokou šíji a klesal ve čtyřech třpytných přívěscích do úžlabinky mezi ňadry, téměř odhalenými v elastickém korzetu. Úzká ramena, krásné paže i převážná část zad byly holé, což rozhodně neodpovídalo každodennímu úboru na Tor-mansu.

Hypnóza

Poprvé v životě pocítil předseda Rady čtyř nezvyklý zmatek. Sklonil hlavu. Chvíli oba mlčeli. „Seznámím vás se svou ženou," řekl znenadání Čojo Čagas a zmizel nehlučně za drapériemi ze zelené látky. Fai zůstala stát, nespouštěla oči z koule a slabě se usmívala vlastním myšlenkám. Pak náhle sáhla rukou k pasu a vyňala maličkou kovovou rourku. Přiložila ji k podstavci věštecké koule, a nicotný, pro analýzu však dostačující úlomek černého dřeva byl jejím vlastnictvím. Fai netušila, že se jí dostalo neobyčejné cti. Soukromý život členů Rady čtyř se vždycky tajil. Obecně se předpokládalo, že představitelé moci se ani nesníží k tak obyčejným lidským záležitostem, jako je ženitba, protože mohou okamžitě získat kteroukoli ženu na planetě jako milenku. Ve skutečnosti si však vládci vybírali své ženy a milenky jen z úzkého kruhu nejoddanějších lidí. Čojo Čagas vstoupil neslyšně a náhle. Zřejmě to byl jeho zvyk. Vrhl rychlý pohled na obě strany, a teprve potom pohlédl na nehybně stojící návštěvnici. „Jsou oba na svém místě," řekla Rodis tiše, „jen..." „Co jen?" zvolal netrpělivě Čagas, učinil dva kroky napříč pokojem a odhrnul závěs, který se ničím nelišil od ostatního potahu na stěnách. V prostoru za ním stál člověk a široce otevřenýma očima zíral na svého pána. Čagas rozzlobeně vykřikl, ale strážný sebou ani nepohnul. Vrhl se tedy na druhou stranu, ale Rodis ho posunkem zastavila. „Druhý také nic nevnímá!" „To jsou vaše žerty?" zeptal se vládce bez sebe hněvem. „Bála jsem se, že narazím na stejné nepochopení, jako byla včerejší příhoda s oknem," doznala Fai omluvně. „To můžete udělat s každým? I se mnou?" „Ne. Vy patříte k oné pětině lidí, kteří nepodléhají hypnóze. Nejdřív je třeba zlomit vaše podvědomí. Ostatně, sám to dobře znáte... Máte soustředěnou a vytrénovanou vůli a mocný rozum. Vy si nepodrobujete lidi jen vlivem slávy, moci a příslušných zařízení. Přestože i v tom se výborně vyznáte. Třeba váš přijímací sál, v němž sedíte na vyvýšeném místě v plné záři, a v přítmí pod vámi všichni ostatní, nepatrní služebníci." „Je to snad vymyšleno špatně?" zeptal se Čojo Čagas s nádechem převahy.

Zůstala na bílých hvězdách

Čojo Čagas sebou neznatelně trhl a uhnul před jejíma vševědoucíma očima. „Samozřejmě že ne! Pocházíme z Bílých hvězd, jak zjistili naši vědci. Vy jste úplně jiní. Neumíte se na sebe podívat nezaujatě, a proto nechápete, jak velice se od nás lišíte. Především neobyčejnou rychlostí pohybů a myšlení, spojených zároveň s jistotou a vnitřním klidem. To všechno může člověka vydráždit až k zuřivosti." „To je zlé. Projevujete tím vlastně utajovaný komplex méně-cennosti, který bývá příčinou všech krutostí." „Hlouposti! To se zdá jen vám, lidem, jejichž psychika je nám cizí..."Fai Rodis vstala tak rychle, že se Čojo Čagas překvapením přikrčil jako šelma. Ale žena se jen dotkla křišťálové koule, která ji zaujala zvláštní proměnlivostí a hrou barevných odstínů. „Takové hadačské koule pro autohypnózu dovedli dělat na Zemi jen v Japonsku před pěti tisíci lety. Starověcí mistři je vybrušovali z průzračných přírodních krystalů křemene. Hlavní optická osa krystalu je orientována podle osy koule. K věštění jsou zapotřebí koule dvě. Jedna se nastaví osou vertikálně a druhá horizontálně jako váš Tor... jako vaše planeta. Kde ale máte druhou kouli?" „Zůstala u předků na Bílých hvězdách." „To je možné," souhlasila Fai lhostejně, jako by ztratila zájem o další rozhovor.

Nedokázali jsme překonat prázdnotu

„Léčíme nejen nemoci jednotlivců, ale i celých společností. A zvláštní pozornost věnujeme profylaxi sociálního utrpení. Na planetě Jan-Jach se to mělo udělat zřejmě před několika slaletími..." „Přišli jste radit, když už jsme se sami dostali z nejhoršího," lekl předseda Rady čtyř uklidněné. Vy víte, že pozemšťané dříve nedokázali překonat gigantické prostory vesmíru. A my jsme neměli ani tušení, že naši předkové ze Země by mohli proniknout do tak nepředstavitelné dálky. Nebýt průzkumníků z Cefea... Ostatně, proč zbytečně ztrácet čas? Pokuste se odložit roli všemocného vládce. Pomozte nám, abychom vás poznali, snažte se poznat nás. A z toho vyplynou i další vaše rozhodnutí." „A vaše?" „Já sama nemohu rozhodovat o osudech ostatních lidí ani svých kolegů, kteří na mě spoléhají. Proto nejsem vládkyně ve vašem pojetí."
„Beru to na vědomí," řekl Čojo Čagas. Byl zase milý a usadil Rodis na dřívější místo. „Přemýšleli jste o plánech, jak poznat naši planetu?" Fai mu vyložila, na čem se astronauti předešlý den usnesli. Čojo Čagas pozorně naslouchal a k jejímu údivu neměl žádné námitky. Stál a hleděl zamyšleně na křišťálovou kouli. Rodis domluvila, a on, aniž odpoutal zrak od koule, souhlasil se všemi cestami svých hostí. „Mám jen jednu podmínku," otočil se náhle k Fai, „že vy sama zůstanete zatím v zahradách Coamu." „Jako rukojmí?" zeptala se Fai napůl žertem a napůl vážně. „Ach ne, co si myslíte! Chtěl bych se prostě první dovědět něco o své pravlasti," odpověděl ironicky. ,,Copak vy o ní vůbec nic nevíte?"

Vy znáte historii?

„Štěstí měkkýše zalezlého do ulity, kterou může každým okamžikem rozdrtit nevyhnutelné střetnutí okolností, nazývané kdysi na Zemi a teď u vás osudem." „Na všechno jsme předem pamatovali!" „Bez hlubokých znalostí? A co nedávné katastrofální následky přelidnění? Celá vaše planeta je zaplněna hřbitovy, desítky miliard obětí vinou zaostalosti a tvrdohlavosti," řekla Fai hořce. „Tak pyká civilizace, která porušila rovnováhu mezi životem a prostředím, protože dopustila živelné přemnožení, jak se to stává u některých živočišných druhů! Smutný a trestuhodný výsledek pro tvora zvaného Homo sapiens!"^ „Tak vida! Vy znáte historii Jan-Jachu? Odkud?" Čojo Čagas přimhouřil nepřátelsky oči. „To je pouze úryvek ze zprávy cizího hvězdoletu, který před dvěma sty sedmdesáti lety pozoroval vaši planetu. Vaši předkové mu nedovolili přistát. Taky se domnívali, že drží osud planety ve svých rukou," řekla Fai posměšně a prudce, aby konečně prorazila skořápku ješitné sebedůvěry člověka v křesle před sebou. Čojo Čagas vyskočil a změřil si Rodis od hlavy k patě pohledem, při němž jeho podřízeným podklesávala kolena a zamrzala řeč. Pozemšťanka vstala a prohlížela si vládce s rozvážným klidem jako zajímavý jev, který zasluhuje zvláštní pozornost. Lidé ze Země dovedli dávno vycítit psychologickou atmosféru svého okolí a citlivě na ni reagovat. „Likvidace těch, kdo nesouhlasí, je pravěký a zastaralý způsob," řekla, jako by četla vládcovy myšlenky. „Nejen za vyslance z cizích světů, ale koneckonců i za osud vlastního národa budete nakonec pohnán k odpovědnosti." „Jak asi?" zeptal se Čagas se zadržovanou zuřivostí. „Zjistí-li badatelé na planetě kruté zacházení, záměrné zamlčování a zkreslování informací nebo překážky bránící obyva-lelstvu v cestě za poznáním, mohou se odvolat k arbitráži Velikého okruhu." „A pak?"

Omezit poznání

„Opakuji, co jsem řekla už dříve. Naši vědci vás pokládají za potomky pozemšťanů páté epochy starověku, na Zemi nazývané éra Rozděleného světa. Podle toho musíte být našimi přímými příbuznými. Cožpak to není dostatečný důvod, abychom se vzájemně poznali?" „Národ Jan-Jachu je jiného mínění," řekl zřetelně Čojo Čagas. „Ale připusťme, že je správné, co jste řekla. Co dál?" „Dál je přirozené, abychom navázali styk, vyměňovali si dosažené výsledky, učili se z chyb, pomáhali si v obtížích a spojili se v jednu rodinu." „O to vám jde! Spojit se v jednu rodinu! Tak jste si to rozhodli vy, pozemšťané, za nás! Spojit se v jednu rodinu! Podmanit si národ Jan-Jachu. Takové jsou vaše záměry!" Fai se strnule napřímila a upřeně pohlédla na Čojo Čagase. Zelené oči jí potemněly. Jakási neznámá síla spoutala vůli předsedy Rady čtyř. Potlačil bezděčný pocit strachu a řekl: „1 kdyby naše obavy byly přehnané, přece jen jste se tu objevili, aniž jste se nás ptali. Mám vám vyjmenovat všechny příčiny, proč naše planeta odmítá bez rozdílu všechny příchozí z cizích světů?"
„A zejména ze světat jehož lidé se vám tak podobají," dořekla Rodis myšlenku, již Cagas nevyslovil. Kývnutím přisvědčil a sklouzl po ní podezřívavým pohledem úzkých očí: „Jste snad jasnovidka?" „Nemohu uvěřit, že by lidé na Jan-Jachu odmítli nahlédnout do oceánu nekonečného poznání, který jim otevřela naše planeta a Veliký okruh!" „Nevím, co to je." „Tím spíš!" Rodis udiveně pohlédla na Čojo Čagase a naklonila se k němu blíž. „Cožpak pro vás není hlavní věcí znásobení krásy, vědění a harmonie v člověku i ve společnosti?" „To je vaše pravda! Ale ta naše chce omezit poznání, protože ono odkrývá hrozivou propast vesmíru, na jejímž pokraji si člověk uvědomuje svou nicotnost a ztrácí víru v sebe. Tím se narušuje hodnota prostých a krásných životních pocitů. Být šťasten, znamená žít v souladu s podmínkami, v jakých se člověk narodil a v nichž zůstává navždy. Vystoupí z nich, a čeká ho smrt, je nic, jen jiskra zhaslá ve větru. A my jsme si nevytvořili štěstí proto, aby nám je zničili cizinci, i když si dělají nároky na pokrevní příbuzenství s námi!"

Proč jste se objevili na Jan Jachu?

Čojo Čagas tu stál a prsty se lehce dotýkal křišťálové měňavé koule na černém podstavci. Zblízka se „veliký" málo podobal svému obrazu z videa. Chytře a povzbudivě se usmál a pohybem ruky vyzval Rodis, aby se posadila. Opětovala jeho úsměv a rozložila se pohodlně v širokém křesle. Hostitel usedl poblíž, naklonil se důvěrně kupředu a zkřížil ruce, jako by se chystal trpělivě poslouchat svou návštěvnici. „Teď si můžeme pohovořit ve dvou, jak se sluší na vedoucí osobnosti. I když je hvězdolet jen zrnkem písku ve srovnání s planetou, psychologicky je odpovědnost a plná moc nás obou stejná." Fai chtěla namítnout, že podobná formulace je nesprávná a pro člověka ze Země urážlivá. Pak si to ale rozmyslila. Bylo by směšné a bezúčelné přesvědčovat oligarchu o zásadách pozemské etiky v éře Spojených rukou. „Jaké jsou normy společenských styků u vás na Zemi?" pokračoval Čojo Čagas. „Za jakých okolností mluvíte pravdu?" „Vždycky!" „To je nemožné! Skutečná, nevyvratitelná pravda neexistuje." „Existuje přiblížení pravdy k ideálu, tím větší, čím vyšší je úroveň společenského vědomí člověka." „Co s tím má vědomí společného?" „Když si většina lidí uvědomí, že každý jev má rub a líc, že pravda má dvě tváře a je závislá na měnícím se životě..." „Tak tedy absolutní pravda neexistuje?" „Honba za absolutními pojmy je jedním z největších omylů člověka. Výsledkem je jednostrannost, tedy polopravda, a ta je horší než vyložená lež, která oklame méně lidí a není nebezpečná pro člověka vědoucího." „A vy se vždycky držíte téhle zásady? Neochvějně?" „Neochvějně!" řekla Rodis pevně, ale hned si vzpomněla na scénu, kterou zahrála na hvězdoletu. „Tak mi tedy popravdě řekněte, proč jste se objevili na planete Jan-Jach?"