Tvář planety

Na Tormansu zpočátku převládaly stepi nad lesními porosty. Příroda tu nezplodila zvířecí giganty, jako byli sloni, nosorožci či žirafy na Zemi. Největší mezi suchozemskými čtvernožci byly rohaté druhy velikosti průměrného pozemského býka, nyní už vyhynulé. Na rozsáhlých stepích se kdysi proháněla obrovská stáda, v mělkých mořích, proteplených paprsky rudého slunce, se ve spleti vodního rostlinstva hemžily ryby, až neuvěřitelně podobné pozemským. Na vyvýšeninách rovníkového pobřeží rostly v minulosti stromy, které dosahovaly rozměrů na Zemi nemyslitelných. To znovu potvrzovalo hypotézu, že na planetě neexistovaly vichřice. V oblastech kolem pólů se prostíraly rozsáhlé močály s jednotvárnými porosty připomínajícími tisovce, jen s tím rozdílem, že jejich drobné, jehličí podobné lístky měly skořicový odstín.
To všechno na Tormansu dříve nesporně existovalo, svědčily o tom filmové záznamy. V současnosti viděli pozemšťané všude jen obdělaná pole nebo nekonečné plochy zalité sluncem, na nichž nerostlo nic než nízké křoviny. I slabé větry, které tu vály, zvedaly nad keři kotouče prachu. Utěšenější byl pohled na suché stepi, ale i tam se zdála tráva nízká a řídká, podobná polopouštím rozkládajícím se kdysi v pasátových oblastech Země.

Boje na palnetě

Prostorami stepí porostlých vysokou trávou se vlekly neforemné povozy; táhli je rohatí čtvernožci, podobní pozemským přežvýkavcům, něco mezi antilopami a býky. Na dlouhonohých zvířatech, připomínajících jeleny, pádili do černá opálení Tormanťané, oháněli se divoce sekyrami nebo nástroji na způsob pravěkých střelných zbraní a neohroženě odráželi útoky celého stáda plazivých dravců na krátkých tlapách, nebo shluky hrozných hadů s vysokými, po stranách zploštělými lebkami. Jindy zase stejní jezdci napadali karavany vozů a ostřelovali je v plném trysku. Při přestřelkách hynuli útočníci i napadené oběti, někdy také všichni společně. Pozemšťanům bylo jasné, že vidí film o migraci na planetě. Záhadou však zůstávalo, kdo jsou útočníci. Rozhodně to nebyli původní obyvatelé, protože se v ničem nelišili od přesídlenců.
Filmů, představení a scén o hrdinské minulosti a dobývání nové planety viděla posádka Temného plamene celé spousty. Nelítostné rvačky, honičky a vraždy se střídaly s neobyčejně banálním zobrazením projevů citového života. Podobná témata se opakovala v nejrozličnějších variacích a posádka jich měla brzy až po krk. Ale přece jen lidé zůstávali u obrazovek, aby zhlédli kus nefalšované kroniky z pravěkých dob. Ze starých záznamů vystupoval obraz přirozeného a bohatého života na planetě, než se jí dotkla ruka člověka. Stejně, snad jen s bohatšími živočišnými a rostlinnými formami, vypadala Země v předhistorických dobách.

Debata o sladké smrti

„Člověk umíral, aniž se dozvěděl něco o mnohotvárnosti a kráse světa!" ozval se zasmušile Vir Norin. „Ale ve starověku, kdy devadesát procent lidí neumělo dokonce ani číst, nebyl to žádný div. Dlouhý život byl na obtíž. Říkalo se tehdy, že kdo umírá mlád, je miláčkem bohů. Na Tormansu však existuje vysoká technická civilizace. Jak mohou kácet stromy, které ještě nevydaly plody? To je nesmysl a záhuba!" „Podle mého názoru má příšerný obyčej předčasné smrti přímý vztah k přelidněnosti planety a k vyčerpání přirozených zdrojů," namítla Rodis. „Chápu," řekla Čedi, „předčasná smrt není asi pro všechny!" „Ano, ti, kdo řídí technický pokrok, žijí patrně déle, nemluvě o vedoucí špičce. Umírat musejí jen lidé, kteří nemohou dát společnosti nic kromě své fyzické práce, čili ti, kdo nejsou schopni získat vysoké vzdělání." Ze stereovidea na hvězdoletu zahřměla náhle pronikavá, divoká hudba, vystřídaná po chvíli pochodovým rytmem. Vřeš-tivé zvuky neznámých nástrojů přehlušovaly sotva slyšitelnou nit melodie. Začínal film.

BYLO TO ZJEVNÉ ZTĚLESNĚNÍ
VLÁDY MUŽE NAD NICOTNOU,
ALE ZÁROVEŇ NEBEZPEČNOU
MOCÍ ŽENY

Sladká smrt

Čedi Daan, Fai Rodis i Tivisa Henako, které z členů posádky nejlépe ovládaly jazyk Tormanťanů, se pozorně zaposlouchaly. Cvakl speciální filtr zvukového záznamu, modulující rychlou nesrozumitelnou řeč. „Opěvují předčasnou smrt jako hlavní povinnost člověka ke společnosti!" vyhrkla Tivisa. Fai se mlčky naklonila k obrazovce, jak to dělala vždy, když uviděla něco překvapujícího. Čedi Daan s dlaněmi na obličeji opakovala chvatně překlad písně, jejíž melodie se pozemšťanům zpočátku líbila:
---
„Nejvyšší moudrost je zemřít v rozkvětu zdraví a síly, vyhnout se smutku stáří a nezbytných trápení vžití... tak se odchází do teplé noci z přátelských schůzek, tak se odchází po noci lásky do svěžího jitra, když se uza vřou tiše brány kvetoucích sadů... ... Mocní muži v jdou a přibouchávají už dveře. Poslední úder se rozléhá v mračném podzemí časů, které skrývají lidský zrod stejně tak jako zánik..."
---
Čedi přestala překládat a podívala se udivené na Rodis: „Oni zpívají, že povinnost zemřít nastává ve dvacátém šestém roce života! Ty čtyři mladé lidi vyprovázejí do chrámu Sladké smrti." „Jak může existovat taková společnost!" vykřikla Olla hněvivě, proti zásadám slušného chování. „Při složitém způsobu života a obrovském množství informací je pozemšťan dítětem až do Herkulových činů. A mládí trvá pak dalších dvacet let. Teprve ve čtyřiceti je u nás člověk dospělý. Pak máme před sebou sedmdesát let života plného energie, tvůrčí práce a životního poznání. V minulých dobách se člověk pokládal za starého ve čtyřiceti letech. — Já už bych byla stařena," řekla Rodis.

Divné výsledky

Bylo překvapující, že v zemědělských pásmech chyběly trvalé osady. Všude bylo vidět jen dlouhé nízké a nevzhledné stavby, jež svou monotónností unavovaly zrak. Vyskytovaly se jak na Přední, tak i na Zadní polokouli, kolem větších měst a menších sídlišť. V prachu se pohybovaly těžké stroje, obdělávaly půdu nebo sklízely úrodu, a stejně těžkopádná vozidla se proháněla po hladkých a širokých cestách. Hodinu za hodinou sledovali obyvatelé Země život na vzdálené planetě, ohromeni spoustou prvních dojmů. Čas od času někteří členové posádky vstali a odešli za lehkou přepážku v sále, kde se podávalo jídlo. A pak se znovu vraceli k obrazovkám, aby nepromeškali ani jedinou hodinu z televizních přenosů na Tormansu. Planeta se vlastně v tormanťanské řeči jmenovala Jan-Jach. Ale do povědomí pozemšťanů jméno Tormans proniklo už natolik, že ho používali i nadále. Poznali i hlavní město planety, které v jazyce Země znamenalo Střed Moudrosti. „Naše demogramy nepotvrzují obrovskou zabydlenost planety, jak ji vypočítali Cefeané," řekla náhle Fai. „Rozcházíme se s nimi o celý řádový stupeň." „To je dost nepravděpodobné," potřásl hlavou Grif Rift. „Ve všem ostatním se Cefeané projevili jako výborní planetogra-fové. Buď je to omyl, nebo..."
,.... prudký pokles počtu obyvatel," dokončila za něj Rodis. „Možné to je. Pak se tu ale udala katastrofa, a my jsme přece nic zvláštního nezpozorovali." „Nemusí jít nutně o katastrofu," namítla Tivisa Henako. „Od doby, kdy tu byli Cefeané, uběhlo víc než dvě stě padesát let. Dejme tomu, že průměrný lidský věk na počátku éry sjednoceného světa byl sedmdesát let. Za čtyřnásobek této doby se počet obyvatel na Tormansu mohl snížit ještě víc, nebo naopak, z čistě vnitřních důvodů mohl vzrůst." „Pokud jde o mě, myslím.že vnitřní příčiny jsou nejhorším druhem katastrofy," řekla Čedi. „Planeta Jan-Jach se mi podle svých televizních přenosů zatím vůbec nelíbí." Jako na potvrzení Čediných slov se z hloubi stereoobrazovky ozvala melodická hudba, přerušovaná občas disonančními údery a výkřiky. Před pozemšťany se objevila náhorní planina pokrytá něčím, co vypadalo jako zahnědlé sklo. Přes plošinu vedla sklovitá cestička ke schodišti ze stejného materiálu. Terasovité schody, ozdobené vysokými vázami a masivními sloupy, vedly ke skleněné budově, jiskřící v rudém slunci. Lehký fronton byl podpírán nízkými sloupy s bizarními pilastry ze světle žlutého kovu. Ze dvou černých mis před vchodem stoupal lehký dým. Po sklovité pěšině se pohyboval zástup mladých lidí, kteří tloukli krátkými paličkami do zvonících a dunících disků. Někteří měli přes rameno řemínky s malými rudozlatými krabičkami, naladěnými na hudbu, kterou by pozemšťané přirovnali k bledě modrému spektru. Až dosud slyšeli na Tormansu jen hudbu rudé a žluté tonality. Televizní kamera najela blíž a vydělila ze zástupu dvě dvojice. Oba páry pohlížely na své souputníky a přes ně na město se zvláštní směsicí strachu i odvahy. Všichni čtyři měli na sobě stejné jasně žluté řízy, pomalované stočenými černými hady s rozevřenými čelistmi.
Každý muž podal ruku své společnici. Pohybovali se neustále bokem ke schodišti a náhle začali zpívat, či spíše pronikavě kvílet. Ječivý nápěv strhl i ostatní lidi v zástupu.

Televize na Tormans

A také ho uviděli. Tormanská televize sice ani v nejmenším nedosahovala eidoplastické techniky Země, ale obraz byl jasný, s dobrou barevnou škálou. Posádka Temného plamene, s výjimkou těch, kdo měli službu, vysedávala celé hodiny před ohromnou stereoobrazovkou a pozorovala cizí život. Obyvatelé planety byli tak podobní pozemšťanům, že už nikdo nepochyboval o tvrzení historiků, že zde před několika tisíci lety našly útočiště tří pozemské hvězdolety. Lidí ze Země se zmocnil zvláštní pocit. Jako by přihlíželi masovým představením na různá historická témata, v nichž sami účinkují. Gigantická města, řídce rozsetá po planetě, připomínala obrovské násosky vsakující do sebe podstatnou část obyvatelstva. V nich žili Tormanťané v těsných mrakodrapech, v podzemních labyrintech probíhala každodenní technická práce. Každé město bylo vroubeno neduživými lesními porosty, do nichž si razilo cestu silnicemi jako mohutnými chapadly až k rozlehlým polím, kde se v ohromných množstvích pěstovaly zvláštní kultury, připomínající pozemské brambory a sojové boby. Největší města se rozkládala nedaleko pobřeží rovníkového oceánu, v deltách řek, jejichž kamenné podloží skýtalo oporu velkým budovám. Daleko od řek a obhospodařovaných polí se táhly nekonečné travnaté stepi s řídkými křovisky.

Y9tra p5istaneme

„Čedi s Fai dosud pracují. Naší lingvistce se podařilo získat dostatečně dlouhé texty, z nichž se dá Amatovou metodou odvodit struktura jazyka. Fai Rodis chce, abychom už ovládali řeč Tormanťanů, až se přiblížíme k planetě a budeme sledovat její televizní přenosy." Netrvalo dlouho a Temný plamen se dostal nepozorovaně na oběžnou dráhu ve výšce necelého poloměru planety, a aby zbytečně neplýtval energií, zvýšil relativní rychlost. Čedi a Fai rozvěsily v kruhovém sále hypnotické tabulky s texty v tormanském jazyce a každý člen posádky, jakmile skončil svou bezodkladnou práci, přicházel sem, hloubal nad lingvistickými schématy, odposlouchával a současně si podvědomě zafixovával v paměti zvuk a smysl cizí řeči. Jazyk na Tormansu stejně jako na Zemi byl celoplanetární, ale zbytky rozdílných dialektů se zachovaly na obou polokoulích, jež tormanští vědci dělili na Přední a Zadní, jinak také na polokoule Života a Smrti. Ale posádka Temného plamene analogicky s poměry na Zemi označovala přední část planety, natočenou ve směru rotace, jako polokouli Severní, zadní pak
jako Jižní. Jazyk Tormanťanů nebyl zvlášť obtížný, ale kladl vysoké nároky na výslovnost, protože mnohá slova měnila rozdílnou intonací svůj význam. Největší potíže s ním měl Grif Rift. A když se Čedi zmínila, že Fai Rodis hodlá ze zápisů paměťových strojů zkoumat tormanťanské písmo, nastalo všeobecné pobouření.
„Učit se ještě i písmo!" povzdechl si komicky Vir Norin. „Jak dlouho tu ještě budeme pojetovat?" „Dlouho ne," utěšila ho Čedi. „Teď už to bude zajímavější. Olla právě začala zachycovat televizní přenosy. Nejpozději zítra uvidíme život na Tormansu."

Nesrovnalosti

Tormans byl skoro stejně velký jako Země a měl s ní i mnoho jiných společných rysů. Značně se od ní však lišil uspořádáním svého povrchu. Moře zaujímala širokou oblast kolem rovníku, zatímco pevniny byly posunuty k pólům a tvořily obrovité oblouky, rozčleněné do čtyř bloků. Jednotlivé části byly od sebe odděleny meridiálriími průlivy, nebo spíše moři a jejich základny se směrem k pólům zužovaly. Z velké výšky vyvolával povrch planety dojem symetričnosti, v naprostém kontrastu k rozeklaným obrysům pozemských souší a moří. Mohutné řeky tekly většinou od pólu k rovníku a ústily do rovníkového oceánu nebo jeho zálivů. Tu a tam bylo vidět klíny vyprahlé půdy, zřejmě pouště.
„Co tomu říká planetolog?" zamžoural po svém zvyku Sol Sajin. „Zvláštní planeta, ne?"
„Nic neobyčejného!" odpověděl vážně Tor Lik. „Je starší než Země, ale má větší rotaci. Polární undulace pevnin tu probíhala zřejmě rychleji a pokročila dál než u nás. Symetričnost, lépe řečeno vzájemná podobnost obou polokoulí, je pouze náhodný jev. Nitro Tormansu ve srovnání s pozemským je patrně klidnější, povrchové zdvihy ani poklesy nejsou příliš výrazné, tektonická činnost slabší, sopek málo, nebo vůbec žádné. To všechno je zákonité, zvláštní je jiná věc..." „Množství kysličníku uhličitého při vysokém obsahu kyslíku," vpadl do řeči Grif Rift.
„Tormanťané zužitkovali příliš mnoho přirozeného paliva. Bude se nám tu špatně dýchat, musíme se vyhýbat hlubokým proláklinám. Zato ale moře, nasycená kysličníkem uhličitým, budou čirá jako v prvotních geologických epochách na Zemi... samozřejmě s vápenitými usazeninami na dně. Tohle
všechno ale neodpovídá počtu obyvatel zjištěnému Cefeany před dvěma sty padesáti lety."
„Je tu i mnoho rozporů mezi uspořádáním povrchu planety a rozmístěním obyvatel," souhlasil Grif. „Možná že je zbytečné snažit se jim přijít na kloub, pokud se nespustíme na nízký oběh. Když nemají umělé družice, riskujeme jen, že nás Tormanťané objeví, ale nic nám nebrání obletět planetu v libovolné výšce."
„Tím spíš, že všechno potřebné jsme zjistili už při prvním obletu" přitakal horlivě Tor Lik.

Úvahy

Rovníková rychlost planety gama jedna lomeno šestnácti, doba otočky dvaadvacet pozemských hodin," referoval sumátor s pečlivou strojovou výslovností. Široká páska se záznamy se sunula do přijímače palubního žurnálu. Automaty Temného plamene důkladně zkoumaly Tormans, neušla jim ani jediná maličkost. „Zarážející je množství kysličníku uhličitého ve spodních vrstvách atmosféry," řekl Tor Lik. „A kolik je ho v bceánech! Připomíná to prvohorní období na Zemi, kdy se kysličník uhličitý ještě cele neúčastnil procesů při vzniku uhlí." „Že by šlo o skleníkový efekt?" zeptal se Sol Sajin. „Klima je tu vcelku mírné a stejnoměrné. Rovník Tormansu má ve srovnání se Zemí polohu vertikály, to znamená kolmou k rovině ekliptiky, a osa jeho rotace se kryje s křivkou oběžné dráhy..." „Nedostatek vody může všechny tyhle výhody zmařit," vmísil se do hovoru Grif Rift, když si prohlédl výsledky sondáže povrchových křivek. „Plocha oceánů činí padesát pět procent, ale největší proláklina má hloubku pouze jeden až dva kilometry." „To samo o sobě ještě nic neříká o nedostatku vláhy," řekl Tor Lik. „Budeme sledovat cyklus vypařování, nasycenosti vodními parami i rozložení větrných proudů. Velké zásoby ledu na pólech se při podobném klimatu nedají očekávat, a taky je ani nevidíme. Neexistují tu ani polární fronty, ani mohutné přemísťování vzduchových mas." Lidé pokračovali v práci u přístrojů a čas od času vyhlédli vizuální šachtou, kterou upravil Gen Atal. Pronikala tlustými stěnami hvězdoletu, končila širokým oknem z průzračné yt-riové keramiky a zvláštní soustava zrcadel dovolovala pozorovat planetu pouhým okem. Tormans v hloubce se téměř neznatelně pohyboval. Temný plamen obíhal planetu ve výšce dvaadvacet tisíc kilometrů o něco pomaleji, aby se dal pohodlně sledovat její povrch. Oblačný příkrov měl nad rovníkem široké průrvy. Mezi nimi probleskovala olověně šedá moře, rudohnědé plochy připomínající step nebo lesy, žluté hřbety a masívy rozrušených nízkých pohoří. Pozorovatelé postupně přivykali vzhledu planety a rozpoznávali na snímcích stále více podrobností.

Družice

Kybernetik jen rozhodil rukama na znamení, že neví, co by
namítl.
„A další věc," pokračoval Div Simbel. „Planeta nemá umělé
družice ve velkých výškách. Nenarušíme tedy systém jejich
spojů."
„Je možné, že by neměli vůbec žádné družice?" zeptal se Sol.
„To poznáme," řekl Div Simbel.

Přiblížení

„Na odpočinek budeme mít dost času. Fai Rodis už předem upozorňovala, abychom se přibližovali k planetě co nejpomaleji z osvětlené strany a nepoužívali lokátorů ani signálních zařízení."
„Krást se nepozorovaně jako primitivní lovci, když číhali na zvěř?" pousmál se Sol Sajin. „Vám se to nelíbí?" divil se Div Simbel. „Není to zrovna pěkné, skrývat se, blížit se potají!" „Fai Rodis říkala, že nesmíme obyvatele Tormansu polekat. Jsou-li jejich pocity k hostům z vesmíru nepřátelské, vyvolá u nich přílet Temného plamene rozhořčení, a my pak budeme musit měsíc či dva kroužit po oběžné dráze kolem planety, abychom se naučili jejich řeč a poznali jejich způsob života. Jinak jim nedokážeme ani vysvětlit, proč tu jsme!" „Cefeané to dokázali!"
„Zřejmě tak, že se naučili jednu či dvě věty. A taky nedostali povolení k přistání! My je ale musíme dostat, urazili jsme příliš dalekou cestu. A pak, Tormans je náš cíl, a ne nějaká náhodně zpozorovaná planeta," řekl Div Simbel. „A nepodobá se to nemravnému špehování za rohem?" nevzdával se Sol Sajin. „To jsou metody vhodné pro lidi z pravěku, ne pro vyšší formy společnosti. Tady jde naše socioložka. Co vy o tom soudíte, Čedi?" Inženýr zopakoval dívce rozhovor.
Ta se chvíli zamyslila a pak řekla rozhodně: „Bylo by nedůstojné lidí Země i naší éry, abychom se objevili, podívali a zas potichu odletěli zpátky. Žádnou škodu bychom sice nezpůsobili, ale přece jen... nahlížet do bytu člověka, který nic netuší... Vysvětlíme jim to, až přistaneme na planetě. Oni to jistě pochopí."
„A jestli to nepochopí a nepřijmou nás?" trval Sol Sajin tvrdošíjně na svém a výsměšně mžoural. „Nevím, jak bych se rozhodla. Ale souhlasím s Rodis." „Já smýšlím stejně," řekl pilotážní inženýr. „Tím spíš, že vy oba opomíjíte jednu podstatnou maličkost. Z ohromné výšky, v níž bychom mohli trvale obíhat, uvidíme jen nejpovrchnější detaily ze života na planetě. A můžeme odposlouchávat jenom ty přenosy, které jsou určeny pro všechny. Jinými slovy — uvidíme a uslyšíme jen odhalenou tvář života společnosti. Nic víc ani nepotřebujeme, abychom pochopili jejich jazyk a způsob života."
„Máte pravdu, Dive! Že mě tak jednoduchá věc nenapadla hned! Co říkáte vy, Sole?"