Divné výsledky

Bylo překvapující, že v zemědělských pásmech chyběly trvalé osady. Všude bylo vidět jen dlouhé nízké a nevzhledné stavby, jež svou monotónností unavovaly zrak. Vyskytovaly se jak na Přední, tak i na Zadní polokouli, kolem větších měst a menších sídlišť. V prachu se pohybovaly těžké stroje, obdělávaly půdu nebo sklízely úrodu, a stejně těžkopádná vozidla se proháněla po hladkých a širokých cestách. Hodinu za hodinou sledovali obyvatelé Země život na vzdálené planetě, ohromeni spoustou prvních dojmů. Čas od času někteří členové posádky vstali a odešli za lehkou přepážku v sále, kde se podávalo jídlo. A pak se znovu vraceli k obrazovkám, aby nepromeškali ani jedinou hodinu z televizních přenosů na Tormansu. Planeta se vlastně v tormanťanské řeči jmenovala Jan-Jach. Ale do povědomí pozemšťanů jméno Tormans proniklo už natolik, že ho používali i nadále. Poznali i hlavní město planety, které v jazyce Země znamenalo Střed Moudrosti. „Naše demogramy nepotvrzují obrovskou zabydlenost planety, jak ji vypočítali Cefeané," řekla náhle Fai. „Rozcházíme se s nimi o celý řádový stupeň." „To je dost nepravděpodobné," potřásl hlavou Grif Rift. „Ve všem ostatním se Cefeané projevili jako výborní planetogra-fové. Buď je to omyl, nebo..."
,.... prudký pokles počtu obyvatel," dokončila za něj Rodis. „Možné to je. Pak se tu ale udala katastrofa, a my jsme přece nic zvláštního nezpozorovali." „Nemusí jít nutně o katastrofu," namítla Tivisa Henako. „Od doby, kdy tu byli Cefeané, uběhlo víc než dvě stě padesát let. Dejme tomu, že průměrný lidský věk na počátku éry sjednoceného světa byl sedmdesát let. Za čtyřnásobek této doby se počet obyvatel na Tormansu mohl snížit ještě víc, nebo naopak, z čistě vnitřních důvodů mohl vzrůst." „Pokud jde o mě, myslím.že vnitřní příčiny jsou nejhorším druhem katastrofy," řekla Čedi. „Planeta Jan-Jach se mi podle svých televizních přenosů zatím vůbec nelíbí." Jako na potvrzení Čediných slov se z hloubi stereoobrazovky ozvala melodická hudba, přerušovaná občas disonančními údery a výkřiky. Před pozemšťany se objevila náhorní planina pokrytá něčím, co vypadalo jako zahnědlé sklo. Přes plošinu vedla sklovitá cestička ke schodišti ze stejného materiálu. Terasovité schody, ozdobené vysokými vázami a masivními sloupy, vedly ke skleněné budově, jiskřící v rudém slunci. Lehký fronton byl podpírán nízkými sloupy s bizarními pilastry ze světle žlutého kovu. Ze dvou černých mis před vchodem stoupal lehký dým. Po sklovité pěšině se pohyboval zástup mladých lidí, kteří tloukli krátkými paličkami do zvonících a dunících disků. Někteří měli přes rameno řemínky s malými rudozlatými krabičkami, naladěnými na hudbu, kterou by pozemšťané přirovnali k bledě modrému spektru. Až dosud slyšeli na Tormansu jen hudbu rudé a žluté tonality. Televizní kamera najela blíž a vydělila ze zástupu dvě dvojice. Oba páry pohlížely na své souputníky a přes ně na město se zvláštní směsicí strachu i odvahy. Všichni čtyři měli na sobě stejné jasně žluté řízy, pomalované stočenými černými hady s rozevřenými čelistmi.
Každý muž podal ruku své společnici. Pohybovali se neustále bokem ke schodišti a náhle začali zpívat, či spíše pronikavě kvílet. Ječivý nápěv strhl i ostatní lidi v zástupu.