Sladká smrt

Čedi Daan, Fai Rodis i Tivisa Henako, které z členů posádky nejlépe ovládaly jazyk Tormanťanů, se pozorně zaposlouchaly. Cvakl speciální filtr zvukového záznamu, modulující rychlou nesrozumitelnou řeč. „Opěvují předčasnou smrt jako hlavní povinnost člověka ke společnosti!" vyhrkla Tivisa. Fai se mlčky naklonila k obrazovce, jak to dělala vždy, když uviděla něco překvapujícího. Čedi Daan s dlaněmi na obličeji opakovala chvatně překlad písně, jejíž melodie se pozemšťanům zpočátku líbila:
---
„Nejvyšší moudrost je zemřít v rozkvětu zdraví a síly, vyhnout se smutku stáří a nezbytných trápení vžití... tak se odchází do teplé noci z přátelských schůzek, tak se odchází po noci lásky do svěžího jitra, když se uza vřou tiše brány kvetoucích sadů... ... Mocní muži v jdou a přibouchávají už dveře. Poslední úder se rozléhá v mračném podzemí časů, které skrývají lidský zrod stejně tak jako zánik..."
---
Čedi přestala překládat a podívala se udivené na Rodis: „Oni zpívají, že povinnost zemřít nastává ve dvacátém šestém roce života! Ty čtyři mladé lidi vyprovázejí do chrámu Sladké smrti." „Jak může existovat taková společnost!" vykřikla Olla hněvivě, proti zásadám slušného chování. „Při složitém způsobu života a obrovském množství informací je pozemšťan dítětem až do Herkulových činů. A mládí trvá pak dalších dvacet let. Teprve ve čtyřiceti je u nás člověk dospělý. Pak máme před sebou sedmdesát let života plného energie, tvůrčí práce a životního poznání. V minulých dobách se člověk pokládal za starého ve čtyřiceti letech. — Já už bych byla stařena," řekla Rodis.