Debata o sladké smrti

„Člověk umíral, aniž se dozvěděl něco o mnohotvárnosti a kráse světa!" ozval se zasmušile Vir Norin. „Ale ve starověku, kdy devadesát procent lidí neumělo dokonce ani číst, nebyl to žádný div. Dlouhý život byl na obtíž. Říkalo se tehdy, že kdo umírá mlád, je miláčkem bohů. Na Tormansu však existuje vysoká technická civilizace. Jak mohou kácet stromy, které ještě nevydaly plody? To je nesmysl a záhuba!" „Podle mého názoru má příšerný obyčej předčasné smrti přímý vztah k přelidněnosti planety a k vyčerpání přirozených zdrojů," namítla Rodis. „Chápu," řekla Čedi, „předčasná smrt není asi pro všechny!" „Ano, ti, kdo řídí technický pokrok, žijí patrně déle, nemluvě o vedoucí špičce. Umírat musejí jen lidé, kteří nemohou dát společnosti nic kromě své fyzické práce, čili ti, kdo nejsou schopni získat vysoké vzdělání." Ze stereovidea na hvězdoletu zahřměla náhle pronikavá, divoká hudba, vystřídaná po chvíli pochodovým rytmem. Vřeš-tivé zvuky neznámých nástrojů přehlušovaly sotva slyšitelnou nit melodie. Začínal film.

BYLO TO ZJEVNÉ ZTĚLESNĚNÍ
VLÁDY MUŽE NAD NICOTNOU,
ALE ZÁROVEŇ NEBEZPEČNOU
MOCÍ ŽENY