Na schůzku s Čojo Čagasem

Rekord ve stručnosti získal Tor Lik. „Mnoho patosu, slov o velikosti, štěstí a bezpečnosti. Vedle toho všude strach a sbory strážců, které tu nejsou, aby zajišťovaly bezpečnost, nýbrž proto, aby se k vládcům nikdo nedostal. Tváře lidí jsou zasmušilé, ani ptáci tu nezpívají." Když zhasl stereoobraz a spojení s hvězdoletem se přerušilo, řekla Rodis: „Nevím jak u vás, ale u mě ochranné sérum a biofiltry vyvolávají ospalost." Ospalost místo obvyklé touhy po činnosti cítili všichni. Eviza to pokládala za normální jev a upozornila astronauty, že budou malátní ještě tři čtyři dny. Příští ráno, sotva se pozemšťané stačili nasnídat, objevil se u nich hodnostář v černém oděvu pošitém namodrale stříbrnými hady. Vyzval Fai na schůzku s „velikým Čojo Čagasem". Ostatním členům expedice navrhl zatím procházku zahradami Coamu, než bude čas, aby šli do hlavního zpravodajského střediska, kde jim z příkazu Čojo Čagase poskytnou potřebné informace. Fai Rodis poslala druhům vzdušný polibek a vyšla v doprovodu mlčenlivého strážce ve fialovém, který jí s uctivými úklo-nami ukazoval cestu. U jednoho z vchodů, přikrytých těžkým závěsem, zůstal jako přimrazen stát, s rukama rozpaženýma a tělem po pás ohnutým. Fai sama odhrnula závěs a v téže chvíli se otevřely těžké dveře, které jako všude na Tormansu se otáčely ve veřejích a nezapouštěly se do stěn jako doma na Zemi. Ocitla se v pokoji s temně zelenými drapériemi a vyřezávaným nábytkem z černého dřeva. Pozemšťané ho už předtím viděli z hvězdoletu při televizním přenosu na tajném kanálu.

Mnoho společného

Evize bylo dusno, přistoupila k oknu a začala se pachtit s uzávěrem. Široké okno se konečně rozlétlo a do pokoje zavál chladný vzduch, prosycený zvláštní vůní zahrady na cizí planetě. V týž moment odporně zaječela trubka. Ze všech stran se sbíhali strážci s rozsvícenými lampami a výhružně zvedali hlavně svých zbraní. Vir Norin se jediným skokem ocitl vedle zmatené Evizy a přibouchl okno. Jekot ustal. Norin se posunky snažil uklidnit shluk strážců dole. Lampy zhasly, lidé se rozešli. Pozemšťané dávali průchod svým pocitům a dobírali si rozčilenou Evizu. „Jsem přesvědčen, že nás celou dobu poslouchají a pozorují," řekl Tor Lik. „Dobře, že jazyk Země je pro Tormanťany naprosto nesrozumitelný!" vzlykla Eviza. „Nemají od nás ještě dostatečně dlouho texty." „Myslím, že ho lehce dešifrují," namítla Čedi. „Mají s námi mnoho společných slov a pojmů. Přesně vzato, jejich řeč jt jeden z jazyků páté epochy v éře Rozděleného světa, změněný ovšem za dvaadvacet století." „Ať je to jak chce, našim rozmluvám vládci Jan-Jachu zatím nerozumějí a nebudou je tedy zbytečně znepokojovat. Měli bychom se občas zaclonit pomocí robotů, abychom své hostitele nezasvěcovali do našeho soukromí. Třeba právě teď, když budeme hovořit s hvězdoletem." Faina modročerná devítinožka zaujala místo uprostřed pokoje. Pod jejím pláštěm zahučel dálkový vysílač stereovidea a místnost se ponořila do tmy. Astronauti se sesedli na pohovce. Na protilehlé straně zaplálo zelené světlo a zazněly melodické tóny písně o jívě nad řekou. Nejasné, míhající se kontury lidí dostaly najednou přesný tvar, jako by se zbylá posádka z kosmické lodi ocitla náhle v zahradách Coamu a usedla vedle kolegů pod vysokým stropem palácové komnaty. Aby šetřili baterie robotů, jejichž energii mohli potřebovat při důležitějších věcech, řekl každý zhuštěně své dojmy z prvního dne na Tormansu.

Požadavky vládci

Potřebuji co nejdřív znát vaše požadavky i rady. Jak bych je jinak mohla přednést vládci?" Sedm astronautů sedělo na široké rudohnědé pohovce. Vysokými okny z průzračné plastické hmoty narůžovělého odstínu byly vidět v parku stromy prozářené paprsky tormanského slunce, které na rozdíl od Slunce pozemského neopisovalo po obloze oblouk, nýbrž klesalo pomalu a majestátně téměř po svislé čáře. Jeho paprsky se skrze růžová okna zdály fialové. Opálené tváře pozemšťanů tím získaly nazelenalý tón. „Tedy rozhodnuto," řekl Vir Norin, jehož robot plnil funkci sekretářky a kódoval výsledky porady pro vysílání na Temný plamen. „Rozhodnuto," potvrdila Rodis. „Vy zůstanete v hlavním městě mezi vědci a inženýry. Tor Lik s Tivisou přeletí planetu od pólu k pólu, zdrží se nějaký čas v přírodních rezervacích a na mořských základnách. Eviza navštíví lékařské ústavy, Čedi a Gen budou studovat společenský život a já se věnuji historii. Teď se musíme spojit s hvězdoletem a pak jít spát. Naši hostitelé uléhají brzy a vstávají časně." A skutečně, sotva zmizely poslední paprsky zapadajícího slunce a pod vysokými stropy se zapojilo automatické osvětlení, nastalo kolem dokonalé ticho. Jen občas bylo možno zahlédnout v setmělém parku stíny pomalu obcházejících stráží, a znovu všechno znehybnělo, jako v mrtvé vodě pohádkového jezera.

Buďme hosty

Vyšel napřed, našlapuje nehlučně po měkkých kobercích, a prošel postranním vchodem do chodby, jejíž stěny se leskly matným kovem. „Tu masku před obličejem budete nosit pořád?" zeptal se Rodis a zavadil o průzračný štítek. „Pořád ne," usmála se. „Jen tak dlouho, dokud budu nebezpečná já vám a..." „My vám," kývl vládce s pochopením. „Proto vás ani nezvu, abyste s námi stolovali. Ale zde se můžete cítit v naprostém bezpečí," a máchl rukou po rozlehlém sále s vysokými okny, jejichž skla byla dole zatemněná. „Na shledanou zítra!" Fai se vděčně uklonila. Pozemšťané si prohlédli pokoje s dveřmi umístěnými proti oknům, na levé stěně. Pak se znovu sešli v sále. „Divná architektura," řekla Eviza. „U nás takhle stavíme psychiatrické ústavy."
„Proč nás nejvyšší vládce tak úporně přesvědčuje, že tu jsme v bezpečí?" divila se Tivisa. „Zřejmě proto, že to zde pro nás vůbec není bezpečné," řekla vážně Rodis. „Vyberte si každý svůj pokoj, a pak se dohodneme, kdo kam pojede, abych mohla vaše přání tlumočit Čojo Čagasovi." Když viděla údiv svých kolegů, dodala: „Jsem přesvědčena, že si Čojo Čagas pospíší, aby se mnou mohl mluvit tajně. Podle jejich představ jsem vaše vládkyně, a vládci musejí spolu hovořit o samotě." „Opravdu?" ptala se Eviza s údivem. „V pravěkých dobách to na Zemi přinášelo spoustu utrpení. Ale buďme zdvořilými hosty a podřiďme se zvykům svých hostitelů.

Můžete si prohlédnout pokoje

Čojo Čagas vztáhl líně ruku k pozemšťanům. „Nebudeme polemizovat o věcech předčasně. Dám příkaz ústavům, knihovnám i uměleckým institucím, aby pro vás připravili souhrnné zprávy a filmy. My totiž nemáme paměťové stroje, o nichž hovoříte. Ale informace, zakódované do nejjemnějších detailů, zaznamenáváme slovem i obrazem. To všechno dostanete zde, aniž byste musili opustit zahrady Coa-mu. Co se týká dopravních prostředků, při rychlosti našich plynových letadel..." Čagas udělal pauzu, „která činí asi tisíc kilometrů za pozemskou hodinu, dosáhnete v krátkém čase kteréhokoli místa na naší planetě." Teď zase bylo na pozemšťanech, aby na sebe udiveně pohlédli: vládce Tormansu znal pozemské míry. „Ovšem," pokračoval Čojo Čagas, „musíte nám sdělit předem, která místa chcete navštívit. Naše letadla nemohou přistát kdekoli, a také ne všechny oblasti na planetě jsou bezpečné." „Snad bychom se měli nejdříve seznámit s celkovou planeto-grafií Jan-Jachu, a teprve pak vám dát seznam míst, kam chceme zajet?" navrhla Rodis. „To je správné," souhlasil Čojo Čagas. Pak vstal a řekl s nečekanou přívětivostí: „A teď si můžete prohlédnout své pokoje v paláci."

Nejsme připraveni na takovou podívanou

„Copak vy udržujete přímé spojení s kosmickou lodí?" zeptal se rychle Zet Ug, nedávný Fain oponent na obrazovkách stereovize. „Samozřejmě. A hodláme vám předvést nejrůznější záznamy paměťových strojů. Bohužel, naše devítinožky nemohou uskutečnit projekci na velkých obrazovkách. Každý robot je určen nejvýš pro sál s tisícem diváků. To znamená, že můžeme promítat současně jen pro sedm tisíc lidí." Gen Ši povstal se špatně skrývaným neklidem. „Doufám, že toho nebude zapotřebí!" „Pročpak ne?" Lidé na Jan-Jachu nejsou připraveni na takovou podívanou." „Nechápu..." usmála se Fai trochu zaraženě.^ „Na tom není nic divného," řekl náhle Čojo Čagas, který dosud mlčel. Při zvuku jeho velitelského, příkrého a netrpělivého hlasu ostatní členové Rady vzhlédli a otočili se k němu. „U nás mnoho věcí nepochopíte. A to, co nám sdělíte, by si lidé mohli špatně vyložit. Proto se můj přítel Gen Ši obává promítání vašich filmů." „Ale každé nedorozumění se dá vyložit jen poznáním. Tím důležitější je, abychom vám ukázali co nejvíc..." namítla Rodis.

Čojo Čagas

Čojo Čagas vyměnil pohled s tenkým a šlachovitým Gentlo Ši. Pozemšťané ho znali pod zkratkou Gen Ši a věděli, že vládne nad klidem a mírem na Tormansu. Gen povytáhl krk a řekl trochu hvízdavým hlasem: „Rada čtyř i sám veliký Čojo Čagas by rádi znali vaše plány a přání." Čedi se pozorně zahleděla na vládce planety. Nechápala, že chytrý člověk jako on může poslouchat takové hloupé lichotky. Ale Čagasova tvář nejevila žádné pocity. „Rada čtyř zná všechna naše přání," odpověděla Fai. „Nemusíme dodávat nic k tomu, o co jsme žádali prostřednictvím stereovize." „Nu a vaše plány?" zeptal se úlisně Gen Ši. „Co nejdřív začít se studiem planety Jan-Jach i jejího lidu!" „Jak to chcete provést? Uvědomujete si, jak je nesnadné za takovou krátkou dobu prostudovat ohromnou planetu?" „Všechno závisí na dvou faktorech," odpověděla klidně Rodis. „Především na spolupráci vašich vědeckých institucí, paměťových strojů, akademií i knihoven, a pak na rychlosti dopravních prostředků zde na planetě. Bylo by nesmyslné domnívat se, že sami stačíme poznat všechno, co nashromáždili vaši vědci za celá tisíciletí. Ale jsme schopni zaznamenat věci hlavní, a pomocí historie, literatury a umění proniknout k podstatě života lidí na Jan-Jachu. Mnoho věcí můžeme zapsat paměťovými stroji rovnou z hvězdoletu. Rádi bychom přivezli na Zem co nejvíce informací."

Vládci Tormansu

Vládci Tormansu byli už zřejmě zpraveni o všem, co se týkalo pozemšťanů. Nepodivili se, když spatřili legrační devítinožky, cupitající kolem kovově lesklých nohou astronautů. Na Fain pokyn se všech sedm robotů postavilo do řady na zešeřelé zrcadlové podlaze. Hosté klidně vystoupili bočními schody do zvýšené části sáluvmlčky stanuli a vážně hleděli do tváří vládců planety. Čojo Cagas maličko zaváhal, pak vyšel Fai Rodis vstříc a vztáhl k ní ruku. Totéž o poznání rychleji učinili ostatní tři. Fai stiskla vládci dlaň, jak to dělali tisíce let předtím její předkové na důkaz, že nemají zbraně ani zlé úmysly. Bylo ovšem těžké věřit, že by tu neměli zbraně. V každém výklenku mezi zářícími okny se skrývala téměř neviditelná postava. Jeden, dva, tři... osm nehybných lidí napočítal Tor Lik. Jejich tváře nevyjadřovaly nic než výhružnou pohotovost. Nepochybně stačil jediný pohyb, a strnulé postavy by se změnily v nemyslící vykonavatele jakéhokoli rozkazu. Astronauti se usadili v křeslech s pazourovitými nožkami. Mlčky si prohlíželi složité vzory na koberci, a proti nim stejně mlčky, s pohledy upřenými na hosty, seděli členové Rady čtyřr Mlčení se protahovalo. Vir Norin a Fai Rodis, kteří byli k vládcům blíže než ostatní, mohli zachytit jejich sípavý dech, jaký mívají lidé, jimž chybí sport, fyzická práce i asketická zdrženlivost.

Architektura

„Ano, ale už to vypojili," potvrdil Tor Lik, který se držel stranou a nepřátelsky zkoumal architekturu coamských zahrad. Vtom se neslyšně rozevřela škvíra dveřního průchodu a pozemšťané vstoupili do nesmírně vysokého sálu, výrazně rozčleněného do dvou částí. Přední, s podlahou ze šestiúhelníkových zrcadlových ploch, ležela o dva metry níže než druhá, vystlaná tlustým černožlutým kobercem. Paprsky vysoko stojícího slunce pronikaly rudě zlatými skly a vyvýšená část sálu tím nabývala zvláštní přízračný svit. Tam v obvyklém pořádku trůnily čtyři známé postavy: jedna vpředu uprostřed, tři ostatní nalevo o něco vzadu. Ve snížené části sálu se od stropu prodíralo matné světlo mezi gigantickými kovovými hady. Byli zavěšeni ve výklencích a rozevírali čelisti s ohromnými tesáky nad hlavami pozemských hostí. Zrcadlové desky vrhaly nejasné, rozptýlené stíny a zesilovaly pocity stísněnosti v každém, kdo se odvážil postavit tváří v tvář Radě čtyř.

Pod ochranou Rady čtyř

I zde je had!" zvolala Čedi. „Nejdřív na prsou hodnostářů, na bocích aut, a teď i tady, na vládcových dveřích." „Na tom není nic divného," namítl astronavigátor. „Jsou přece původem ze Země, kde se symbol hada často vyskytoval ve starých civilizacích. Představoval oprávněně ďábla, temnou moc, měl hypnotickou sílu." „A nedovedu si představit, jak takovou křehkou a složitou architekturu zbavují prachu," řekla Eviza Tanet, když se k nim přidala. „Bez lidských rukou se to neobejde, je to ale nebezpečná práce," odpověděl Vir Norin. „Zřejmě si tu necení rukou ani života," usoudila Čedi bez rozmyšlení. Její slova přehlušil hlas, který zahřímal z malé kryté věžičky nad branou: „Vítám vás, cizinci. Vstupte bez obav, neboť zde jste pod ochranou Rady čtyř, nejvyšších představitelů národa Jan-Ja-chu, i mě samého, který jsem jejich hlavou..." Při posledních slovech se dokořán otevřela ohromná křídla vrat. Pozemšťané se usmáli. Vládcova ujišťování byla zbytečná. Nikdo z nich necítil ani stín strachu. Astronauti šli po pružných deskách, tlumících jejich kroky. Cesta vedla klikatě a připomínala linie blesku. ,není tu zbytečně mnoho slov o bezpečnosti?" zeptala se Cedi s náznakem netrpělivosti. „A zákrutů," dodala Eviza. Spletí stromů pronikaly obrovské kontury paláce, rozmazaného za kobercem žlutých květů, jejichž ostrá kuželovitá kvě-tenství trčela vzhůru a ani se nezakolébala ve větru. Dveře, vysokánské jako čtyři lidské postavy, vypadaly úzké. Tmavé obložení bylo pokryto lesklými kovovými pyramidkami. Všichni roboti se náhle prudce vyřítili kupředu a vydávali přerývaný výstražný zvuk. Postavili se v řadě přede dveřmi a zahradili astronautům cestu. Ale po několika vteřinách zmlkli a rozestoupili se. „Jehlánky na dveřích jsou pod proudem," vysvětlil Gen Atal na tázavý pohled Fai Rodis.

Zahrady Coamu

. Dlouhé vějířovité větve sahaly až k zemi a jako kulisy překrývaly sousední stromy. Cesta se ztrácela ve stínu jako v hloubi jeviště s nekonečnou řadou dekorací. Kulisovité pně postoupily znenadání místo trojité řadě nevysokých žlutých kuželů, obrácených základnou vzhůru. V trojúhelníkovitých mezerách byl na pozadí temně fialové oblohy vidět pestrými květy porostlý vrchol kopce, který vévodil hlavnímu městu. Holá, čtyři metry vysoká bledě modrá stěna ohraničovala oválné prostranství, v němž se vlnila hustá spleť stříbřitě zelených stromů podobných jedlím. Park a pestrý luční koberec působily překrásně po třísetkilometrové jízdě uprostřed rezavě hnědých stepí pod fialovým nebem. „Co je to za oboru?" přerušila Fai poprvé mlčení a obrátila se ke staršímu hadonoši. „Zahrady Coamu," odpověděl s lehkou úklonou. „Místo, kde bydlí veliký Čojo Čagas a jeho spolupracovníci z Rady čtyř." „Copak my nejedeme do města?" „Ne, náš velký vládce ve své nekonečné dobrotě a moudrosti vám poskytne útulek v těchto krásných zahradách. Budete jeho hosty po celou dobu, než opustíte planetu Jan-Jach... Tak, a jsme u cíle. Dál už se nedostane žádný vůz." Starší hodnostář s neobyčejnou hbitostí otevřel zadní dvířka a vystoupil na sklovitě hladkou plošinku před vraty. Pohnul kotoučkem, který mu zazářil před obličejem, a zmizel v postranním průchodu. Druhý hadonoš, dosud nemluvný, vyzval gestem pozemšťany, aby vystoupili z vozu. Astronauti se shromáždili před branou, protahovali si údy a upravovali hadičky biofiltrů. Vir Norin s Čedi trochu poodstoupili, aby mohli obhlédnout mnohastupňovitou stavbu plnou vnitřních výklenků a zlacených hřebenů, vchod do zahrad Coamu.