Mnoho společného

Evize bylo dusno, přistoupila k oknu a začala se pachtit s uzávěrem. Široké okno se konečně rozlétlo a do pokoje zavál chladný vzduch, prosycený zvláštní vůní zahrady na cizí planetě. V týž moment odporně zaječela trubka. Ze všech stran se sbíhali strážci s rozsvícenými lampami a výhružně zvedali hlavně svých zbraní. Vir Norin se jediným skokem ocitl vedle zmatené Evizy a přibouchl okno. Jekot ustal. Norin se posunky snažil uklidnit shluk strážců dole. Lampy zhasly, lidé se rozešli. Pozemšťané dávali průchod svým pocitům a dobírali si rozčilenou Evizu. „Jsem přesvědčen, že nás celou dobu poslouchají a pozorují," řekl Tor Lik. „Dobře, že jazyk Země je pro Tormanťany naprosto nesrozumitelný!" vzlykla Eviza. „Nemají od nás ještě dostatečně dlouho texty." „Myslím, že ho lehce dešifrují," namítla Čedi. „Mají s námi mnoho společných slov a pojmů. Přesně vzato, jejich řeč jt jeden z jazyků páté epochy v éře Rozděleného světa, změněný ovšem za dvaadvacet století." „Ať je to jak chce, našim rozmluvám vládci Jan-Jachu zatím nerozumějí a nebudou je tedy zbytečně znepokojovat. Měli bychom se občas zaclonit pomocí robotů, abychom své hostitele nezasvěcovali do našeho soukromí. Třeba právě teď, když budeme hovořit s hvězdoletem." Faina modročerná devítinožka zaujala místo uprostřed pokoje. Pod jejím pláštěm zahučel dálkový vysílač stereovidea a místnost se ponořila do tmy. Astronauti se sesedli na pohovce. Na protilehlé straně zaplálo zelené světlo a zazněly melodické tóny písně o jívě nad řekou. Nejasné, míhající se kontury lidí dostaly najednou přesný tvar, jako by se zbylá posádka z kosmické lodi ocitla náhle v zahradách Coamu a usedla vedle kolegů pod vysokým stropem palácové komnaty. Aby šetřili baterie robotů, jejichž energii mohli potřebovat při důležitějších věcech, řekl každý zhuštěně své dojmy z prvního dne na Tormansu.