Buďme hosty

Vyšel napřed, našlapuje nehlučně po měkkých kobercích, a prošel postranním vchodem do chodby, jejíž stěny se leskly matným kovem. „Tu masku před obličejem budete nosit pořád?" zeptal se Rodis a zavadil o průzračný štítek. „Pořád ne," usmála se. „Jen tak dlouho, dokud budu nebezpečná já vám a..." „My vám," kývl vládce s pochopením. „Proto vás ani nezvu, abyste s námi stolovali. Ale zde se můžete cítit v naprostém bezpečí," a máchl rukou po rozlehlém sále s vysokými okny, jejichž skla byla dole zatemněná. „Na shledanou zítra!" Fai se vděčně uklonila. Pozemšťané si prohlédli pokoje s dveřmi umístěnými proti oknům, na levé stěně. Pak se znovu sešli v sále. „Divná architektura," řekla Eviza. „U nás takhle stavíme psychiatrické ústavy."
„Proč nás nejvyšší vládce tak úporně přesvědčuje, že tu jsme v bezpečí?" divila se Tivisa. „Zřejmě proto, že to zde pro nás vůbec není bezpečné," řekla vážně Rodis. „Vyberte si každý svůj pokoj, a pak se dohodneme, kdo kam pojede, abych mohla vaše přání tlumočit Čojo Čagasovi." Když viděla údiv svých kolegů, dodala: „Jsem přesvědčena, že si Čojo Čagas pospíší, aby se mnou mohl mluvit tajně. Podle jejich představ jsem vaše vládkyně, a vládci musejí spolu hovořit o samotě." „Opravdu?" ptala se Eviza s údivem. „V pravěkých dobách to na Zemi přinášelo spoustu utrpení. Ale buďme zdvořilými hosty a podřiďme se zvykům svých hostitelů.