Hadonoši

Naposledy zavadili pozemšťané pohledem o Temný plamen. Útulný a spolehlivý kousíček rodné planety stál osaměle na zaprášené rovině, jasně ozářené cizím sluncem. Astronauti dobře věděli, že šest jejich druhů je bez přestání sleduje, ale tma v hloubi vstupního otvoru i ve vysunuté chodbě se zdála neproniknutelná. Na pokyn hodnostáře, jehož Eviza v duchu nazvala hadonošem, zabořili se astronauti do hlubokých měkkých sedadel a vozidlo se drkotavě rozjelo po nerovné cestě. Kdesi pod podlahou hučely motory. Zvířený jemný prach skořicové barvy zakryl kupoli Temného plamene. Trubky mocného kompresoru odfoukávaly prach dozadu. Průvodci v čele s oběma hadonoši usedli opodál a neprojevovali ani náklonnost, ani nepřátelství, dokonce ani zvědavost. Připomínali děti, kterým pod hrozbou trestem bylo přikázáno, aby se neseznamovaly s cizinci a vyhýbaly se jim. Vůz, řítící se v ulicích značnou rychlostí, nevzbuzoval zpočátku pozornost chodců ani lidí ve vysokých povozech, které se při jízdě kymácely. Ale zvěsti o hostech ze Země se nakonec přece jen nějak roznesly po Středu Moudrosti.