Mohli byhom vás zničit

Zírali míčky jeden na druhého, dokud vládce zas neodstoupil. Otřel si čelo jemňoučkým žlutým šátkem. „Mohli bychom vás zničit," vycenil zuby v úsměvu, který nevěstil nic dobrého, „a místo toho mě nutíte, abych vám ještě skládal účty!" „A ta oběť vás tak tíží?" hlas jí cinkl neskrývaným výsměchem. „Máte strach, že se tu objeví další hvězdolet a že oba zničí vaše města, paláce, závody? Já vím, že vy i vaši pomocníci klidně přijmete záhubu miliónů obyvatel Jan-Jachu, zničení tisícileté práce i zánik velkých výtvorů lidského génia, jen když sami zůstanete naživu! Nemám pravdu?!" zvolala náhle příkře. „Ano," přisvědčil Čojo Čagas. „A čeho taky litovat? Lůzy, nicotných lidí s halířovými činy? Nebo přežilého umění, které leží bez užitku na kupách v zaprášených muzeích? Či nebezpečných fantastů džiT „Jsou to přece lidé!" zvolala Rodis. „Ne, ještě ne!"
„A děláte něco pro to, aby se jimi stali? Já vás nechápu! Nemůže být nic krásnějšího v životě než pomáhat lidem, zvlášť když má k tomu člověk moc, sílu a všechny možnosti.

Jak mám poznat pravdu

„Zvykl jsem si na vaši tvář bez štítku a zapomněl jsem, že všechno ostatní je kovové. Někdy se mi zdá, že pozemšťané jsou jen roboti s hlavami živých lidí," zažertoval vládce a uvedl ji do známé komnaty se zelenými drapériemi a křišťálovou koulí. „Třeba jsme opravdu jen roboti?" odpověděla Fai otázkou a v jejím pohledu i úsměvu byl náznak koketérie a ženské vyzývavosti. Čojo Čagas musil napnout všechnu svou vůli, aby nepodlehli mocné přitažlivosti ženy ze Země. Odvrátil se, otevřel černou skříň a vytáhl odtud cosi podobného starodávné dýmce. Usadil se v křesle proti Rodis a začal kouřit. Přes clonu silně vonícího dýmu pohlížel vládce na ženu před sebou a jeho úzké oči se potáhly závojem zapomnění. Mlčel tak dlouho, že Rodis promluvila první: „Co znamenala vaše slova ,úplně stačí'? Země se vám nelíbila?" „Technicky jsou filmy dokonalé. Nic podobného jsme u nás nikdy neviděli." „Copak tu jde jen o techniku? Mám na mysli naši planetu." „Nemohu posuzovat pohádky. Jak mám poznat, co je pravda a co lež, když neznám z vaší planety nic než ty obrázky?" Fai Rodis vstala, opřela se lehce o hranu zdobeného stolu a pozorně se zahleděla na Čojo Čagase. „Teď právě lžete," řekla přímo, aniž zvýšila nebo snížila hlas, jak to dělali Tormanťané. „Pomozte mi, abych vás pochopila. Jste člověk s vynikající inteligencí, proč se zdráháte mluvit přímo a pravdivě o svých soudech a záměrech?" I Čojo Čagas pomalu vstal, chladný a povýšený. Fai sebou ani nepohnula, když se před ní zastavil s povytaženou šíjí a zaťatými pěstmi nalehl na stůl.

To stačí

Jen příčina jejich lítosti byla jiná. Bylo jim, jako by je přivedli k dokořán otevřeným vratům zahrady, kde všechno bylo odkryto jejich žádostivým zrakům, ale zároveň naprosto nedostupné. A dole pod palácem se tísnilo přelidněné mnohamilionové město, jehož název Střed Moudrosti zněl náhle na jejich chudé, zaprášené planetě jako ironie. „Snad to napoprvé stačí?" zeptala se Fai Rodis, když zpozorovala únavu na tvářích diváků.
Čojo Čagas pohlédl na lidi kolem sebe. Jeho žena Jantre si tiskla ruce k ňadrům. Inženýr Tael zvedl hlavu a snažil se nepozorovaně setřít slzy, které mu skanuly do husté bradky. Stejné s[zy uviděl u Zeta Uga. Nával nevysvětlitelné zlosti přinutil Čagase zvýšit hlas: „Ano, stačí! Úplně stačí!" Fai pohlédla nechápavě na vládce a přerušila spojení s hvězdoletem. Roboti vypnuli a uklidili pod příklopové zářiče. Diváci se začali rozcházet a Fai přistoupila k Čojo Čagasovi, který ji posunkem prosil, aby neodcházela. Když zůstali v opuštěném sále jen sami dva, Čagas poprvé uchopil Rodis za loket, lehce se zachmuřil a pustil opět její ruku. Fai se rozesmála.

Rozdíly

Černoši v některých krajích nejedí šimpanze. „Jsou to lidé!" Příslušníci jiných kmenů si zase na nich pochutnávají právě proto, že to jsou lidé a že vláda dnes každého, kdo jí skutečné lidi a je přitom přistižen, trestá. Sluha Jo byl, jak jsem již řekl, protestant a byl na to velmi pyšný. Totemových přežitků se však nemohl zbavit.
Pastor zakázal jeho otci pít víno, „protože člověk se v opici snadno dopouští špatností a zapomíná, co farář kázal". Jo se od té doby vyhýbal vínu jako čert kříži. Odmítal i omáčky, které sám připravil s trochou červeného vína. Víno se mu stalo „totemem". Ostatní černoši se při pojídání našich jídel většinou nestarali o to, jak byla připravena a co v nich je. „U bělochů přece člověk nikdy neví, co vlastně jí."
Západní Afrika je zemí samých překvapení. Naleznete tu například náboženské sekty vrahů a tisíc kilometrů od pobřeží spatříte Disneyho barevný film Bambi, současně poprvé uváděný ve Frankfurtu. Zdejší kina nejsou krytá. V místnosti se střechou by nikdo nevydržel. Po osmé hodině večer začíná představení pod širým nebem plným hvězd. Klubovková sedadla nejsou čalouněna, ale velmi šikovně vypletena jako lehátka. Vstup stojí přes dvě marky. Každý večer jsou promítány dva celovečerní filmy a program se mění denně. Filmy jsou dopravovány letadly nad lesy a nad stepí. Před vchodem do kina nabízejí malí černošští chlapci žvýkačku. Obecenstvo je smíšené. Černochů je většina a sedí v jedné řadě s bělochy. Z horních řad mě jednou někdo praštil sandálem. Během představení po sobě diváci házejí žvýkačkami. Je to trochu zlomyslná zábava a nepřál bych vám vyndávat kousek žvýkačky z kudrnatých vlasů.

Filmy ze země

Členové Rady čtyř, jejich ženy, několik vyšších hodnostářů a inženýr Tael sledovali filmy se zatajeným dechem. K největšímu údivu Tormanťanů nebylo v žádné životní
oblasti onoho velkolepého lidstva nic tajemného a nepochopitelného. Viděli gigantické stroje, automatické závody a laboratoře v, Pozemních nebo podmořských prostorách. Ve stalých fyzikálních podmínkách tu bezustání pokračovala práce mechanismů, naplňujících nejrůznějšími produkty diskovité budovy podzemních skladišť, odkud se rozbíhávaly transportní linky, také ukryté v podzemí. A pod blankytnou oblohou se zvětšoval prostor pro lidská obydlí. Obyvatelům jan-lachu se naskytl pohled na rozlehlé parky, široké stepi, průzračná jezera a čisté řeky, na neposkvrněný běl horského sněhu i ledovou čapku ve středu Antarktidy. Po dlouhém ekonomickém zapase města definitivně postoupila své místo soustavě hvězdicových a spirálových osad, mezi nimiž byla roztroušena informační a výzkumná střediska, muzea i domy umění. Všechno dohromady tvořilo harmonickou síť, rozloženou v mírných subtropických pásmech, která jsou k obývání nejvhodnější. Další záběry věnovaly pozornost zahradám při školách různých cyklů. Prostíraly se po liniích poledníků a poskytovaly dorůstajícímu pokolení komunistického světa různorodé životní podmínky. Zpočátku připadali pozemšťané obyvatelům jan jachu příliš vážní a soustředění. Jejich málomluvnost, nechuť ke vtipkování i vyloženy odpor k taškařinám a bláznivým kouskům jejich nepřetržitá zaměstnanost a zdrženlivost v citových projevech se zdály povidavým netrpělivým a psychicky netrénovaným Tormanťanům nudné a odlidštěné.