Sál chmur

„Nebylo by lepší počkat, jak se vyvine situace?" radila Eviza. „Asi ano!" souhlasil astronavigátor. Fialoví strážci několikrát vystřelili. Astronauti nic neslyšeli, protože ochranné pole nepropouštělo zvuk, ale zpozorovali záblesky malinového pla-
mene, když vyšlehl z hlavní. Kulky odražené od clony dopadly zpátky na ty, kdo je vystřelili. Útočníci se skáceli na železnou podlahu, tváře zkřivené bolestí. Vir Norin starostlivě pohlédl na ručičku sledující výboj baterie. Litoval, že čtyři další zdatní pomocníci stojí bez užitku vypnuti nahoře v pokojích, jak to Fai Rodis žádala z obavy, aby nějakým náhodným signálem nenarušili přísná pravidla hostitelů.
Náhle zmatek utichl... na Tormansu se všechno dělo náhle, neboť pozemšťané neznali mentalitu obyvatel planety ani jejich způsoby při styku s hosty, a nemohli tedy předvídat vývoj událostí. Fialoví strážci zmizeli v průchodech i s raněnými a do monotónní melodie ochranného pole zazněl Fain signál. „Vire, vypněte robota!"
Astronavigátor vydechl úlevou, uklidil „hříbek" a uslyšel v zesilovači příkaz Čojo Čagase, aby strážci s „očima" učinili přítrž nedorozumění a doprovodili hosty nahoru do pokojů. Za několik minut dopravil velký výtah čtyři hrdiny do ohybu chodby, kde začínaly'balkóny Sálu chmur. U okna otevřeného do zahrady se zřetelně rýsovala Faina silueta. Průvan govíval jejími krátkými černými vlasy. První se k ní vrhla Čedi. Rodis jí položila ruku na rameno. Rty se jí usmívaly, ale pohled měla smutný, smutnější než v prvních dnech nobytu na Tormansu.