Příroda člověku

Série Příroda člověku byla ze všech nejnepříjemnější. Ukazovala záběry z posledních století, v nichž se střetávala ničivá síla techniky s obrovskými masami lidí. Lidská individualita zanikala, rozplývala se v oceánu všeobecné hrůzy a utrpení. Z gigantických velkoměst, opuštěných pro nedostatek vody, zbyly jen rozpadlé haldy betonu, železa a rozpukaného asfaltu. Obrovské hydroelektrárny zaneslo bahno, přehrady byly zničené otřesy a posuvy zemské kůry. Zátoky a mořské průlivy zahnívaly, protože jejich biologický režim byl narušen, toky byly otráveny nakupením těžké vody při zrychleném odpařování malých umělých bazénů na přehrazených řekách. Podél zpustlých břehů se táhly ohavné pruhy mrtvé pěny, buď zčernalé naftovými zplodinami, nebo bílé od miliónů tun čisticích prostředků, vypuštěných do moří a jezer. Lékaři vedli zoufalý boj s neustále přibývajícími nemocemi. Bakteriologická střediska potlačila epidemie napadající lidstvo zvnějšku. Ale neočekávaný nepřítel začal ničit člověka zevnitř. Objevily a rozmnožily se nejrůznější druhy alergií, jejichž nejhroznějším důsledkem byla rakovina, dědičné vady, duševní méněcennost. Medicína nebyla na nové formy nemocí připravena. Těžké životní podmínky minulých dob vedly k předčasnému opotřebování srdce, takže lidé plní energie a touhy po činnosti předčasně umírali. Fai Rodis byla otřesena tou podívanou, i když chápala, že filmy ze starověkých hvězdoletů prošly speciálním výběrem. Lidé, kteří nenáviděli svou planetu a přestali věřit, že by lidstvo bylo schopno pozvednout se z pekla neuspořádaného života, vzali s sebou všechno, co zpochybňovalo celou civilizaci, aby si příští generace představovaly opuštěnou Zemi jako místo nepředstavitelného utrpení, kam se nelze vrátit za žádných okolností.

Člověk přírodě

Fai Rodis mlčky přikývla. „Přijdu za vámi sám. Mikrocívky s přetočenými originály jsou zde v těch zásuvkách. Přežijte to ve zdraví! To si u nás říkají lidé při loučení." Rodis k němu přátelsky vztáhla ruku. Podržel ji ve své, stiskl a pohlédl návštěvnici hluboko do zářících očí, které se tak výrazně lišily od všeho, co dosud poznal nejen na své rodné planetě, ale i ze starých filmů Země, jíž se zřekli jeho předkové. Pak náhle ten podivný člověk její ruku pustil či spíše odstrčil a zmizel za dveřmi. Ohromná pancéřová deska se přibouchla s hlukem připomínajícím úder mechanického kladiva. Rodis začala provádět dechová cvičení a cviky pro soustředění, aby dodala tělu energii pro nastávající práci. Nechtěla se jen dívat, ale taky uchovat všechno v paměti. Příliš pozdě jí napadlo pořídit záznam s pomocí devítinožky, a kdoví, jestli by náladový vládce planety souhlasil, aby sem zašla znovu. Když Fai roztřídila cívky, viděla, že Cagas jí promítl sérii označenou titulkem Člověk člověku. Druhá a třetí cívka měly nápisy Člověk přírodě a Příroda člověku. Filmy Člověk přírodě ukazovaly, jak z povrchu Země mizely lesy, vysychaly řeky, ničila se úrodná půda, rozvátá větry nebo prosycená solemi, jak zanikala jezera a moře, zaplavovaná odpadem a naftou. Obrovské plochy půdy, rozryté důlními pracemi, byly zaváženy haldami ze šachet nebo rozbláceny bezvýslednými pokusy udržet pitnou vodu při narušené rovnováze vodního koloběhu na pevninách. Záběry, pořizované na stejných místech v průběhu několika desetiletí, byly obžalobou lidstva. Místo mohutných pralesů z cedrů, sekvojí, arau-kárií, eukalyptů a ostatních gigantů tropických pásem, krčily se při zemi jen nicotné křovinaté porosty. Mlčenlivé, hmyzem dohola ožrané stromy stály v místech, kde lidé vyhubili ptactvo. Následovala celá pole uhynulých divokých zvířat, otrávených neodborným používáním chemikálií. A znovu přišly snímky o nehospodárném spalování miliónů tun uhlí, nafty a plynu, nashromážděných za miliardy roků existence Země; dřevo se ničilo donekonečna. Povrch planety pokrývaly celé hory rozbitého skla, lahví, zrezavělého železa a nezničitelných plastických hmot. Obnošená obuv se hromadila v trilionech párů a tvořila neforemné hromady, vyšší než egyptské pyramidy.

Hrůzná historie

O něčem podobném se pravěkým ničitelům lidského rodu ani nesnilo. Atomové bomby v několika vteřinách vyhlazovaly z povrchu země obrovská města. V námořních bitvách se letci jako zápalné pumy vrhali se svými stroji na paluby gigantických lodí. V ohnivých smrštích létali do vzduchu lidé, zbraně, úlomky strojů. Z mořských hlubin vyplouvaly nečekaně ponorky, aby zničily nepřítele raketami s termojadernými náložemi... „Probuďte se, pozemšťanko," uslyšela Fai hlas Čojo Čagase. Trhla sebou a on vypnul projektor. „Vy jste tohle všechno neznala?" zeptal se trochu posměšně. „U nás se nezachovalo tolik filmů z minulosti," odpověděla, jako by se teprve teď navracela do skutečnosti. „Po odletu vašich kosmických lodí byla na Zemi ještě jedna veliká bitva. Naše předky nenapadlo, aby ukryli dokumenty do moře nebo pod zem. Spousta věcí přišla vniveč." Čojo Čagas pohlédl na hodiny. Fai se zvedla. „Připravila jsem vás o mnoho času. Omlouvám se a děkuji vám." Předseda Rady čtyř zůstal stát, jako by o něčem uvažoval. „Opravdu s vámi nemohu déle zůstat. Ale jestli chcete..." „Rozhodně chci!" „Budete potřebovat několik dní!" „Dokážu se delší čas obejít bez jídla. Potřebuji jen vodu." „Tu najdete zde." Čojo Cagas otevřel třetím klíčem další dvířka. „Vidíte ten zelený kohoutek? To je moje vlastní linka pro zásobování vodou," usmál se. „Můžete pít bez obav. Budete zde zamčená, ale signalizační skříň nechám otevřenou. Nepokoušejte se odejít sama. Je tu příliš mnoho nástrah. Materiál z posledních století nestačíte prohlédnout dřív než za tři dny. Vydržíte to?"

Vraždění

„Setkání s Kirké bylo zkušebním kamenem pro každého muže, mělo ukázat, je-li člověkem i v oblasti milostných vztahů. Sexuální magie působí pouze na lidi s nízkou úrovní pojetí Krásy a Eróta. Chcete to zkusit?" navrhla Rodis. K nepopsání změněná, upřela na vládce pohled široce rozevřených velikých očí a výbojně prohnula svou vladařskou postavu. Temná síla spoutala mysl Čojo Čagase, jako by se v něm začala rozvíjet mohutná pružina, brala mu dech, tiskla čelisti a ochromovala svaly prudkou žádostí. „Nechci!" vykřikl zuřivě. Fai odpoutala svůj pohled, vládce těžce dosedl na kraj stolu a stiskl páčky. Světlo zhaslo, podzemní stěna zmizela, pohlcena obrazem, který svou hloubkou dokonce předčil běžná videa. Rodis zapomněla na všechno kolem a přenesla se do vzdálené minulosti rodné planety. Pozemská historie, jak o ní psali a učili vzdálení předkové, se snažila zatajit skutečnou cenu, již bylo třeba zaplatit za vedení válek, výměnu vládců a civilizací. V nejstarších dobách filmová dokumentace ještě neexistovala. Nejzávažnější historické události bylo třeba rekonstruovat. Ale filmové rekonstrukce z pozdní etapy Rozděleného světa si kladly za úkol dokázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením. Rodis nikdy neviděla dokumentární záběry, jejichž části byly zamontovány do hraných filmů o posledních obdobích Rozděleného světa. Masové vraždy byly stále hrůznější, úměrně s růstem počtu obyvatel na planetě a s rozvojem mocné techniky. Lidé hynuli po statisících a miliónech v koncentračních táborech — továrnách na smrt.

Upomínka na planetu odkud uprchli

„Pochopila jsem. Zde se uchovává to, co vy... co vaši předkové přivezli na hvězdoletech ze Země." Fai se celá napjala vzrušením. Bylo to něco ohromného pro badatelku Rozděleného světa, dostat se do skladiště informací o zřejmě nejtemnějším období v epoše velikých převratů v předvečer éry Spojeného světa! Dotkla se s posvátnou úctou ohromného pultu, odmontovaného zřejmě z pradávné kosmické lodi, jedné z těch, které se odvážně vnořily do neprobádaných, a jak se později ukázalo, nesmírně komplikovaných propastí vesmíru. Čojo Čagas povzbudivě kývl a ukázal zmatené Fai na řadu tvrdých sedadel z kovu a plastické hmoty uprostřed sálu. „Chápu, že je tu pro vás všechno velice zajímavé. Ale nezapomínejte, že pokračujeme v našem rozhovoru. A vy se teď budete dívat na filmy přivezené mými předky jako upomínka na planetu, z které utíkali. Utíkali se slabou nadějí na záchranu, ale našli nedotčenou planetu a nový život výměnou za starý. Když pochyby a nejistota přemůžou mé unavené nervy, zajdu sem, abych se nasytil nenávistí a z ní načerpal nové síly." „Nenávistí k čemu, ke komu?" „K Zemi a jejímu lidstvu!" řekl Čojo Čagas přesvědčeně. „Podíváte se na sérii, kterou jsem vybral. Nebudu vám pak nucen objasňovat motivy, proč jsem zakázal vaše stereofilmy. Kdo by nezapochyboval o pravdivosti scén, které promítáte, když předtím zhlédl historii vašeho ráje?" řekl vládce s velikou hořkostí, „jak to přišlo, že se vydrancovaná, zanedbaná planeta změnila v nádhernou zahradu, a nevraživí, v nic nevěřící lidé se stali věrnými přáteli? Jaké zbraně, jaké okovy železného strachu udržují národy Země v takové disciplíně? Ostatně, copak mi to řeknete? Umíte člověka omámit. Sám jsem to zakusil. Vzpomínáte si na legendu o Kirké, kouzelnici, která proměňovala lidi ve vepře? Někdy se mi zdá, že jste taková Kirké..."

Muzeum země

Druhým klíčem ze svazku otevřel další otvor, uchopil rukojeť podobnou střele a silou ji přitáhl k sobě. Vysunul se stříbrný čep a v témže okamžiku se otevřely těžké dveře do jasně osvětleného rozlehlého sálu. Sotva vstoupili, vládce stiskl knoflík a dveře zapadly. Fai se rozhlédla, zatímco se Čagas nakláněl nad širokým kamenným stolem, něco na něm přemisťoval a cvakal tumblery, podobnými pákám starodávných elektronických strojů, které Rodis mnohokrát viděla v historických filmech a muzeích. Místnost se také podobala muzeu. Do výšky čněly řady zasklených skříní a poliček, těsně uzavřené zásuvky byly pomalovány zašlými hieroglyfy. Stupně přenosných schůdků zasedly prachem, někde se na nich ještě uchovaly stopy podrážek. Čojo Čagas se napřímil, slavnostní a bledý. Návštěvnici ze Země připadal jako dávnověký velekněz, jako strážce zapovězených umění, a skutečně jím také byl. „Víte, kam jsme přišli?"

Vrhnout se střelhbitě do stojaté vody

Fai ho bez váhání následovala. Čojo Čagas šel se sklopenou hlavou a bez ohlédnutí tmavou chodbou, spoře osvětlenou matnou září věčných plynových lamp. Obrátil se jen u dveří výtahu a vpustil Rodis do kabiny. Ozval se skřípot málokdy používaného mechanismu. Kabina se bleskurychle řítila dolů. Fai, která čekala pohyb vzhůru, zatajila dech. Sjeli do značné hloubky a vystoupili do chpdby, po jejíž jedné straně vedly koleje a železné podpěry. Čojo Čagas se ohlédl, zavedl svou společnici do nevelkého temného vagónu a posadil se k řídicím pákám. Rozsvítil traťový reflektor a vagón vyrazil do neprůhledné tmy s rachotem hodným pravěkých pozemských železnic. Fai se usmála na vzrušeného vládce a oddala se hypnotizujícímu mihotání vertikálních, různobarevné svítících značek. Začala si prozpěvovat. Zpozorovala, že Čojo Čagas pozorně naslouchá a často se po ní ohlédne v rychlých záblescích signalizačních luminoforů.
„Co je to za píseň?" zeptal se přerývaně, když zvyšoval beztak už zběsilý let vagónu. „ Vrhnout se střelhbitě do stojaté vody a vyhledat, zachránit z kalného dna.. .."začala překládat do řeči Jan-Jachu. „Jen tohle?" zvolal Čojo Cagas. „A co jste čekal?" „Něco vojenského. Má to melodii plnou rytmu a síly," řekl a prudce zabrzdil před čtvercem fialového luminoforu. Vstoupili do temného podzemí. Jen čárky ukazatelů svítily slabě na podlaze, jako by plavaly ve tmě. Čagas vzal Fai opatrně za ruku. Přistoupil k čtvercovému sloupu, vyhledal malý otvor, otevřel ho a naslouchal. „Musím se přesvědčit, že vypínač v mém pokoji neselhal," vysvětlil mlčenliyé Rodis. „Jinak při pokusu otevřít sejf s dveřním relé bude každý zabit na místě."

Země předků

Fai Rodis přerušila svou řeč a s údivem hleděla na zkřivené rysy tormanského vládce. Čojo Čagas poprvé ztratil vládu nad sebou. „Dost! Nechci! Nic už o Zemi! Nenávidím! Nenávidím proklatou Zemi, planetu bezmezného utrpení svých předků!" „Vašich předků?" zvolala Rodis a hrdlo se jí stáhlo vědomím, že její předpoklad se potvrdil. „Ano, svých i vašich! Je to tajemství, chráněné mnoho staletí, a jeho prozrazení se trestá smrtí!" „Proč?" „Aby nevznikaly sny o minulosti, o jiném světě. Podemílaly by základy našeho života. Člověk nepotřebuje znát minulost, hledat v ní sílu. Historii je třeba utnout u samého kořene a začít okamžikem, kdy se strom lidstva ujal na Jan-Jachu." Čojo-Čagas asi minutu zamyšleně stál, pak usedl a ukázal Rodis na křeslo. Kouřil, a přitom soustředěně pozoroval křišťálovou kouli, zatímco návštěvnice ze Země seděla nehnutě jako socha v nejhlubším tichu vládcových pokojů. Čagas přejel pohledem po její duchem nepřítomné postavě, a pak rozhodnut vstal. Z tajné skrýše vytáhl soupravu přístrojů podobných starodávným klíčům. Jedním z nich, krátkým a silným, otevřel neviditelná dvířka z tlustého kovu, něčím uvnitř otočil, a znovu je pečlivě zavřel. „Pojďme," řekl prostě a odhrnul zelený závěs před úzkými dveřmi.

Měli jste zde katastrofu

Copak jste o tom ani nepřemýšlel, nešťastný člověče?" „Ne já, vy jste nešťastná! Jedno staré pravdivé přísloví říká, že pro ženu existuje jen přítomnost a budoucnost, nikdy však minulost. Jaká jste to historická, když nemůžete pochopit, že planetu zaplavilo moře prázdných duší a vypilo, vyžralo, zdupalo ji do nejposlednějšího místečka!" Fai se už uklidnila. „Je vám známo, že lidský mozek má pozoruhodnou schopnost napravovat nejen vizuální, ale i myšlenkové znetvořeniny vnějšího světa, vzniklé pokřivením přírodních zákonů v nesprávně uspořádané společnosti? Mozek bojuje s distorzí tím, že ji vyrovnává ve prospěch krásy, klidu, dobra. Mluvím samozřejmě o normálních lidech, ne o psychopatech s komplexem méněcennosti. Copak nevíte, že tváře lidí jsou zdálky vždycky krásné, cizí život se zdá zajímavý a cizí věda důležitá? To znamená, že v každém člověku jsou uloženy sny o krásnu, zformované tisíci generacemi, a podvědomí nás vede na stranu dobra silněji, než si sami myslíme. Jak tedy můžete hovořit o lidech jako o historickémharaburdí?" „Vaše otevřenost se mi začíná líbit," řekl Čojo Čagas a křivě se usmál. „Tak jen pokračujte!" „Vím, že teď nepochybujete o našich dobrých úmyslech. Kolikrát vaši lidé zkoušeli zachytit aspoň kapku nepřátelství u někoho z nás, zvlášť když zaútočili na náš hvězdolet z vašeho příkazu! Zde se přece nic neděje bez příkazu Rady čtyř?!" „Ano," znovu potvrdil vládce, jakoby ovládán magnetickou silou pozemšťanky. „Je-li tomu tak, pak důvod je v domnělém nebezpečí, které vychází od nás. Pochopila jsem, že chcete zakázat, abychom lidem na Jan-Jachu promítali filmy o Zemi. Pak ale musíte jednat z pohnutek diktovaných vaším viděním světa i systémem názorů. My pozemšťané jsme nezpozorovali ve vaší primitivní propagandě žádný hluboký zájem o zdokonalení společnosti a lidí. Na zachování existujícího řádu záleží jen hrstce vedoucích činitelů. V historii Země to zahubilo stovky států a milióny lidí. Není to dávno, co jste zde zažili katastrofu z přelidnění..."