Země předků

Fai Rodis přerušila svou řeč a s údivem hleděla na zkřivené rysy tormanského vládce. Čojo Čagas poprvé ztratil vládu nad sebou. „Dost! Nechci! Nic už o Zemi! Nenávidím! Nenávidím proklatou Zemi, planetu bezmezného utrpení svých předků!" „Vašich předků?" zvolala Rodis a hrdlo se jí stáhlo vědomím, že její předpoklad se potvrdil. „Ano, svých i vašich! Je to tajemství, chráněné mnoho staletí, a jeho prozrazení se trestá smrtí!" „Proč?" „Aby nevznikaly sny o minulosti, o jiném světě. Podemílaly by základy našeho života. Člověk nepotřebuje znát minulost, hledat v ní sílu. Historii je třeba utnout u samého kořene a začít okamžikem, kdy se strom lidstva ujal na Jan-Jachu." Čojo-Čagas asi minutu zamyšleně stál, pak usedl a ukázal Rodis na křeslo. Kouřil, a přitom soustředěně pozoroval křišťálovou kouli, zatímco návštěvnice ze Země seděla nehnutě jako socha v nejhlubším tichu vládcových pokojů. Čagas přejel pohledem po její duchem nepřítomné postavě, a pak rozhodnut vstal. Z tajné skrýše vytáhl soupravu přístrojů podobných starodávným klíčům. Jedním z nich, krátkým a silným, otevřel neviditelná dvířka z tlustého kovu, něčím uvnitř otočil, a znovu je pečlivě zavřel. „Pojďme," řekl prostě a odhrnul zelený závěs před úzkými dveřmi.