prolog závěr

Ale co zna­menají dva tři měsíce práce ve srovnání s milióny světelných let, kterých by bylo zapotřebí, kdybychom musili překonávat

kosmické vzdálenosti obvyklou spirální cestou jako světlo, kdybychom neměli přímočarý paprskový hvězdolet!" Jako na ilustraci učitelových slov se vlak vnořil do dlouhého tunelu. Ve voze zaplálo opálové světlo a odstínilo neprůhled­nou tmu za oknem. A pak znenadání zazářila a otevřela se nedozírná planina, porostlá stříbřitou trávou. Široko do stran zakroužily vzdušné víry, zvednuté prudkou jízdou vagónů. Jasně modrý pruh v dálce označoval prastaré terasovité hory, mezi nimiž směrem k Indickému oceánu ležela náhorní ploši­na Revat. Byla docela blízko od stanice, a aby k ní dospěli, nepotřebovali mladí cestovatelé nic víc než vlastní nohy, do­statečně vytrénované v chůzi i běhu. Vzdálený břeh se dal uhodnout jen podle odstínů oblohy a slunce chýlícího se k západu. Tráva sekala poutníky do ho­lých nohou a vyvolávala svěděni pokožky, vítr jim ovíval záda suchým žárem. Stoupající vzdušné proudy obklopily jako mi­hotavá stěna řetěz plochých kopců. Když se vyšplhali k prů-smyku, mladí lidé ztuhli překvapením. Nečekaný les obrovi­tých sekvojí zakrýval střed náhorní roviny. Čtyřiatřicet širo­kých cest, podle počtu hlavních vektorů Velikého okruhu, se rozbíhalo z lesa ke svahům okolních kopců, jejichž kolmé stěny z hnědorudého čediče byly pokryty basreliéfy. Žáci je neprohlíželi a hlavní cestou z bílého kamene zamířili k lesu. Jen dva kulaté sloupy z černé žuly označovaly vchod. Pod vysoko vztaženými větvemi sekvojí zeslábla oslepující sluneč­ní záře a ustal šelest větru. Neúprosná moc vysokánských kmenů nutila žáky zmírnit krok a ztišit hlas, jako by vstoupili do tajemné říše, vzdálené od celého světa. Vyměňovali si vzrušené a zvědavé pohledy, čekali cosi neobyčejného. Když ale vstoupili na hlavní plochu, pod neúprosný jas oblohy, zdál se jim pomník Temného plamene příliš prostý. Model kosmické lodi měl podobu polokulovité kupole z tem­ně zeleného kovu a byl rozdělen širokou přímou trhlinou, jako by byl rozťat obrovitým mečem. Kolem základny pod kruhovým výběžkem byly rozestaveny sochy lidí. Podnoží pa­mátníku tvořila pevně stočená spirála ze světlého, zrcadlově zářícího kovu, zapuštěného do černého kamene. Počet postav byl u každé z oddělených částí jiný. Na západní straně pět, na východní osm. Žáci rychle pochopili jasnou symboliku. „To je smrt, která stojí mezi astronauty zahynulými na Tormansu a těmi kdo se vrátili na zem zažbleptla Ajoda soucitně. Učitel jen mlčky sklonil hlavu.