Prolog 2

„Nebo na jiných planetách, objevených mnohem později," do­dal učitel. „Mají mohutnou vrstvu blankytné atmosféry, prů­zračná moře i čisté řeky, teplá slunce, prostě všechno, co je nutné k životu. A přece tam vanou větry jenom nad mrtvými písky. Šum větru, poryvy bouře nebo hukot mořského příboje jsou jediné zvuky narušující ticho obrovské prázdnoty. Myslí­cí život zde nesmyslně vyhubil sám sebe i všechno živé, jakmi­le jenom poodhalil sílu atomové a kosmické energie." „My jsme ty planety přece znovu osídlili?" „Ano, ale jaký to má význam pro ty, jejichž stopy se před milióny let proměnily v prach a nezachovaly nic, z čeho by­chom mohli pochopit, jak a proč zničili sebe i všechen život vlastní planety!"

Mezi stolky proklouzla Ajoda, tichá dívka, jejíž málomluv­nost v sobě tajila zároveň silné vnitřní emoce. Celá třída se shodovala v názoru, že Ajoda je podobná pravěkým dívkám jižní Asie, které nosily ve vlasech nebo za pasem dýky ostré jako břitva a dovedly jich neohroženě užívat k uhájení vlastní cti.

„Právě jsem četla o mrtvých civilizacích naší Galaxie," prone­sla altovým hlasem, „které nebyly vyhubeny, ani se samy ne­zničily, ale jsou prostě mrtvé. Výzkum podobných planet může někdy přinést lidstvu neocenitelnou zkušenost. Chtě­la bych takovému bádání věnovat celý svůj život," dodala dívka tiše.

„Myslím, že se uchylujeme od otázky, kterou položil Lark," řekl učitel.