Rozhovory

„Kdo ho teď potřebuje?" zachmuřil se zlostně první muž. „Ti, co donekonečna mluví o neotřesitelných pravdách knih, dopravených k nám z Bílých hvězd. Jestli ale pocházíme z planety těch cizinců a všechno se tam tak změnilo, pak..." „Dost! Čtyřka má oči a uši všude," skočil mu do řeči první. „Raději mlčme." Jako na znamení se lidé rozešli na svá místa u stolů. Oko videokamery se přeneslo do laboratoře vybavené soustavou přístrojů a stěnou se sítěnými klíckami, v nichž se hemžilo něco živého. Postávali tu starší lidé ve žlutých pláštích a také hovořili o pozemském hvězdoletu. „Neuvěřitelné se nakonec uskutečnilo," řekla žena s legračními cůpky, jaké na Zemi nosily jen mladé dívky. „Celá tisíciletí jsme popírali, že kolem nás existuje rozumný život s vysokou kulturou, nebo jsme to považovali za největší vzácnost. Ve století Moudrého zákazu přiletěl jeden hvězdolet, ale teď se objevil další, a ke všemu s našimi přímými příbuznými. Jak bychom ho mohli nepřijmout?" „Psst," naznačil jí úplně pozemským gestem starý sehnutý Tormanťan, aby mlčela. „Tam," a ukázal prstem nahoru, „se ještě nevyjádřili." A znovu se lidé rozešli jako na nevyslovený rozkaz. Pohled kamery se přemístil do vysokého sálu s obrovskými sloupovi-tými stroji, kotly a rourami. Náhle všechno zmizelo. Tmavě modré oko přijímače zhaslo, nazelenalý svit ozářil oko filt-rátoru a bylo slyšet trhanou tormanťanskou řeč. Astronauti, kteří se zdrželi v jídelně, rychle pospíchali k pozorovatelům. Tmavá obrazovka znovu zazářila. V těsné kabině, připomínající obyčejný automatický videofon, seděl starší Tormanťan v modrém oděvu. Začal mluvit do malého mikrofonu a snažil se vysvětlit pozemšťanům parametry zvláštní linky. Olla Dez okamžitě připojila nařízenou stereovizi Temného plamene. Tormanťan sebou trhl a znehybněl údivem, když na své obrazovce spatřil posádku hvězdoletu.