Teorie inferna

"Povězte mi něco o teorii inferna," řekla po chvilce váhání. "Je to pro mě velmi důležité." Rodis přešla zamyšleně kabinu, zůstala stát před poličkou mikroknihovny a přejela prsty po zelených deskách s kódovými značkami. "Ve skutečnosti nejde o teorii, nýbrž o souhrn statistických pozorování spontánních vývojových procesů života, a zejména lidské společnosti na naší Zemi. Až do našich dob se uchovala Dantova velkolepá báseň Božská komedie. Autor zamýšlel napsat jen politickou satiru, ale silou své fantazie vylíčil pochmurný obraz mnohostupňového inferna. Nápis Zanechte vší naděje, umístěný nad pekelnou branou, vystihuje celou bezútěšnost místa, které si stvořila lidská obrazotvornost. Výrazem infernálnosti se stal takzvaný přirozený výběr, něco jako hra v kostky. Každý hod znamenal ztráty milionů životů. Člověk jako myslící bytost procházel dvojím infernem, tělesným a duševním. Zpočátku se mu zdálo, že před životními útrapama a ranami osudu se může zachránit útěkem do přírody. Tak vznikly báje o prvotním ráji. Když se ale podařilo hlouběji proniknout do struktury lidské psýchy, zjistili vědci, že duševní inferno jsou vlastně primitivní instinkty, zajetí, v němž člověk drží sám sebe v domění, že si tak uchovává vlastní individualitu." "A můžete mi prozradit něco o zkouškách, jímž se podrobovali někteří historikové?" zeptala se Čedi. "Zřejmě o mě víte víc, než jsem se domnívala," řekla Rodis, jako by četla její myšlenky. "Ale budiž." S těmito slovy vyňala hvězdicovitý krystalmnemozáznamu a podala ho Čedi.