scifi a fantasy knihy

Výběr místa

2010-04-06T16:03:00.000-07:00

Ne každý člověk má nesporné právo na poznání a krásu. Neja Cholli, Olla Dez, Grif Rift a Div Simbel stáli v lehkých havarijních skafandrech na kupoli hvězdoletu. Bílý balón vysoko nad nimi zářil zrcadly elektronového periskopu a slabě hučel turbinkou, která ho udržovala proti větru. Před Divem Simbelem se prostírala do všech podrobností krajina kolem. Pilot zvedl ruku a Grif Rift otočil šikmo rozestavěné objektivy strreoskopického dálkoměru směrem vyznačeným na limbusu. Pozemšťané jeden po druhém tiskli oči k hledáčku dálkoměru a souhlasili s místem, které vybral pilotážní inženýr. Uprostřed neúrodných rudohnědých svahů, vsazených do hradby žlutých pobřežních kopců, byla okrouhlá proláklina, zřetelně ohraničená výčnělky zvrásněných pískovcových vrstev. Ke hvězdoletu obrácená strana horského pásma spadala dolů příkrou strží, jež chránila dolinu před větrem. Přímořské svahy kopců byly až k hladině zarostlé hustými křovisky.

Zkreslování informací

2009-11-29T02:58:00.000-08:00

Rift začal přecházet po kabině a neklidně pohlížel na sedm světel, jako by od nich čekal odpověď. Chtěl se poradit s Fai Rodis, ale neměl k tomu čas. Ona sama je seznámila s tormanťanem nižší hodnosti. A vybrala vhodně takový moment rozhovoru, z něhož bylo pozemšťanům rázem jasné, že tu jde o nezákonné zkreslování informací.

Na pochybách

2009-11-14T23:09:00.000-08:00

"Rifte, kde jste viděl jednoduchý život? Ten je jen v pohádkách. Pro myslícího člověka byla vždy jediným východiskem poznaná nutnost. Může si vybrat buď cestu dolů do otroctví, nebo vzhůru, k poznání a tvůrčí práci.""Máte pravdu sole. Ale jak jim pomoci?" "Vědomostmi. Jenom vědoucí lidé si mohou volit vlastní cestu. Jen oni dokážou vybudovat ve společnosti ochranné systémy, které by vylučovaly despotismus a klam. Výsledek nevědomosti máme před sebou. Jsme na vydrancované planetě, jejíž sociální struktura dovoluje pouze jedné dvacetině obyvatelstva získat vzdělání. Ostatní opěvují rozkoš předčasné smrti. Ale dost už slov. Zmizím na pár dní a zamyslím se trochu nad indikátorem. Předejte balení informací Mentě Kor. " Sol Sajin vyšel. Dlouhá tormanská noc ubíhala jen zvolna. Griff přemýšlel o tom, zda jejich záměr pomoci obyvatelům Tormansu nebyl právě tím zločinným vměšováním, kdy představitelé vyšší civilizace, kteří nechápou zákony cizího života, hrozivě poškodili proces normálního historického vývoje? Lidstvo na některých planetách zobrazilo podobné vměšování v legendách o poslech Satana, o přízracích temna a zla.

Legenda o Jolantě

2009-11-03T22:08:00.000-08:00

Když v kabině zmizel obraz parku, řekl sol sajin: "Všechno mi to připomíná legendu o Jolantě, jenže obráceně." "Obráceně?"nechápal Rift. "Pamatujete se na legendu o slepé dívce, která nevěděla, že je slepá, dokud se u ní neobjevil rytíř? Také tady je tajemná zahrada, muž slepý z nedostatku poznání i rytíř ze širokého světa, ale v ženské podobě. Má dokonce i brnění..." Rift se pousmál a lehce zabubnoval prsty na pult. "pořád jedna a táž otázka: činí poznání člověka šťastným, nebo je lepší úplná nevědomost v souladu s přírodou, jednoduchý život, prosté písně?"

Indikátor nepřátelství

2008-02-01T06:09:00.000-08:00

Ubohý inženýr dál zíral na Rodis udivenýma očima. Pohled idealisty, myslila si Fai, když ho porovnávala s těkajícíma očima hadonošů nebo s tvrdým, pronikavým pohledem fialových strážců. Učinila smluvené gesto. Grif Rift zapojil zpětnou vazbu. „Seznamte se se svými kolegy na hvězdoletu, Taele," řekla Rodis a ukázala na stereoobraz Rifta a Sajina. „Mluvte ale trochu pomaleji, nemají dostatečnou praxi v jazyce Jan-Jach." Astronautům se nervní a zjevně vlídný Tormanťan zalíbil. Fai se pomalu vydala podél květinových záhonů, aby Tael měl možnost pohovořit si sám s jejími přáteli. „Mohli byste zaplnit mezery v našich znalostech? Můžete nám ukázat Zemi i planety jiných hvězd a nejvyšší vymoženosti jejich civilizací?" ptal se vzrušeně inženýr. „Všechno, co jsme sami poznali!" ujistil ho Rift. „Ale ve vesmíru je stále spousta jevů, před nimiž stojíme jako děti, které nedovedou číst." „Kéž bychom měli alespoň desetinu vašich znalostí," usmál se inženýr Tael. „Říkám ,měli', protože na planetě Jan-Jach jsou lidé, kteří by si mnohem víc než já zasloužili seznámit se s vámi. Jak to udělat? Sem do paláce nemají přístup." „Mohli bychom promítat filmy a hovořit asi tak s tisíci lidmi u hvězdoletu," řekl Grif Rift. „A zajistit jejich bezpečnost," dodal Sol Sajin. Začali posuzovat návrh. Fai se diskuse nezúčastnila. Grif pohlédl občas na její černou postavu, stojící u divně pokroucené plastiky na rozhraní dvou zahradních cest. „Největší obtíž jako vždy není v technice, ale v lidech," shrnul debatu Grif Rift. „Jak je vidět, nedovedete rozeznat psychickou strukturu člověka podle jeho zjevu." „Vy jste to předvídal, když jste mluvil o indikátoru nepřátelství," připomněl Sol. „Pokud ho nemáme, jaký smysl má moje předvídavost?" Fai se k nim přidala a řekla: „Když jsme nevymyslili psychoindikátor, musíme se sami ujmout jeho role. Eviza, Vir a já jsme psychicky víc trénovaní, budeme tedy vybírat Taelovy přátele a známé. Tak získáme první posluchače."

Vyzrazené tajemství

2008-01-11T07:08:00.000-08:00

„Pozemšťany?!" vykřikl překvapený inženýr. „Copak vy o tom nevíte?" zachmuřila se Rodis. Předpokláda¬la, že Tael má blízko k Radě čtyř, a domnívala se, že zná tajemství tří hvězdoletů i podzemního sálu v paláci. Inženýr Chonteelo Tollo Frael je tedy první Tormanťan s třídílným jménem, který se dozvěděl tajemství Rady. Tael nezvučně pohyboval rty ve snaze cosi říci. Rodis položila dlaň k jeho spánkům a inženýr s úlevou vydechl. „Porušila jsem slib daný vašemu vládci. Nemohlo mě ale napadnout, že vedoucí zpravodajských středisek celé planety nebude znát její skutečnou historii." „Vy, jak vidím, pořád ještě nechápete, jaká propast dělí nás, obyčejné lidi, od těch, kdo jsou nahoře a kdo jim přisluhují." „Asi taková, jaká je mezi dlouhožijícími a těmi, kdo nemohou dosáhnout vzdělání a musejí předčasně zemřít." „Mnohem větší. Krátkožijící si mohou doplnit znalosti samostatně a vyrovnat se nám v chápání světa, ale my se za normálních okolností nedozvíme nikdy nic kromě toho, co nám dovolí shora." „A vy tedy nevíte, že se zde na planetě Jan-Jach poslouchají někdy přenosy z Velikého okruhu?" „To není možné!" Faj se mírně usmála při vzpomínce na návštěvu bibliotéky v Ústavu společenského uspořádání. Vedoucí hadonoš, polichocen zájmem pozemšťanů, prováděl je ohromným sálem s množstvím sloupů, výklenků, vytesáva-ného kamene i pozlaceného dřeva pokrytého basreliéfy. Hadi podobní květům či snad květy podobné hadům — tento neodbytný motiv se opakoval na stupňovitých výčnělcích horní části stěn, na balkónových mřížkách, na hlavicích i podnožích sloupů. Úzká okna roztínala masívy regálů s knihami a vytvářela na kamenné podlaze změť vějířovitých stínů. Průzračné stropní kopule ozařovaly ve výšce umístěné plastiky zvířat, lastur i lidí v maskách, zkřivených bláznivými či zuřivými gri¬masami. Podél hlavní osy dlouhého sálu stály na bizarních stojanech hvězdné glóby, oddělené od sebe stoly s barevnými mapami. Jediný pohled na ně pozemšťanům stačil. Žádné teleskopy by nedokázaly zobrazit cizí světy do takových podrobností a v takovém přiblížení. Bylo jasné, že Tormanťané občas chytali přenosy z Velikého okruhu.

Temná noc

2008-01-08T04:00:00.000-08:00

Šla se sklopenou hlavou a zamyšleně naslouchala inženýrovi. Astronauti, kteří měli malou praxi v hovorovém jazyce Jan-Jachu, rozuměli jeho řeči jen částečně. Vysoká tráva šelestila ve větru, vějířovité nepěstěné keře se zmítaly a těžké disky temně rudých květů se klátily na tuhých stoncích. Malá zahrada byla plna neklidného křehkého života, který zejména silně vnímali astronauti v nepřístupné řídicí kabině kosmické lodi. Kolem zahrady byla tma. Na Tormansu se noční osvětlení soustřeďovalo ve velkých městech, na důležitých dopravních uzlech a v továrnách. Na celém ostatním území planety vládla vždy dvanáct hodin temnota. Malý a vzdálený měsíc Tormansu ji ani nestačil rozptýlit. Ojedinělé hvězdy od galaktického pólu ještě zvýrazňovaly čerň oblohy. Směrem ke středu Galaxie slabě zářila rozmazaná skvrna hvězdného prachu, bezútěšně ztracená v propastech vesmíru. Fai Rodis vyprávěla Tormanťanovi o Velikém okruhu, který pomáhal pozemskému lidstvu už více než půldruhého tisíce let tím, že v něm podporoval víru v moc rozumu a radost ze života, odhaloval mu nekonečný kosmický prostor a zbavoval jeho cestu za poznáním bezúčelného tápání a slepých uliček. To, co jsme dříve sice viděli, ale nechápali, a proto bez užitku míjeli na obrazovkách vnějších kosmických stanic Země, stalo se nám blízké od té doby, kdy bylo objeveno tajemství spirálního prostoru a paprskových hvězdoletů. „Přišla éra Spojených rukou, a tak jsme tu," skončila Rodis vyprávění. „Nebýt Velikého okruhu, mohly uplynout milióny let, než bychom se vzájemně našli, dvě planety obydlené pozemšťany."

Násilí si každý rozmyslí

2007-10-20T03:34:00.000-07:00

„Nevadí. Každý bude vědět, že riskuje krk, a dvacetkrát si rozmyslí, než začne s násilím." Horní očko vlevo na okamžik zhaslo, rozsvítilo se a několikrát zamžikalo.
Rift se ulehčené zasmál, vrhl se k pultu a zapojil systém okrajové frekvence. Malá obrazovka pomocné stereovize poslušně zazářila a čekala na impuls. Grif vyřadil zpětný spoj a obrátil se na Sóla Sajina: „Už jsem začal mít obavy, zdálo se mi... Ale vzpomněl jsem si na dohodu s Rodis, že kdykoli se bude chtít se mnou poradit, dá znamení v době, kdy budu mít službu." Sajin zamířil ke dveřím. „Zůstaňte zde! Nečekám žádná tajemství, myslím ta věčná milá tajemství, jediná, která se ještě uchovala na naší Zemi," řekl Rift smutně. Sol Sajin se nerozhodně zastavil. „Možná že s ní bude i Čedi," utrousil Rift. Inženýr se znovu posadil do křesla. Nemusili dlouho čekat. Obrazovka zaplála fialovým přísvitem plynových lamp, typických pro planetu Jan-Jach. V záběru byla nevelká čtvercová zahrada vybíhající od paláce směrem k horám. Grif Rift věděl, že zahradu mají k dispozici pozemští hosté, a nedivil se tedy, když uviděl Fai Rodis pouze ve skafandru. Vedle ní šel Tormanťan s hustou černou bradkou. Rift poznal podle popisu inženýra Taela. Sol Sajin lehce strčil do velitele a ukazoval na roboty ve dvou protilehlých rozích zahrady. — Odcloněný přenos pro soukromé rozhovory, říkal si v duchu Rift, proč tedy mám být při tom já? Odpověď na svou otázku nedostal hned. Fai se nedívala směrem k hvězdoletu a počínala si tak, jako by o vysílači, který sama zapojila, neměla nejmenší tušení.

Co přímý útok?

2007-10-08T01:31:00.000-07:00

„A kolik jich zachránily tím, že zničily hordy vrahů?" „Nemohu vám dát za pravdu. To bylo nutné v pravěkých dobách a my o tom víme jen z knih. Nemohu..." Sol Sajin zmlkl, když uviděl, jak se velitel znenadání prudce vzpřímil. Levé zelené oko potemnělo, asi dvakrát zamrkalo, a znovu zazářilo stejnoměrným jasem. Griftova soustředěná tvář ožila, instinktivně zaťaté pěsti se rozevřely. Sajin vydechl úlevou. Oba dlouho mlčeli. „Rifte, velice ji milujete?" Inženýr se lehce dotkl jeho ruky. „Neptám se ze zvědavosti," řekl odhodlaně, „vždyť já také..." „Kdo je to?" zeptal se přerývaným hlasem Rift. „Čedi!" odpověděl Sajin, a když zachytil stín údivu ve veli¬telově pohledu, dodal: „Ano, maličká Cedi, ne skvělá Eviza!" Rift hleděl na levé horní světlo a přitom se prsty opatrně dotýkal vnější řady tlačítek, jako by podléhal pokušení zavo¬lat hlavní město Tormansu. „Rodis neustále riskuje život, to ji ode mne vzdaluje. A za mými zády stojí také stín smrti." Rift vstal, přešel několikrát kabinou a s mírnými rozpaky přistoupil k Sólu Sajinovi: „V jedné staré písni se říká: ,Nevím, co na mě číhá ve tmě vpředu, a zpátky se ohlédnout bojím!'" „K tomu se přiznáváte vy, který mi vyčítá slabost?" „Ano, protože ji vyčítám i sám sobě. A zároveň odpouštím." „Ale co když oni se opováží..." Řekl jsem jí, že rozbrázdím planetu na kilometr hluboko, abych ji našel." „A ona vám to zakázala?" „Ovšem! Řekla mi: ,Rifte, copak byste dokázal něco takového udělat s lidmi?'" Velitel se pokoušel napodobit Fain vyčítavý a smutný tón. „ ,Nesmíte použít ani sebemenšího násilí...'" „Ale co přímý útok na Temný plamen?" zeptal se Sol. „To je jiná záležitost. Třetí Newtonův zákon už pochopili ze zkušenosti. Škoda že se v téhle společnosti euplatňuje při individuálním násilí. Celý jejich život by byl mnohem šťastnější a jednodušší..." „Proto tedy zbraně?" „Právě proto!" „A co když je získají všichni?"

Shromažďujeme zprávy

2007-09-28T02:05:00.000-07:00

„Rozhodl jste se přece shromažďovat získané zprávy?" „To je práce, která nestojí za řeč. Málokdy se nám podaří dostat něco kloudného. Potíž je v tom, že Tormanťané s námi nespolupracují, naopak, často nám přímo překážejí." „Počkejte ještě nějaký čas. Navážeme spojení s lidmi, a ne s mocenskými institucemi." „Už aby to bylo! Člověk by si tolik přál udělat pro Tormanťany něco dobrého! A s větším úspěchem. Ale takhle aby začal kouřit nějaké lehké narkotikum." „Co to říkáte, Sole!" Inženýr Sajin zvedl hlavu a jeho hubený obličej s napjatou hladkou pokožkou dostal v zeleném přísvitu nezdravý odstín. „Třeba je to v našich poměrech nevyhnutelné?" „Co máte na mysli, Sole?" „Nemohoucnost. Nemůžeme prolomit jednu z nejpevnějších hradeb, kterou nás obklopili, totiž psychologickou..." „Proč bychom nemohli? Já na vašem místě bych využil svých znalostí i konstruktérského nadání a připravil pro obyvatele Tormansu nejdůležitější přístroje. Budou je velmi potřebovat." „A co podle vás je ze všeho nejdůležitější?" „Indikátor nepřátelství a zbraně. Jedno i druhé v maximálně miniaturních rozměrech, asi jako knoflík, třeba v podobě malé sponky nebo ženské náušnice." „A zbraně?" „Ano. Od bombiček UBT až k paprskometům." „UBT? Dokážete myslit na něco takového, a přitom pokládá¬te za amorální, když mluvím o kouření narkotik? Co lidských životů zničily UBT před dvěma tisíciletími nejen u nás, ale i na jiných planetách!"

Nesnáším nečinnost

2007-09-24T09:05:00.000-07:00

Zvedaly se nad planetou až '; odrazové zaatmosférické vrstvě, odkud kaskádovitě padaly dolů a jako obrovitý trychtýř zabíraly široký prostor. Vyzařovače hlavního kanálu se podobaly očím v kupoli Temného plamene, které svítily za dne skelnou modří a v noci zářily žlutým ohněm. Tormanťanům naháněly ty bdělé oči strach. Uvnitř hvězdoletu v řídicí kabině sřéroidu držel nepřetržitě někdo z astronautů službu a sledoval sedm zelených světýlek v horní části sešikmeného pultu. V noci hlídali obvykle muži, zvyklí nočnímu bdění zřejmě po předcích, ještě z dob, kdy se po setmění kolem sídlišť prvobytného člověka plížili nebezpeční dravci. Týden ubíhal za týdnem a pravidelné schůzky členů expedice pomocí stereopřenosu zmírňovaly tíhu odloučení a nebezpečí. Div Simbel dokonce navrhl, aby přepojili optické indikátory na poplašné zařízení a přestali držet službu u pultu. Grif Rift ale jeho zdánlivé zdokonalení odmítl: „Nemáme právo zbavit své přátele starostlivé péče. Znamená pro ně oporu a spojení s tímhle kousíčkem pozemského živo¬ta," velitel obsáhl prostor hvězdoletu rozmáchlým gestem. „Na Zemi nás obklopuje všude pozorné a chápavé prostředí. Zde je na každém kroku všechno cizí, nepřehledné a nepřátel¬ské. Ještě nikdy jsme nebyli tak sami, a vnitřní osamělost je horší než vzdálenost od světa, na který jsme zvyklí. Je to deprimující v tak těžkých podmínkách." Jednoho večera seděl Grif Rift před pultem osobních signálů, lokty na lesklé desce a těžkou hlavu podepřenou v dlaních. Zezadu k němu pomalu a neslyšně přistoupil Sol Sajin. „Co tu bloudíte, Sole?" zeptal se Grif, aniž se otočil. „Trápí vás něco?" „Připadám si jako běžec, který vyrazil příliš prudce od startu a odpadl daleko před finišem. Těžko snáším nucenou nečinnost."

Čekání

2007-08-28T13:06:00.000-07:00

Členové posádky čekali na úplnou aklimatizaci. Pak budou moci vybudovat nekrytou chodbu a otevřít uzávěry lodi, aby ušetřili zásobu vzduchu ze Země. Olla Dez a Div Simbel snili o výpravě k moři, Grif Rift se Sólem Sajinem přemýšleli hlavně o tom, jak navázat styk s obyvateli Tormansu. Jen s obtížemi se začínali orientovat v životě planety, spřízněné typem obyvatelstva, ale cizí svou historií, sociálním uspořádáním, I zvyky i neznámými záměry. Trpělivost byla jednou z hlavních I vlastností dobře vychovaného pozemšťana a čekání by se snášelo mnohem lépe, kdyby astronauti neměli obavy o své druhy, kteří se pohroužili do proudu života na cizí planetě, vydáni napospas jejím zákonům, jež neznali. Posádka musila být neustále připravena přispěchat jim na pomoc. Všechny spojovací kanály hvězdoletu se sbíhaly do dvou míst: do oblasti 46 na Zadní polokouli a k podvojnému kanálu nařízenému na Střed Moudrosti.

Oči země

2007-08-22T05:32:00.000-07:00

Zvuky hned klesaly, hned zase stoupaly a svištivě se rozplýva¬ly v přidušeném řevu. Vzápětí vyšlehl ohlušující jekot a ryk jako výbuch atomové bomby, a hudba naráz přestala. „Co to bylo?" zeptala se Čedi se zatajeným dechem. „Rozloučení s planetou zármutku a hněvu, páté období Rozděleného světa. Touha zničit na planetě život, který se nevydařil, našla vlastně svou realizaci v útěku předků dnešních Tormanťanů."
„A přesto se naše Země znovu vzkřísila a ozdravěla!" „Ale ne celé lidstvo. Zde na Tormansu se všechno opakuje." Cedi se přitiskla k Fai jako k matce.

Temný plamen stál jako divoký útes na suché a opuš¬těné přímořské stepi. Vítr už na speklou půdu kolem hvězdoletu navál zvarhanělou vrstvu jemného písku. Ani jedi¬ná živá stopa nepřetínala zčeřené nánosy. Vzdušnými filtry, které propouštěly zvuk, dolehly občas k pozemšťanům rozmluvy hlídkujících stráží nebo hluk způsobený motory transportérů. Astronauti věděli, že stráže tu stojí proto, aby zabránily kontaktu s Tormanťany, a ne kvůli ochraně hostí před údajnými zločinci. Jediný pokus o útok na kosmickou loď byl státní akcí. Nezastihl posádku nepřipravenu a přístroje pro noční záběry zaznamenaly podrobnosti „bitvy". K boji vlastně nedošlo. „Fialoví", kteří znenadání začali ostřelovat chodbu a vrhli se na její povrchové zařízení, byli odmrštěni ochranným polem a zraněni vlastními střelami. Neja Cholli, příliš horlivá z nedo¬statku zkušeností, zapojila pole náhle na velkou intenzitu. Od těch dob se nikdo k Temnému plameni nepřibližoval. Náhodnému chodci se mohlo zdát, že hvězdolet je už dlouhou dobu zcela opuštěný.

Smutné písně

2007-07-30T07:49:00.000-07:00

Čísi ruce podaly Vede lehký hudební nástroj s širokou, plo¬chou resonanční deskou a strunami na dlouhém hmatníku. Pod ženinými prsty zazněly táhlé zvuky prosté a tklivé melo¬die jako kanoucí slzy. „Prosba o kulku," řekla Veda a její zvučný altový hlas naplnil rozlehlou palácovou komnatu. „Pošli mi, Bože, smrtící kulku, neboť bez konce je tvé milosrdenství..." opakovala Čedi. „Jak mohla společnost člověka zřejmě klidného a statečného přivést tak daleko, že prosil raději o kulku?" Druhá píseň jí připadala ještě neuvěřitelnější: Šťastný, kdo mrtev jsi! Letouny zahřměly, tanky se valí a střely prší a živí zsinalť hrůzou se tetelí a hory mrtvých se vrší...
Veda Kong zpívala, hlavu skloněnou k teskně zvučícím strunám, a na jejích rtech, stvořených k upřímnému úsměvu, se objevil dosud neznámý trpký rys. Sotva zmizel Vedin obraz, Fai vstala a řekla hořce: „Veda Kong dovedla z nás nejlépe procítit bezmezné utrpení, kterým prošli naši předkové." Pak otevřela boční stěnu devítinožky a vytáhla kosočtvercovou hrací skříňku na krystalové vlnění. Zvedla ji na roztažených prstech levé ruky a přejela nad ní několikrát pravou dlaní. Zazněla mohutná a zlověstná hudba, řítila se jako lavina, a v ní tonuly a zajíkaly se disonanční akordy protáhlých tónů. Ale přidušené žalostivé zvuky sílily, slévaly se, a nakonec vířily jako smršť prokletí a výsměchu. Čedi se bezděky přikrčila.

Rysy tváře

2007-07-13T08:45:00.000-07:00

V období Velikého okruhu se typ pozemského člověka zdokonalil. Až do konce éry Společné práce, vyznačující se míše¬ním nejrůznějších ras a národností, existovaly dvě hlavní antropologické kategorie: neandertaloidní s pevnou, masivně stavěnou kostrou, a cromagnoidní, jemnější skladby a vysokého vzrůstu, senzitivnější a psychicky labilnější. Bylo úkolem genetiků, aby z každé skupiny vybrali nejideálnější vlastnosti a spojili je v harmonický celek, což se jim podařilo v průběhu epochy Velikého okruhu. V éře Spojených rukou byla čistota typu ještě výraznější, jak viděla Cedi, když srovnávala asketický, jakoby z kamene vytesaný Fain obličej s měkkými rysy Védy Kong. Fai Rodis představovala další stupeň v procesu zvyšování energie a univerzality člověka, jak ho mohla vědomě vyvinout jenom společnost, která se vyhýbala zhoubné specializaci. Byla po všech stránkách statnější a tvrdší nežli žena z éry Velikého okruhu. Jevilo se to v obrysech silného těla s pevnou kostrou a hlavou posazenou na vysoké, ale nikoli štíhlé šíji, v neústupném pohledu očí, jejichž rozestup byl větší než u Védy, i v přiměřeně širším čele a masivnější bradě. Kromě vnějších rysů větší fyzické i psychické síly lišila se Fai Rodis od Védy i vnitřně. Jestliže k Védě by se každý přimkl bez výhrad a s důvěrou, Rodis jako by měla kolem sebe kruh, jehož hraníce se daly překonat jen s námahou. Veda vzbuzovala v lidech lásku na první pohled, Fai úctu smíšenou s bázní. Veda Kong se obrátila k neviditelnému posluchačstvu: „Zazpívám teď dvě písně z válečného období éry Rozděleného světa, které nedávno přeložil Tir Tvist. Melodie zůstala beze změny."

Film

2007-07-06T18:31:00.000-07:00

Dlouho nepoužívaný černý robot přicupital k pohovce. Fai z něho vyňala ještě zapečetěný hvězdicovitý krystal paměťového stroje a rozbalila fólii. Granátově rudá barva slibovala lyrickou biografii. Několik manipulací, a před vysokou, šedě potaženou stěnou vyvstal živoucí zjev. Stereofilmy z éry Velikého okruhu nebyly o nic horší než současné a Veda Kong přes uplynulá staletí vstoupila do pokoje a posadila se do moderního křesla z jemně pleteného kovu naproti Rodis a Čedi. „Zapojila jsem pátý paprsek," zašeptala vzrušeně Fai. „Sama film také uvidím poprvé. Je z posledního desetiletí jejího života, když skončila dešifrování válečné historie ze čtvrtého období éry Rozděleného světa..." Čedi se usadila na vzdáleném konci pohovky, a tak viděla zároveň Vedu Kong i Fai Rodis, jako by seděly proti sobě. Dvě ženy z různých epoch. Veda z éry Velikého okruhu, Fai z éry Spojených rukou... Každá školačka na Zemi znala Vedu Kong, průzkumnici podzemních skladišť, hrdinku starých pohádek, milenku dvou vynikajících mužů své doby, Erga Noora a Dara Větra, i přítelkyni legendárního Rena Bože. Čedi porovnávala známý obraz historicky s živou pokračovatelkou jejího díla. Fai si nemusela razit cestu horami kamení a nástrahami bezpečnostních zařízení. V hlubinách vesmíru, ve vzdálenosti nepředstavitelné i pro lidi z epochy Védy Kong, našla Rodis celou planetu, která jako by se zachránila z tehdejší kritické doby pozemského lidstva. Čedi si s dětinským nadšením prohlížela Vedin jemný obličej s laskavýma šedýma očima a zasněným úsměvem, s hlavou malinko skloněnou pod tíhou silných copů. Její dívčí postava zůstala věkem nedotčena, ale Čedi se zdálo, že ve srovnání s filmy z mládí proniká celou Vedinu bytost nějaký tajný žal.

Pokřivený obraz

2007-06-06T23:05:00.000-07:00

„Nakonec dopravíme na Zemi notně zkreslený obraz formanského života a naše expedice přinese mizivě malý užitek!" „Co tedy navrhujete?" zeptal se Vir Norin. „Vmísit se do obyčejného davu na planetě," odpověděla Eviza rozhodně. „V nejbližších dnech smíme svléknout skafandry a náš kovový zjev nebude odrazovat okolí." „Svléknout skafandry? A co zbraně vrahů?" zvolal Gen Atal. „A přece to musíme udělat," řekla klidně Rodis. „Jinak se nám budou lidé vyhýbat. A jen oni nám mohou poskytnout představu o zdejším životě, jeho náplni a cílech. Bylo by nesmyslné domnívat se, že sedm lidí stačí prohrabat ohromné haldy zanedbaných informací a dokáže se v nich vyznat. Potřebujeme lidí z různých míst, různých společenských vrstev a profesí. Povolání je pro zdejší obyvatele velmi důležité, vybírají si jedno na celý život." „A přesto pracují špatně," poznamenala Čedi. „Tivisa a Tor si prohlíželi biologické ústavy planety a byli překvapeni, jak neobyčejně zpustlé jsou jejich přírodní rezervace a parky. Všude vyčerpané, hynoucí lesy, úplně zdegenerovaná fauna. Evi-zp, dovolte nám co nejdříve odložit skafandry!" „Šest dní musíte mít ještě trpělivost." Astronauti se začali rozcházet do svých pokojů, aby připravili pravidelný přenos pro Temný plamen. „Přála jste si vidět Vedu Kong? Tak pojďme," obrátila se náhle Rodis k Čedi.

Neuvidíme nic co nám nechtějí ukázat

2007-05-25T22:00:00.000-07:00

Pozemšťané až dosud nechápali, že na palácové stráže a nejnižší velitele nelze pohlížet jako na normální, i když nedostatečně vzdělané a špatně vychované lidi, kteří by odpovídali za své činy. Ne, „fialoví" byli morálně defektní a psychicky zlomené bytosti, neschopné vlastního úsudku a beze zbytku oddané vůli nejvyšších náčelníků. K takovému závěru astronauti dospěli, když po krátké Faině zprávě posoudili situaci. „Všichni jsme nadělali spoustu chyb." Rodis přehlédla druhy smějícíma se očima. „Mám vás kárat, když sama cítím chuť nějak rozhýbat a prolomit tu železnou tvrdohlavost, která chce zachovat zdejší obludné poměry?" „Nás úplně deprimoval pobyt ve skladištích informací, prastarých chrámech a jiných zastrčených budovách, až k prasknutí nabitých haldami knih, sešitů, map a dokumentů," řekla Čedi. „Všechno je zplesnivělé a někdy napůl shnilé. Utřídit a srovnat alespoň jedno takové skladiště, to si vyžádá stovky pilných pracovníků. A na planetě je podobných institucí asi tři sta tisíc."' „V umění není situace o nic lepší," poznamenal Gen Atal. „Domy hudby, malířství i sochařství vystavují jenom to, co se líbí Radě čtyř a jejím nejbližším služebníkům. Všechno ostatní, ať staré či nové, leží bez ladu a skladu v uzavřených budovách, kam nikdo nechodí. Do jedné z nich jsem se podíval. Jsou tam hromady slehlých pláten a celé pyramidy zpřeházených soch, pokrytých silnou vrstvou prachu. Srdce se člověku svírá při pohledu na ten hřbitov obrovské tvůrčí práce, snů a nadějí, které lidstvo Jan-Jachu takhle .realizovalo'!" „Všechno je celkem jasné. Když zůstaneme zde, neuvidíme nic, než co se jim zachce nám ukázat," řekla Eviza.

U vás normální, u nás je to vzácnost

2007-05-09T03:14:00.000-07:00

„Vy pozemšťané jste buď nesmírně naivní, nebo velmi vychytralí. Copak nechápete, že jste tak krásná jako žádná žena na mé planetě? Krásná, zvláštní a nebezpečná pro naše muže... Už jen když se na vás člověk dívá..." Jantre si nervózně tiskla ruce. „Jak vám to mám vysvětlit? Vy jste zvyklí na dokonalé tělo, stalo se pro vás normou, ale u nás je to výjimečný dar..." Fai položila ruku na obnažené rameno Jantre Jachach. Ta zmlkla a ustoupila. „Odpusťte mi," řekla Fai. Mírně se uklonila, rozmotala turban a okamžitě se oblékla. „Vy jste ale slíbila mému muži nějaké tance?" „Ano, a to budu musit splnit. Nemyslím, že vám to může být nepříjemné. Styk s vládcem planety je zvláštní záležitost a týká se kontaktů mezi našimi světy." „A já do toho nemám co mluvit?" vzplanula znovu Tormanťanka. „Ne!" potvrdila Rodis a Jantre Jachach zmizela, oněmělá hněvem. Fai zůstala chvíli zamyšleně stát a pak pomalu prošla sálem. Silná únava utlumila její obvykle ostrou vnímavost. Prošla druhým sálem v barvě žluté a skořicové a vstoupila právě do poslední, slabě osvětlené chodby, jež spojovala vládcův pokoj s palácovou částí vyhrazenou astronautům, když ucítila čísi pohled. Ze tmy bylo slyšet přidušený zvuk, podobný udivenému a rozpačitému výkřiku. Rodis napjala všechnu svou vůli, přešla mimo, a v tom okamžiku vyběhl za jejími zády přikrčený člověk směrem, odkud předtím vyšla. Hned nato dole něco tupě zadunělo. Jekot devítinožky, volající Rodis, pronikl do nejodlehlejších koutů paláce. Vyběhly stráže. Byl to týž okamžik, kdy se „záchranná četa" propadla podlahou v Sále chmur čili rozhodnutí, jak zněl oficiální název.

Nepřístupná v kovu

2007-05-06T14:37:00.000-07:00

Fai Rodis vyšla. Chodila nyní bez doprovodu prázdnými chodbami a opuštěnými sály. V prvním z nich, s růžovými stěnami pomalovanými černými klínovými znaky a lomenými čarami, stála žena. Poznala vládcovu choť, jež dala jméno celé planetě. Krásné rty Jantre Jachach se zkřivily povýšeným úsměvem, zalomená křivka obočí se nehezky přiostřila. „Vidím vaši hru, ale nečekala jsem od vzdělané velitelky cizinců takovou drzost a nestydatost!" Fai mlčela a vybavovala si v mysli sémantiku slov, na Zemi už zapomenutých. Tormanťanku to ještě víc rozzlobilo. „Nedovolím, abyste se tu procházela v téhle podobě!" „V jaké podobě?" Fai se na sebe nechápavě podívala. „Ach tak, myslím, že rozumím, ale váš muž říkal, že mu to činí potěšení." „Říkal," zalykala se hněvem Jantre Jachach. „Vy si neuvědomujete, že jste krajně nestoudná!" a pohlédla na Fai s přehnaným odporem. „Podle vašich mravů se můj oděv nehodí na ulici," souhlasila Rodis, „ale doma? Váš oblek, například, mi připadá mnohem krásnější a daleko vyzývavější." Tormanťanka v nízkém korzetu, s odhalenými ňadry a v krátké sukénce z úzkých proužků, pod nimiž se při každém pohybu objevila holá stehna, vypadala opravdu víc nahá než Rodis. „A kromě toho," Fai se sotva znatelně usmála, „v tomhle kovu jsem absolutně nepřístupná."

Mocná bytost

2007-04-21T01:39:00.000-07:00

Vrátili se do zeleného pokoje, který Fai opustila před třemi dny. Čojo Čagas navrhl, aby si odpočinula, ale Fai odmítla. „Pospíchám. Cítím se vinna před svými přáteli. Určitě mají o mě strach. Kvůli filmům z minulosti naší planety jsem na ně
docela zapomněla. Ale jsem vám velmi vděčná za otevřenost a důvěru! Umíte si snadno představit, jak důležité je pro historika setkat se s dokumenty a díly starověkého umění, na Zemi dávno ztracenými." „jste jedna z mála, kdo to viděli," řekl tvrdě Čojo Čagas. „Žádáte ode mě tedy slib, že o tom nebudu hovořit s obyvateli vaší planety?" „Přesně tak!" Rodis mu podala ruku, a znovu se Čojo Čagas pokusil zadržet ji ve své, vtom ale se ozval lehký šelest dorozumívacího zařízení. Vládce se otočil ke stolu a řekl několik nesrozumitelných slov. Krátce nato vstoupil do pokoje rozčilený inženýr Tael. Stanul u dveří v uctivém postojí a poklonil se Cojo Čagasovi, aniž hned zpozoroval Rodis v pozadí pokoje. „Hosté ze Země hledají svou velitelku. Přišli do Sálu rozhodnutí a přivedli s sebou jeden z devítinohých přístrojů. Jaké jsou vaše příkazy?" „Žádné. Jejich velitelka je zde, a hned se k nim připojí. Vy tu ale zůstanete na poradu." Inženýr Tael se otočil a strnul. Rodis v kovu a poněkud vyzývavém černém turbanu, pod nímž zářily její zelené oči, mu připadala jako mocná bytost z neznámého světa. Stála volně a sebevědomě, což bylo nemožné pro ženu Jan-Jachu, zcela odhalená a zároveň tak vzdálená a nedostupná, že pocítil až zoufalou bolest. Fai se na něho přátelsky usmála a obrátila se k předsedovi Rady čtyř:
„Dovolíte, abych se s vámi zas brzy setkala?" „Samozřejmě. Nezapomeňte na svou Ollu a tanec!"

Nádherná

2007-04-11T02:14:00.000-07:00

Fai se tak hluboko ponořila do svých myšlenek, že ani nezaslechla, když Čojo Čagas opatrně otevřel pancéřové dveře. Hlavní osvětlení bylo vypnuté. Jen bledé paprsky fialových plynových lamp se křižovaly v přítmí podzemního sálu. Čojo Čagas hned nepochopil, že vidí svou návštěvnici v pevně přiléhajícím skafandru, a lačně si ji prohlížel. Fai se zase vrátila do skutečnosti, seskočila lehce se stolu a pod upřeným pohledem Čojo Čagase přistoupila k židli, kde ležel její oděv. Zastavil ji pokynem ruky. Nechápavě na něho pohlédla a upravovala si vlasy. „Jsou všechny ženy na Zemi tak krásné?" „Já sama jsem docela obyčejná," usmála se Fai a dodala: „Působí vám potěšení vidět mě ve skafandru?" „Ovšem. Jste nádherná." Fai stočila jemný oděv do nadýchaného zámotku a ovinula si ho kolem hlavy jako turban. Seděl trochu nakřivo a dodával jejím pravidelným rysům bezstarostný, trochu uličnický výraz. Čojo Čagas rozsvítil horní světlo, stál a prohlížel si ji s netajeným nadšením. „Je možné, že by ve hvězdoletu byla ještě krásnější žena, než jste vy?" „Samozřejmě. Třeba Olla Dez, ale ta se tu neobjeví." „Škoda." „Požádám ji, aby vám zatančila."

Odtržení od minulosti

2007-04-03T17:54:00.000-07:00

Zřejmě stejný pocit naprostého odpoutání od minulosti přinutil předky dnešních Tormanťanů, když se jim kupodivu poštěstilo objevit neobydlenou planetu dokonale vhodnou pro život, aby prohlásili, že přišli z mytických Bílých hvězd a že jsou potomky mocné a moudré civilizace. Nic nestálo v cestě tomu, aby později začali promítat filmy o pozemských hrůzách. Proti nim by se současný život na Tormansu zdál úplným rájem. Ale teď už bylo nebezpečné rušit zakořeněnou víru v nejvyšší moudrost Bílých hvězd i jejích strážců. A existovali určitě i další motivy. Rodis vstala. Svlékla si pseudotormanťanský oděv z jemné látky, absolvovala složitou soustavu cviků a skončila improvizovaným tancem. Nervózní sled myšlenek ustal a Fai byla znovu schopna klidně uvažovat. Usedla na konci mohutného stolu v klasické póze starověkých východních mudrců a soustředila se tak, že všechno kolem ní zmizelo. Před jejím vnitřním zrakem zůstala jenom rodná planeta. Ani ona, specialistka pro nejtemnější a nejkritičtější epochu ve vývoji pozemského lidstva, nedovedla si do té doby představit celou šíři a hloubku inferna, kterým prošel svět na cestě k rozumnému a svobodnému životu, než po epochách Rozděleného světa, Spojeného světa a Společné práce nastoupila konečně šťastná éra Spojených rukou...

Příroda člověku

2007-03-31T11:54:00.000-07:00

Série Příroda člověku byla ze všech nejnepříjemnější. Ukazovala záběry z posledních století, v nichž se střetávala ničivá síla techniky s obrovskými masami lidí. Lidská individualita zanikala, rozplývala se v oceánu všeobecné hrůzy a utrpení. Z gigantických velkoměst, opuštěných pro nedostatek vody, zbyly jen rozpadlé haldy betonu, železa a rozpukaného asfaltu. Obrovské hydroelektrárny zaneslo bahno, přehrady byly zničené otřesy a posuvy zemské kůry. Zátoky a mořské průlivy zahnívaly, protože jejich biologický režim byl narušen, toky byly otráveny nakupením těžké vody při zrychleném odpařování malých umělých bazénů na přehrazených řekách. Podél zpustlých břehů se táhly ohavné pruhy mrtvé pěny, buď zčernalé naftovými zplodinami, nebo bílé od miliónů tun čisticích prostředků, vypuštěných do moří a jezer. Lékaři vedli zoufalý boj s neustále přibývajícími nemocemi. Bakteriologická střediska potlačila epidemie napadající lidstvo zvnějšku. Ale neočekávaný nepřítel začal ničit člověka zevnitř. Objevily a rozmnožily se nejrůznější druhy alergií, jejichž nejhroznějším důsledkem byla rakovina, dědičné vady, duševní méněcennost. Medicína nebyla na nové formy nemocí připravena. Těžké životní podmínky minulých dob vedly k předčasnému opotřebování srdce, takže lidé plní energie a touhy po činnosti předčasně umírali. Fai Rodis byla otřesena tou podívanou, i když chápala, že filmy ze starověkých hvězdoletů prošly speciálním výběrem. Lidé, kteří nenáviděli svou planetu a přestali věřit, že by lidstvo bylo schopno pozvednout se z pekla neuspořádaného života, vzali s sebou všechno, co zpochybňovalo celou civilizaci, aby si příští generace představovaly opuštěnou Zemi jako místo nepředstavitelného utrpení, kam se nelze vrátit za žádných okolností.

Člověk přírodě

2007-03-25T17:03:00.000-07:00

Fai Rodis mlčky přikývla. „Přijdu za vámi sám. Mikrocívky s přetočenými originály jsou zde v těch zásuvkách. Přežijte to ve zdraví! To si u nás říkají lidé při loučení." Rodis k němu přátelsky vztáhla ruku. Podržel ji ve své, stiskl a pohlédl návštěvnici hluboko do zářících očí, které se tak výrazně lišily od všeho, co dosud poznal nejen na své rodné planetě, ale i ze starých filmů Země, jíž se zřekli jeho předkové. Pak náhle ten podivný člověk její ruku pustil či spíše odstrčil a zmizel za dveřmi. Ohromná pancéřová deska se přibouchla s hlukem připomínajícím úder mechanického kladiva. Rodis začala provádět dechová cvičení a cviky pro soustředění, aby dodala tělu energii pro nastávající práci. Nechtěla se jen dívat, ale taky uchovat všechno v paměti. Příliš pozdě jí napadlo pořídit záznam s pomocí devítinožky, a kdoví, jestli by náladový vládce planety souhlasil, aby sem zašla znovu. Když Fai roztřídila cívky, viděla, že Cagas jí promítl sérii označenou titulkem Člověk člověku. Druhá a třetí cívka měly nápisy Člověk přírodě a Příroda člověku. Filmy Člověk přírodě ukazovaly, jak z povrchu Země mizely lesy, vysychaly řeky, ničila se úrodná půda, rozvátá větry nebo prosycená solemi, jak zanikala jezera a moře, zaplavovaná odpadem a naftou. Obrovské plochy půdy, rozryté důlními pracemi, byly zaváženy haldami ze šachet nebo rozbláceny bezvýslednými pokusy udržet pitnou vodu při narušené rovnováze vodního koloběhu na pevninách. Záběry, pořizované na stejných místech v průběhu několika desetiletí, byly obžalobou lidstva. Místo mohutných pralesů z cedrů, sekvojí, arau-kárií, eukalyptů a ostatních gigantů tropických pásem, krčily se při zemi jen nicotné křovinaté porosty. Mlčenlivé, hmyzem dohola ožrané stromy stály v místech, kde lidé vyhubili ptactvo. Následovala celá pole uhynulých divokých zvířat, otrávených neodborným používáním chemikálií. A znovu přišly snímky o nehospodárném spalování miliónů tun uhlí, nafty a plynu, nashromážděných za miliardy roků existence Země; dřevo se ničilo donekonečna. Povrch planety pokrývaly celé hory rozbitého skla, lahví, zrezavělého železa a nezničitelných plastických hmot. Obnošená obuv se hromadila v trilionech párů a tvořila neforemné hromady, vyšší než egyptské pyramidy.

Hrůzná historie

2007-03-24T12:04:00.000-07:00

O něčem podobném se pravěkým ničitelům lidského rodu ani nesnilo. Atomové bomby v několika vteřinách vyhlazovaly z povrchu země obrovská města. V námořních bitvách se letci jako zápalné pumy vrhali se svými stroji na paluby gigantických lodí. V ohnivých smrštích létali do vzduchu lidé, zbraně, úlomky strojů. Z mořských hlubin vyplouvaly nečekaně ponorky, aby zničily nepřítele raketami s termojadernými náložemi... „Probuďte se, pozemšťanko," uslyšela Fai hlas Čojo Čagase. Trhla sebou a on vypnul projektor. „Vy jste tohle všechno neznala?" zeptal se trochu posměšně. „U nás se nezachovalo tolik filmů z minulosti," odpověděla, jako by se teprve teď navracela do skutečnosti. „Po odletu vašich kosmických lodí byla na Zemi ještě jedna veliká bitva. Naše předky nenapadlo, aby ukryli dokumenty do moře nebo pod zem. Spousta věcí přišla vniveč." Čojo Čagas pohlédl na hodiny. Fai se zvedla. „Připravila jsem vás o mnoho času. Omlouvám se a děkuji vám." Předseda Rady čtyř zůstal stát, jako by o něčem uvažoval. „Opravdu s vámi nemohu déle zůstat. Ale jestli chcete..." „Rozhodně chci!" „Budete potřebovat několik dní!" „Dokážu se delší čas obejít bez jídla. Potřebuji jen vodu." „Tu najdete zde." Čojo Cagas otevřel třetím klíčem další dvířka. „Vidíte ten zelený kohoutek? To je moje vlastní linka pro zásobování vodou," usmál se. „Můžete pít bez obav. Budete zde zamčená, ale signalizační skříň nechám otevřenou. Nepokoušejte se odejít sama. Je tu příliš mnoho nástrah. Materiál z posledních století nestačíte prohlédnout dřív než za tři dny. Vydržíte to?"

Vraždění

2007-03-14T03:04:00.000-07:00

„Setkání s Kirké bylo zkušebním kamenem pro každého muže, mělo ukázat, je-li člověkem i v oblasti milostných vztahů. Sexuální magie působí pouze na lidi s nízkou úrovní pojetí Krásy a Eróta. Chcete to zkusit?" navrhla Rodis. K nepopsání změněná, upřela na vládce pohled široce rozevřených velikých očí a výbojně prohnula svou vladařskou postavu. Temná síla spoutala mysl Čojo Čagase, jako by se v něm začala rozvíjet mohutná pružina, brala mu dech, tiskla čelisti a ochromovala svaly prudkou žádostí. „Nechci!" vykřikl zuřivě. Fai odpoutala svůj pohled, vládce těžce dosedl na kraj stolu a stiskl páčky. Světlo zhaslo, podzemní stěna zmizela, pohlcena obrazem, který svou hloubkou dokonce předčil běžná videa. Rodis zapomněla na všechno kolem a přenesla se do vzdálené minulosti rodné planety. Pozemská historie, jak o ní psali a učili vzdálení předkové, se snažila zatajit skutečnou cenu, již bylo třeba zaplatit za vedení válek, výměnu vládců a civilizací. V nejstarších dobách filmová dokumentace ještě neexistovala. Nejzávažnější historické události bylo třeba rekonstruovat. Ale filmové rekonstrukce z pozdní etapy Rozděleného světa si kladly za úkol dokázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením. Rodis nikdy neviděla dokumentární záběry, jejichž části byly zamontovány do hraných filmů o posledních obdobích Rozděleného světa. Masové vraždy byly stále hrůznější, úměrně s růstem počtu obyvatel na planetě a s rozvojem mocné techniky. Lidé hynuli po statisících a miliónech v koncentračních táborech — továrnách na smrt.

Upomínka na planetu odkud uprchli

2007-03-09T23:33:00.000-08:00

„Pochopila jsem. Zde se uchovává to, co vy... co vaši předkové přivezli na hvězdoletech ze Země." Fai se celá napjala vzrušením. Bylo to něco ohromného pro badatelku Rozděleného světa, dostat se do skladiště informací o zřejmě nejtemnějším období v epoše velikých převratů v předvečer éry Spojeného světa! Dotkla se s posvátnou úctou ohromného pultu, odmontovaného zřejmě z pradávné kosmické lodi, jedné z těch, které se odvážně vnořily do neprobádaných, a jak se později ukázalo, nesmírně komplikovaných propastí vesmíru. Čojo Čagas povzbudivě kývl a ukázal zmatené Fai na řadu tvrdých sedadel z kovu a plastické hmoty uprostřed sálu. „Chápu, že je tu pro vás všechno velice zajímavé. Ale nezapomínejte, že pokračujeme v našem rozhovoru. A vy se teď budete dívat na filmy přivezené mými předky jako upomínka na planetu, z které utíkali. Utíkali se slabou nadějí na záchranu, ale našli nedotčenou planetu a nový život výměnou za starý. Když pochyby a nejistota přemůžou mé unavené nervy, zajdu sem, abych se nasytil nenávistí a z ní načerpal nové síly." „Nenávistí k čemu, ke komu?" „K Zemi a jejímu lidstvu!" řekl Čojo Čagas přesvědčeně. „Podíváte se na sérii, kterou jsem vybral. Nebudu vám pak nucen objasňovat motivy, proč jsem zakázal vaše stereofilmy. Kdo by nezapochyboval o pravdivosti scén, které promítáte, když předtím zhlédl historii vašeho ráje?" řekl vládce s velikou hořkostí, „jak to přišlo, že se vydrancovaná, zanedbaná planeta změnila v nádhernou zahradu, a nevraživí, v nic nevěřící lidé se stali věrnými přáteli? Jaké zbraně, jaké okovy železného strachu udržují národy Země v takové disciplíně? Ostatně, copak mi to řeknete? Umíte člověka omámit. Sám jsem to zakusil. Vzpomínáte si na legendu o Kirké, kouzelnici, která proměňovala lidi ve vepře? Někdy se mi zdá, že jste taková Kirké..."

Muzeum země

2007-03-08T01:04:00.000-08:00

Druhým klíčem ze svazku otevřel další otvor, uchopil rukojeť podobnou střele a silou ji přitáhl k sobě. Vysunul se stříbrný čep a v témže okamžiku se otevřely těžké dveře do jasně osvětleného rozlehlého sálu. Sotva vstoupili, vládce stiskl knoflík a dveře zapadly. Fai se rozhlédla, zatímco se Čagas nakláněl nad širokým kamenným stolem, něco na něm přemisťoval a cvakal tumblery, podobnými pákám starodávných elektronických strojů, které Rodis mnohokrát viděla v historických filmech a muzeích. Místnost se také podobala muzeu. Do výšky čněly řady zasklených skříní a poliček, těsně uzavřené zásuvky byly pomalovány zašlými hieroglyfy. Stupně přenosných schůdků zasedly prachem, někde se na nich ještě uchovaly stopy podrážek. Čojo Čagas se napřímil, slavnostní a bledý. Návštěvnici ze Země připadal jako dávnověký velekněz, jako strážce zapovězených umění, a skutečně jím také byl. „Víte, kam jsme přišli?"

Vrhnout se střelhbitě do stojaté vody

2007-03-06T19:41:00.000-08:00

Fai ho bez váhání následovala. Čojo Čagas šel se sklopenou hlavou a bez ohlédnutí tmavou chodbou, spoře osvětlenou matnou září věčných plynových lamp. Obrátil se jen u dveří výtahu a vpustil Rodis do kabiny. Ozval se skřípot málokdy používaného mechanismu. Kabina se bleskurychle řítila dolů. Fai, která čekala pohyb vzhůru, zatajila dech. Sjeli do značné hloubky a vystoupili do chpdby, po jejíž jedné straně vedly koleje a železné podpěry. Čojo Čagas se ohlédl, zavedl svou společnici do nevelkého temného vagónu a posadil se k řídicím pákám. Rozsvítil traťový reflektor a vagón vyrazil do neprůhledné tmy s rachotem hodným pravěkých pozemských železnic. Fai se usmála na vzrušeného vládce a oddala se hypnotizujícímu mihotání vertikálních, různobarevné svítících značek. Začala si prozpěvovat. Zpozorovala, že Čojo Čagas pozorně naslouchá a často se po ní ohlédne v rychlých záblescích signalizačních luminoforů.
„Co je to za píseň?" zeptal se přerývaně, když zvyšoval beztak už zběsilý let vagónu. „ Vrhnout se střelhbitě do stojaté vody a vyhledat, zachránit z kalného dna.. .."začala překládat do řeči Jan-Jachu. „Jen tohle?" zvolal Čojo Cagas. „A co jste čekal?" „Něco vojenského. Má to melodii plnou rytmu a síly," řekl a prudce zabrzdil před čtvercem fialového luminoforu. Vstoupili do temného podzemí. Jen čárky ukazatelů svítily slabě na podlaze, jako by plavaly ve tmě. Čagas vzal Fai opatrně za ruku. Přistoupil k čtvercovému sloupu, vyhledal malý otvor, otevřel ho a naslouchal. „Musím se přesvědčit, že vypínač v mém pokoji neselhal," vysvětlil mlčenliyé Rodis. „Jinak při pokusu otevřít sejf s dveřním relé bude každý zabit na místě."

Země předků

2007-03-03T19:43:00.000-08:00

Fai Rodis přerušila svou řeč a s údivem hleděla na zkřivené rysy tormanského vládce. Čojo Čagas poprvé ztratil vládu nad sebou. „Dost! Nechci! Nic už o Zemi! Nenávidím! Nenávidím proklatou Zemi, planetu bezmezného utrpení svých předků!" „Vašich předků?" zvolala Rodis a hrdlo se jí stáhlo vědomím, že její předpoklad se potvrdil. „Ano, svých i vašich! Je to tajemství, chráněné mnoho staletí, a jeho prozrazení se trestá smrtí!" „Proč?" „Aby nevznikaly sny o minulosti, o jiném světě. Podemílaly by základy našeho života. Člověk nepotřebuje znát minulost, hledat v ní sílu. Historii je třeba utnout u samého kořene a začít okamžikem, kdy se strom lidstva ujal na Jan-Jachu." Čojo-Čagas asi minutu zamyšleně stál, pak usedl a ukázal Rodis na křeslo. Kouřil, a přitom soustředěně pozoroval křišťálovou kouli, zatímco návštěvnice ze Země seděla nehnutě jako socha v nejhlubším tichu vládcových pokojů. Čagas přejel pohledem po její duchem nepřítomné postavě, a pak rozhodnut vstal. Z tajné skrýše vytáhl soupravu přístrojů podobných starodávným klíčům. Jedním z nich, krátkým a silným, otevřel neviditelná dvířka z tlustého kovu, něčím uvnitř otočil, a znovu je pečlivě zavřel. „Pojďme," řekl prostě a odhrnul zelený závěs před úzkými dveřmi.

Měli jste zde katastrofu

2007-03-02T16:23:00.000-08:00

Copak jste o tom ani nepřemýšlel, nešťastný člověče?" „Ne já, vy jste nešťastná! Jedno staré pravdivé přísloví říká, že pro ženu existuje jen přítomnost a budoucnost, nikdy však minulost. Jaká jste to historická, když nemůžete pochopit, že planetu zaplavilo moře prázdných duší a vypilo, vyžralo, zdupalo ji do nejposlednějšího místečka!" Fai se už uklidnila. „Je vám známo, že lidský mozek má pozoruhodnou schopnost napravovat nejen vizuální, ale i myšlenkové znetvořeniny vnějšího světa, vzniklé pokřivením přírodních zákonů v nesprávně uspořádané společnosti? Mozek bojuje s distorzí tím, že ji vyrovnává ve prospěch krásy, klidu, dobra. Mluvím samozřejmě o normálních lidech, ne o psychopatech s komplexem méněcennosti. Copak nevíte, že tváře lidí jsou zdálky vždycky krásné, cizí život se zdá zajímavý a cizí věda důležitá? To znamená, že v každém člověku jsou uloženy sny o krásnu, zformované tisíci generacemi, a podvědomí nás vede na stranu dobra silněji, než si sami myslíme. Jak tedy můžete hovořit o lidech jako o historickémharaburdí?" „Vaše otevřenost se mi začíná líbit," řekl Čojo Čagas a křivě se usmál. „Tak jen pokračujte!" „Vím, že teď nepochybujete o našich dobrých úmyslech. Kolikrát vaši lidé zkoušeli zachytit aspoň kapku nepřátelství u někoho z nás, zvlášť když zaútočili na náš hvězdolet z vašeho příkazu! Zde se přece nic neděje bez příkazu Rady čtyř?!" „Ano," znovu potvrdil vládce, jakoby ovládán magnetickou silou pozemšťanky. „Je-li tomu tak, pak důvod je v domnělém nebezpečí, které vychází od nás. Pochopila jsem, že chcete zakázat, abychom lidem na Jan-Jachu promítali filmy o Zemi. Pak ale musíte jednat z pohnutek diktovaných vaším viděním světa i systémem názorů. My pozemšťané jsme nezpozorovali ve vaší primitivní propagandě žádný hluboký zájem o zdokonalení společnosti a lidí. Na zachování existujícího řádu záleží jen hrstce vedoucích činitelů. V historii Země to zahubilo stovky států a milióny lidí. Není to dávno, co jste zde zažili katastrofu z přelidnění..."

Mohli byhom vás zničit

2007-02-23T12:47:00.000-08:00

Zírali míčky jeden na druhého, dokud vládce zas neodstoupil. Otřel si čelo jemňoučkým žlutým šátkem. „Mohli bychom vás zničit," vycenil zuby v úsměvu, který nevěstil nic dobrého, „a místo toho mě nutíte, abych vám ještě skládal účty!" „A ta oběť vás tak tíží?" hlas jí cinkl neskrývaným výsměchem. „Máte strach, že se tu objeví další hvězdolet a že oba zničí vaše města, paláce, závody? Já vím, že vy i vaši pomocníci klidně přijmete záhubu miliónů obyvatel Jan-Jachu, zničení tisícileté práce i zánik velkých výtvorů lidského génia, jen když sami zůstanete naživu! Nemám pravdu?!" zvolala náhle příkře. „Ano," přisvědčil Čojo Čagas. „A čeho taky litovat? Lůzy, nicotných lidí s halířovými činy? Nebo přežilého umění, které leží bez užitku na kupách v zaprášených muzeích? Či nebezpečných fantastů džiT „Jsou to přece lidé!" zvolala Rodis. „Ne, ještě ne!"
„A děláte něco pro to, aby se jimi stali? Já vás nechápu! Nemůže být nic krásnějšího v životě než pomáhat lidem, zvlášť když má k tomu člověk moc, sílu a všechny možnosti.

Jak mám poznat pravdu

2007-02-17T02:03:00.000-08:00

„Zvykl jsem si na vaši tvář bez štítku a zapomněl jsem, že všechno ostatní je kovové. Někdy se mi zdá, že pozemšťané jsou jen roboti s hlavami živých lidí," zažertoval vládce a uvedl ji do známé komnaty se zelenými drapériemi a křišťálovou koulí. „Třeba jsme opravdu jen roboti?" odpověděla Fai otázkou a v jejím pohledu i úsměvu byl náznak koketérie a ženské vyzývavosti. Čojo Čagas musil napnout všechnu svou vůli, aby nepodlehli mocné přitažlivosti ženy ze Země. Odvrátil se, otevřel černou skříň a vytáhl odtud cosi podobného starodávné dýmce. Usadil se v křesle proti Rodis a začal kouřit. Přes clonu silně vonícího dýmu pohlížel vládce na ženu před sebou a jeho úzké oči se potáhly závojem zapomnění. Mlčel tak dlouho, že Rodis promluvila první: „Co znamenala vaše slova ,úplně stačí'? Země se vám nelíbila?" „Technicky jsou filmy dokonalé. Nic podobného jsme u nás nikdy neviděli." „Copak tu jde jen o techniku? Mám na mysli naši planetu." „Nemohu posuzovat pohádky. Jak mám poznat, co je pravda a co lež, když neznám z vaší planety nic než ty obrázky?" Fai Rodis vstala, opřela se lehce o hranu zdobeného stolu a pozorně se zahleděla na Čojo Čagase. „Teď právě lžete," řekla přímo, aniž zvýšila nebo snížila hlas, jak to dělali Tormanťané. „Pomozte mi, abych vás pochopila. Jste člověk s vynikající inteligencí, proč se zdráháte mluvit přímo a pravdivě o svých soudech a záměrech?" I Čojo Čagas pomalu vstal, chladný a povýšený. Fai sebou ani nepohnula, když se před ní zastavil s povytaženou šíjí a zaťatými pěstmi nalehl na stůl.

To stačí

2007-02-07T16:20:00.000-08:00

Jen příčina jejich lítosti byla jiná. Bylo jim, jako by je přivedli k dokořán otevřeným vratům zahrady, kde všechno bylo odkryto jejich žádostivým zrakům, ale zároveň naprosto nedostupné. A dole pod palácem se tísnilo přelidněné mnohamilionové město, jehož název Střed Moudrosti zněl náhle na jejich chudé, zaprášené planetě jako ironie. „Snad to napoprvé stačí?" zeptala se Fai Rodis, když zpozorovala únavu na tvářích diváků.
Čojo Čagas pohlédl na lidi kolem sebe. Jeho žena Jantre si tiskla ruce k ňadrům. Inženýr Tael zvedl hlavu a snažil se nepozorovaně setřít slzy, které mu skanuly do husté bradky. Stejné s[zy uviděl u Zeta Uga. Nával nevysvětlitelné zlosti přinutil Čagase zvýšit hlas: „Ano, stačí! Úplně stačí!" Fai pohlédla nechápavě na vládce a přerušila spojení s hvězdoletem. Roboti vypnuli a uklidili pod příklopové zářiče. Diváci se začali rozcházet a Fai přistoupila k Čojo Čagasovi, který ji posunkem prosil, aby neodcházela. Když zůstali v opuštěném sále jen sami dva, Čagas poprvé uchopil Rodis za loket, lehce se zachmuřil a pustil opět její ruku. Fai se rozesmála.

Rozdíly

2007-02-02T13:34:00.000-08:00

Černoši v některých krajích nejedí šimpanze. „Jsou to lidé!" Příslušníci jiných kmenů si zase na nich pochutnávají právě proto, že to jsou lidé a že vláda dnes každého, kdo jí skutečné lidi a je přitom přistižen, trestá. Sluha Jo byl, jak jsem již řekl, protestant a byl na to velmi pyšný. Totemových přežitků se však nemohl zbavit.
Pastor zakázal jeho otci pít víno, „protože člověk se v opici snadno dopouští špatností a zapomíná, co farář kázal". Jo se od té doby vyhýbal vínu jako čert kříži. Odmítal i omáčky, které sám připravil s trochou červeného vína. Víno se mu stalo „totemem". Ostatní černoši se při pojídání našich jídel většinou nestarali o to, jak byla připravena a co v nich je. „U bělochů přece člověk nikdy neví, co vlastně jí."
Západní Afrika je zemí samých překvapení. Naleznete tu například náboženské sekty vrahů a tisíc kilometrů od pobřeží spatříte Disneyho barevný film Bambi, současně poprvé uváděný ve Frankfurtu. Zdejší kina nejsou krytá. V místnosti se střechou by nikdo nevydržel. Po osmé hodině večer začíná představení pod širým nebem plným hvězd. Klubovková sedadla nejsou čalouněna, ale velmi šikovně vypletena jako lehátka. Vstup stojí přes dvě marky. Každý večer jsou promítány dva celovečerní filmy a program se mění denně. Filmy jsou dopravovány letadly nad lesy a nad stepí. Před vchodem do kina nabízejí malí černošští chlapci žvýkačku. Obecenstvo je smíšené. Černochů je většina a sedí v jedné řadě s bělochy. Z horních řad mě jednou někdo praštil sandálem. Během představení po sobě diváci házejí žvýkačkami. Je to trochu zlomyslná zábava a nepřál bych vám vyndávat kousek žvýkačky z kudrnatých vlasů.

Filmy ze země

2007-02-01T14:36:00.000-08:00

Členové Rady čtyř, jejich ženy, několik vyšších hodnostářů a inženýr Tael sledovali filmy se zatajeným dechem. K největšímu údivu Tormanťanů nebylo v žádné životní
oblasti onoho velkolepého lidstva nic tajemného a nepochopitelného. Viděli gigantické stroje, automatické závody a laboratoře v, Pozemních nebo podmořských prostorách. Ve stalých fyzikálních podmínkách tu bezustání pokračovala práce mechanismů, naplňujících nejrůznějšími produkty diskovité budovy podzemních skladišť, odkud se rozbíhávaly transportní linky, také ukryté v podzemí. A pod blankytnou oblohou se zvětšoval prostor pro lidská obydlí. Obyvatelům jan-lachu se naskytl pohled na rozlehlé parky, široké stepi, průzračná jezera a čisté řeky, na neposkvrněný běl horského sněhu i ledovou čapku ve středu Antarktidy. Po dlouhém ekonomickém zapase města definitivně postoupila své místo soustavě hvězdicových a spirálových osad, mezi nimiž byla roztroušena informační a výzkumná střediska, muzea i domy umění. Všechno dohromady tvořilo harmonickou síť, rozloženou v mírných subtropických pásmech, která jsou k obývání nejvhodnější. Další záběry věnovaly pozornost zahradám při školách různých cyklů. Prostíraly se po liniích poledníků a poskytovaly dorůstajícímu pokolení komunistického světa různorodé životní podmínky. Zpočátku připadali pozemšťané obyvatelům jan jachu příliš vážní a soustředění. Jejich málomluvnost, nechuť ke vtipkování i vyloženy odpor k taškařinám a bláznivým kouskům jejich nepřetržitá zaměstnanost a zdrženlivost v citových projevech se zdály povidavým netrpělivým a psychicky netrénovaným Tormanťanům nudné a odlidštěné.

To je zmatků

2007-01-28T16:24:00.000-08:00

„Vy jste tu natropili zmatků, moji milí!" zvolala bez výčitky. „Nejsem zatím zajatkyně... Zatím!" „Tak dlouho nedat o sobě vědět!" vyčtla jí Eviza. „Opravdu, jednala jsem nesprávně. Ale viděla jsem za ty dny tolik věcí, že jsem dočista zapomněla na vaše obavy." „Stejně už bylo třeba, aby zde trochu vystřízlivěli," nasupil se Gen Atal. „Život se stává nepříjemný těmi nesmyslnými zákazy, tupou nejistotou a strachem, který panuje všude kolem." „Fai si však potřebuje odpočinout," přerušila ho Čedi. Pod posilující sprchou ze záporných iontů probírala Fai ve vzpomínkách dny strávené v pokojích Čojo Čagase, zatímco tenké tlapky devítinožky jí poskytovaly masáž lehkými doteky biologicky aktivizovaných rukavic. Zkušenost, kterou udělala, otřásla její důvěrou v plán, který si předem připravila. Všechno začalo předváděním stereofilmů ze Země. Dva roboti vytvořili přenosový kanál, po němž Temný plamen začal vysílat obrazy z pozemského života. Obyvatelům Jan-Jachu to připadalo jako zázrak, jako by se na Tormans přenesl opravdový život z daleké planety.

Sál chmur

2007-01-27T14:17:00.000-08:00

„Nebylo by lepší počkat, jak se vyvine situace?" radila Eviza. „Asi ano!" souhlasil astronavigátor. Fialoví strážci několikrát vystřelili. Astronauti nic neslyšeli, protože ochranné pole nepropouštělo zvuk, ale zpozorovali záblesky malinového pla-
mene, když vyšlehl z hlavní. Kulky odražené od clony dopadly zpátky na ty, kdo je vystřelili. Útočníci se skáceli na železnou podlahu, tváře zkřivené bolestí. Vir Norin starostlivě pohlédl na ručičku sledující výboj baterie. Litoval, že čtyři další zdatní pomocníci stojí bez užitku vypnuti nahoře v pokojích, jak to Fai Rodis žádala z obavy, aby nějakým náhodným signálem nenarušili přísná pravidla hostitelů.
Náhle zmatek utichl... na Tormansu se všechno dělo náhle, neboť pozemšťané neznali mentalitu obyvatel planety ani jejich způsoby při styku s hosty, a nemohli tedy předvídat vývoj událostí. Fialoví strážci zmizeli v průchodech i s raněnými a do monotónní melodie ochranného pole zazněl Fain signál. „Vire, vypněte robota!"
Astronavigátor vydechl úlevou, uklidil „hříbek" a uslyšel v zesilovači příkaz Čojo Čagase, aby strážci s „očima" učinili přítrž nedorozumění a doprovodili hosty nahoru do pokojů. Za několik minut dopravil velký výtah čtyři hrdiny do ohybu chodby, kde začínaly'balkóny Sálu chmur. U okna otevřeného do zahrady se zřetelně rýsovala Faina silueta. Průvan govíval jejími krátkými černými vlasy. První se k ní vrhla Čedi. Rodis jí položila ruku na rameno. Rty se jí usmívaly, ale pohled měla smutný, smutnější než v prvních dnech nobytu na Tormansu.

Útok a obrana

2007-01-25T05:15:00.000-08:00

„Voláme Fai Rodis!" zaječel robot ještě silněji a vtom pozemšťané ucítili, že podlaha pod jejich nohama mizí a oni kloužou po nakloněné chodbě. Bylo to tak nečekané, že přes bleskovou reakci, jíž astronauti vynikali, Vir Norin nestačil vypnout svého mechanického pomocníka. A tak devítinožka bez přestání vyvolávala Fai z neprůhledné tmy sklepení, kam se všichni čtyři zřítili. Vir Norin máchl rukama ve vzduchu a robot ztichl. Paprsky reflektorů se zkřížily na tvářích pozemšťanů. Stačili se sotva rozhlédnout, aby zjistili, že zapadli do kulaté podzemní šachty, jejíž stěny byly z neopracovaného, hrubě snýtovaného železa. Z pěti stran zely nízké průchody a v každém se objevila tlupa strážných ve fialových uniformách. Hlavně s černými otvory mířily na astronauty. Na Virův rozkaz devítinožka vysunula zářič ochranného pole, podobný houbě se zašpičatělou čepičkou. Zajatci se klidně rozhlíželi a přemítali, jak se dostat z pasti. Bezstarostné vzezření rušitelů posvátného ticha paláce strážce rozzuřilo. S křikem se vrhli ke skupině pozemšťanů, ale byli odhozeni k železným stěnám. V průchodu nalevo se objevili lidé s vyšitým okem v trojúhelníku na hrudi. „Odporné zařízení!" vykřikla Čedi rozhořčeně. „Velice důmyslné z jejich hlediska," konstatoval Gen Atal. „Přemýšlím o tom, jak prorazit strop a dostat se do Žlutého sálu," řekl Vir Norin váhavě. „Ale spotřebujeme příliš mnoho energie."

Voláme Fai Rodis

2007-01-22T08:28:00.000-08:00

„Kdo se opovažuje rušit klid vládce Jan-Jachu?" vyštěkl zlostný hlas, zesílený elektronickým zařízením. „My, lidé ze Země, hledáme svou velitelku!" zakřičel Vir Norin po způsobu zesilovače. „Nic nevím. Vraťte se do svých pokojů a čekejte, dokud vládci neuznají za vhodné, aby se vám ukázali!" Pozemšťané se na sebe podívali. Čedi pošeptala něco Viru Norovi a astronavigátor se chlapecky zasmál. „Vládce Tormansu to tak dělá!" luskl prsty. V několika vteřinách bylo slyšet lehký ťapot devítinožky a v černém sále se objevil rudě fialový robot. „Co zamýšlíte, Vire?" zeptala se Eviza znepokojeně. „Jen abychom tím Rodis neublížili!" „Horší to nebude. Je načase dát malou lekci všem těm vládcům a povýšencům, kterými se to zde hemží!" Eviza poodešla stranou. Tvářila se kriticky a zvědavě zároveň. Ale Čedi s Genem nadšeně přiskočili k Viru Norinovi. Na astronavigátorův rozkaz vysunula devítinožka kulatou krabičku na tlustém kroužkovitém kabelu. Třpytila se jako zrcadlo. „Zavřete si ušní filtry," nařídil Vir. nepředstavitelný jekot rozťal ticho v paláci. Krabička opsala ve vzduchu parabolu a ohromné dveře se rozletěly dovnitř temného průchodu, odkud bylo slyšeťpolekaný křik. Na Virův pokyn ultrazvuková tryska zmizela pod robotem a postoupila místo obyčejnému zvukovému reproduktoru. „Fai Rodis! Voláme Fai Rodis!" Pod náporem ohlušujícího řevu se začaly shora sypat kousky skla. Lampa, zavěšená mezi sloupy, se rozkývala a zhasla.

Možná jí drží v zajetí

2007-01-20T03:07:00.000-08:00

Milá tvář Neji Cholli vypadala unaveně v záblescích zelených, bledě modrých a oranžových signálů na různých pultech. Dívka pozdravila Gena vzdušným polibkem, hned ale zbystřila pozornost a zeptala se: „Proč ne ve smluvený čas?" „Je třeba se podívat na panel života," řekl Gen. Neja přenesla pohled na světlou stěnu, kde jasně a stejnoměrně zářilo všech sedm zelených světel. „Vidím to sám!" zvolal Gen, rozloučil se s Nejou a vypnul robota. „Víme všechno, co potřebujeme," řekl Evize a Virovi. „Rodis je v pořádku, má i svůj signalizační náramek, ale možná že ji drží..."
„V zajetí!" doplnil Vir Norin. „Kdo je v zajetí?" zahlaholila zezadu Čedi. „Fai Rodis! Vir ji viděl v Sále chmur s Čojo Čagasem před třemi dny, ale my jsme se s ní vůbec nesetkali." „Tak pojďme do Sálu chmur a Gen ať nám ukáže, kam šli." Impulzivní Čedi vykročila první. Na konci srpovitě zahnuté chodby vstoupili na černé koberce uprostřed sloupů a výklenků v Sále chmur, jak ho nazvali astronauti. Gen Atal přistoupil ke schodišti s balustrádou, na pár vteřin se zamyslil a zamířil rozhodně k temnému prostoru mezi dvěma blízko sebe stojícími sloupy. Za nimi byly vidět zavřené dveře. Gen se několikrát marně pokusil je otevřít, a pak rázně zaklepal.

Cena ráje

2007-01-18T01:41:00.000-08:00

Evizo, kde je Rodis?" „Nevím, Vire." „Neviděl jsem ji už tři dny." Čedi ji hledala všude, od Zpravodajského střediska až po komnaty nejvyššího vládce, ale tam ji nepustili. „Fai zmizela po promítání našich stereofilmů, sotva Tivisa a Tor odletěli na Západní polokouli Tormansu, a nedočkala se tedy chvíle, kdy nám Eviza dovolí svléknout skafandry," řekl Vir. „Bohužel," potvrdila lékařka, „ještě nějakou dobu se musíte smířit s těsným úborem. Já jsem na kovovou pokožku zvyklá, a přece to je vždycky úžasný zážitek, zbavit se trubek a štítků před obličejem. Biofiltry překážejí mnohem méně... Tu je Gen Atal! Nevíte něco o Rodis?" „Je v Sále chmur. Vystupoval jsem po černém schodišti a ona šla vedle Čojo Čagase v doprovodu stráží, které naše Čedi má tak málo v lásce." „Mně se to všechno nelíbí," řekl Vir Norin. „Proč se vzrušujete?" zeptal se Gen Atal s naprostým klidem. „Fai vysedává o samotě s Čagasem. Vládkyně s vládcem, jak sama žertem říká." „Tihle špatně vychovaní vládci, povznesení nad jakoukoli morálku, se podobají tygrům. Jsou nebezpeční neovládanými emocemi, které je ponoukají k nerozvážnému chování. A Fai-na devítinožka tu stojí vypnutá."
„Hned uvidíme," inženýr kosmické ochrany udělal ve vzduchu rukou kříž. V okamžiku přiběhl k jeho nohám robot s příklopem zlato-hnědé barvy, jakou měl i Genův skafandr. V několika vteřinách se z kovového pláště mechanického sluhy vysunul válec na vysoké nožce a zazářil fialově růžovým světlem. Na stěně pokoje se začala zaostřovat část řídicí kabiny na Temném plameni, která teď sloužila jako místo pro přímé spojení a pozorování.

Utajená historie

2007-01-13T01:38:00.000-08:00

„Historie osídlení planety od okamžiku, kdy sem vaši lidé přišli, až po současnou dobu. Zvlášť důležité je pro mě znát období maximální zalidněnosti a pak prudkého úbytku obyvatelstva. Ovšem s ekonomickými údaji a změnou vládnoucí ideologie."
„Všechno, co se týká našeho příchodu na planetu, je tajné. Stejně tak je zakázáno poskytovat informace o období Veliké bídy a Moudrého zákazu." „To nechápu."
„Vládci Jan-Jachu nedovolí nikomu studovat takzvané zakázané historické epochy."
„Neuvěřitelné! Myslím, že tu jde o nějaké nedorozumění. Zatím mě seznamte alespoň s historií, která je povolená, ale s přesnými ekonomickými ukazateli a statistickými daty výpočetních strojů." „Údaje výpočetních strojů se nikomu neukazují a nikdy se neukazovaly. Jednotlivé éry zpracovávají speciálně vybraní lidé, a tajně. Zveřejňuje se jen to, co je povoleno." „Jaký význam pak mají takové zprávy pro vědu?" „Skoro žádný. Každé období ukázali vládci tak, jak jim to vyhovovalo." „Bylo by možné získat skutečná fakta?" „Jenom nepřímo, v rukopisných memoárech a v literárních dílech, která unikla cenzuře nebo zničení." Fai Rodis vstala. Inženýr se také zvedl a stál se skloněnou hlavou. Bylo vidět, že se jako vědecký pracovník stydí za své ponižující a otrocké postavení. Rodis mu položila ruku na rameno. „Tak to také uděláme," řekla měkce. „Nejdřív obecný nástin historie v povolené míře, a pak se pokuste sehnat všechno, co zůstalo nedotčeno minulými cenzurami, nucenými opravami a přímou dezinformací. Nebuďte smutný, na Zemi byly podobné epochy. A co se stalo pak, to brzy uvidíte." Inženýr ji mlčky doprovodil do paláce.

Jak se uchovávají informace

2007-01-10T08:28:00.000-08:00

V potrubí pod povrchem šuměly potůčky a tu a tam ústily do malých bazénů. Od vysokánské brány zaléhala až sem nesourodá hudba, slitý šum hlasů, smích i jednotlivé výkřiky. „Tam se něco děje?" zeptala se Rodis. „Kdepak. To jsou jen stráže a zahradní personál." „A proč jsou tak hluční? Copak vládci tu nepotřebují klid?" „Nevím. Ve městě je hluk mnohem větší. V paláci to slyšet není a pohodlí druhých je nezajímá. Ostatně, sluhové vládců se nikoho nebojí, jsou-fi vhod svým pánům." „Pak jsou ale velmi špatně vychovaní!" „A proč? Co rozumíte tím slovem?" „Především schopnost ovládat se, nevadit ostatním lidem. To je jediná možnost, jak udělat společný život snesitelný pro všechny bez výjimky." „Vám na Zemi se to podařilo?" „leště mnohem víc. Dosáhli jsme nejvyšší míry uvědomění ;i sebekázně, kdy člověk myslí především na druhé, a teprve pak na sebe." „To je nemožné!" „A přece se nám to podařilo už před několika tisíciletími." „Chcete říci, že to u vás vždycky tak nevypadalo?" „Ovšemže ne. Člověk musel překonávat nesčíslné překážky. Ale nejdůležitější a taky nejtěžší bylo překonat sebe sama." Inženýr neodpověděl. Naslouchal vzdálenému hluku z rádia a směsici lidských hlasů. „Teď mi řekněte něco o tom, jak se uchovávají informace na planetě Jan-Jach. A pomozte mi, abych je získala." „Co vás především zajímá?"

2007-01-06T16:27:00.000-08:00

„Přidávají se u vás ke jménům tituly a hodnosti jako u nás na Zemi?"
„Ne, nic takového. Většině se stručně říká kži, to znamená lidi, kteří žijí krátce. Vědci, technikové a umělci nepodléhají předčasné smrti, mohou žít dlouho a nazývají se dži, Vládcům přísluší titul Veliký, Všemocný nebo Panovník." Fai přemýšlela o tom, co slyšela, a inženýr nervózně přejížděl po koberci špičkou boty, která na rozdíl od měkkých střevíců hadonošů byla tvrdá a vrzala. „Nechtěla byste se projít v zahradě?" navrhl skoro pokorně. „Tam můžeme..." „Pojďme... Taeli," řekla Rodis a obdařila ho úsměvem. Zbledl, otočil se a vyšel napřed. Zasklenými dveřmi sestoupili do parku, mezi úzké aleje, vysázené podobným způsobem jako na Zemi. Fai se rozhlížela a přemýšlela, kde viděla něco podobného. Možná že v některé ze škol třetího cyklu v Jižní Americe? Diskovité květy bez korun, zářivě žluté při krajích a temně Halové uprostřed, ničím nepřipomínaly Zemi. Cize vypadaly i žluté trychtýřovité stromy. Skrze biofiltry téměř nezachyti-telné pronikala kořenná vůně modře zbarvených květů, které v hroznech visely z keřů kolem oválné louky. Rodis přikročila k široké lavici a chystala se posadit, ale inženýr energicky ukázal na druhou stranu, kde na vrcholu kuželovitého kopce byla besídka ve tvaru koruny s tupými výřezy. „Tohle jsou květy pro bezstarostný odpočinek. Stačí tu posedět jen pár minut a člověk upadne do netečné strnulosti, bez myšlenek, strachu nebo starostí. Zde rádi pobývají mocní vládci, a sluhové je pak v určenou dobu odvedou. Jinak se tu dá trávit libovolně dlouhý čas."
Tormanťan a návštěvnice ze Země vystoupili k besídce, odkud byl rozhled do coamských zahrad. Dole v dálce, za modravými stěnami obory, se při úpatí náhorní roviny rozkládalo obrovské město. Jeho sklovité ulice se leskly jako povrch vodní hladiny. Ale vody ani v zahradách Coamu nebylo právě nazbyt.

První dobrý člověk na Tormansu

2006-12-28T19:00:00.000-08:00

„Dobře. Najdu si čas a dám vám vědět. A teď," Čojo Čagas kývl k drapériím, „vraťte je do normálního stavu." „Můžete jim dát znamení, jsou volní." Čagas luskl prsty a oba strážci v okamžení vystoupili z úkrytů se sklopenými hlavami. Jeden z nich vedl Fai chodbami do sálu ověšeného černými závěsy a pokrytého černými koberci. Odtud ve dvou půlkruzích vedlo schodiště z černého kamene clo spodního zlatě žlutého sálu. Strážce se zastavil u balustrády a Fai sestoupila dolů sama. Cítila zvláštní úlevu, jako by s ponurou černí nahoře zmizela i její obava o osud expedice. Uprostřed na žlutém koberci stál člověk, bledší než normální Tormanťané. Měl hustou a krátkou černou bradku a připomínal starodávný portrét z epochy Rozděleného světa. Mohutně klenuté čelo, husté obočí nad poněkud vystouplýma fanatickýma očima, tenký černý knír... Jako v transu sledoval po černém schodišti sestupující pozemšťanku, jejíž překvapivě pravidelné a pevné rysy obličeje zpola zakrýval průzračný štítek. Něco nelidského vycházelo ze záře jejích široce rozevřených zelených očí pod rovným obočím. Jako by hleděla skrze něho do nekonečných dálek, o nichž ví jen ona sama. Tormanťan okamžitě pochopil, že je to dcera světa, který se neuzavírá na jediné planetě, nýbrž je otevřen prostorám vesmíru. Když překonal první rozpaky, přistoupil inženýr k ženě: „Jmenuji se Chonteelo Tollo Frael," pronesl zřetelně své tří-dílné jméno, jež označovalo nižší hodnost. „Já jsem Fai Rodis." „Fai Rodis, poslali mě, abych vám byl k dispozici. Mé jméno je složité, zvláště pro hosty z cizí planety. Říkejte mi prostě Tael," inženýr se nesměle a přátelsky usmál. Rodis vycítila, že je to první opravdu dobrý člověk, s nímž se na planetě Jan-Jach setkala.

Kdy mi mi ukážete filmy ze země?

2006-12-24T17:27:00.000-08:00

Dlouhé mírně šikmé oči pod lomeným obočím hleděly upřeně a panovačně, rty velkých úst se zvednutými koutky byly pevně stisknuté a vyjadřovaly nespokojenost. Zůstala stát a bez okolků si prohlížela svého hosta. Rodis jí první vyšla vstříc. „Nemylte se," řekla mírně, „jste nesporně krásná, ale nejkrásnější ze všech být nemůžete, jako nikdo ve vesmíru. Krása má nekonečně mnoho odstínů, v tom spočívá rozmanitost světa." Vládcova žena přimhouřila tmavohnědé oči a vztáhla ruku velkomyslným gestem, v němž bylo cosi hraného a dětského zároveň. Fai Rodis, která si už osvojila tormanské způsoby, opatrně stiskla její úzkou dlaň. „Jak vám říkají, návštěvnice ze Země?" zeptala se trhaně, vysokým ostrým hlasem, jako by udělovala rozkaz. „Fai Rodis."
„Zní to pěkně, i když my jsme zvyklí na jiná hlásková spojení. Já jsem Jantre Jachach, zkráceně Jan-Jach ..." „Nazvali vás podle jména planety!" zvolala Rodis. „To se hodí pro ženu nejvyššího vládce." Na rtech Tormanťanky se mihl povýšený úsměv: „Co vás napadá! Planetě dali mé jméno." „To přece není možné! Přejmenovávat planetu, kdykoli se objeví nová vládkyně. Co ohromné a zbytečné práce je pak s přepisováním všech názvů, jaký zmatek tím vznikne v knihách!" „Starosti se změnou jmen, to je maličkost!" vmísil se do rozhovoru Čojo Čagas. „Naši lidé nemají dost práce, a síly se na to vždycky najdou." Fai Rodis poprvé upadla do rozpaků. Mlčky stála před vládcem planety a jeho ženou. Oba svým způsobem vycítili její stísněnost a usoudili, že nastal příhodný okamžik pro zakončení audience. „Dole ve Žlutém sále čeká inženýr, který byl určen, aby vám pomáhal při získávání informací. Bude tu stále a přijde okamžitě, jakmile ho zavoláte." „Řekl jste inženýr?" zeptala se pro jistotu Rodis. „Počítala jsem s historikem. Vždyť se vůbec nevyznám y otázkách technologie. Kromě toho u nás na Zemi je historie nejdůležitější vědecká disciplína, věda věd."
„K disponování informacemi je zapotřebí inženýr. U nás to tak je." Čojo Čagas se shovívavě usmál. „Děkuji," uklonila se Fai. „Ó, uvidíme se ještě nejednou! Kdy mi ukážete filmy o Zemi?" „Kdykoli si budete přát."

Tyhle věci znala země už dávno

2006-12-21T04:35:00.000-08:00

„Tyhle věci znala Země už dávno. Třeba ve staré Číně." „Nechme toho. Jak jste to dokázala s mými strážci?" „Velice snadno. Jsou vycvičeni k pokorné, bezduché poslušnosti. To s sebou nese ztrátu rozumové úvahy, otupělost a potlačení vůle, která je hlavní složkou duševní stability a odolnosti. Nejsou to osobnosti, ale živé stroje s vloženým programem. Nic pak není lehčího než program změnit..." Ze zástěny stejně nenadále jako její muž vystoupila neobyčejně krásná Tormanťanka. Byla vysoká jako Fai, ale mnohem subtilnější, a pohybovala se s nezvyklou grácií, vypočítanou zřejmě na efekt. Matně černé vlasy, sčesané dozadu nad vysokým hladkým čelem, spadaly jí v těžkých vlnách na spánky a do týla. Na temeni jí zářili dva propletení hadi s rozevřenými čelistmi, jemná práce ze světlého kovu s růžovým odstínem. Náhrdelník ze stejného materiálu ve tvaru pestrých čtverců, spojených růžovými kameny s diamantovým jasem, obepínal vysokou šíji a klesal ve čtyřech třpytných přívěscích do úžlabinky mezi ňadry, téměř odhalenými v elastickém korzetu. Úzká ramena, krásné paže i převážná část zad byly holé, což rozhodně neodpovídalo každodennímu úboru na Tor-mansu.

Hypnóza

2006-12-18T15:57:00.000-08:00

Poprvé v životě pocítil předseda Rady čtyř nezvyklý zmatek. Sklonil hlavu. Chvíli oba mlčeli. „Seznámím vás se svou ženou," řekl znenadání Čojo Čagas a zmizel nehlučně za drapériemi ze zelené látky. Fai zůstala stát, nespouštěla oči z koule a slabě se usmívala vlastním myšlenkám. Pak náhle sáhla rukou k pasu a vyňala maličkou kovovou rourku. Přiložila ji k podstavci věštecké koule, a nicotný, pro analýzu však dostačující úlomek černého dřeva byl jejím vlastnictvím. Fai netušila, že se jí dostalo neobyčejné cti. Soukromý život členů Rady čtyř se vždycky tajil. Obecně se předpokládalo, že představitelé moci se ani nesníží k tak obyčejným lidským záležitostem, jako je ženitba, protože mohou okamžitě získat kteroukoli ženu na planetě jako milenku. Ve skutečnosti si však vládci vybírali své ženy a milenky jen z úzkého kruhu nejoddanějších lidí. Čojo Čagas vstoupil neslyšně a náhle. Zřejmě to byl jeho zvyk. Vrhl rychlý pohled na obě strany, a teprve potom pohlédl na nehybně stojící návštěvnici. „Jsou oba na svém místě," řekla Rodis tiše, „jen..." „Co jen?" zvolal netrpělivě Čagas, učinil dva kroky napříč pokojem a odhrnul závěs, který se ničím nelišil od ostatního potahu na stěnách. V prostoru za ním stál člověk a široce otevřenýma očima zíral na svého pána. Čagas rozzlobeně vykřikl, ale strážný sebou ani nepohnul. Vrhl se tedy na druhou stranu, ale Rodis ho posunkem zastavila. „Druhý také nic nevnímá!" „To jsou vaše žerty?" zeptal se vládce bez sebe hněvem. „Bála jsem se, že narazím na stejné nepochopení, jako byla včerejší příhoda s oknem," doznala Fai omluvně. „To můžete udělat s každým? I se mnou?" „Ne. Vy patříte k oné pětině lidí, kteří nepodléhají hypnóze. Nejdřív je třeba zlomit vaše podvědomí. Ostatně, sám to dobře znáte... Máte soustředěnou a vytrénovanou vůli a mocný rozum. Vy si nepodrobujete lidi jen vlivem slávy, moci a příslušných zařízení. Přestože i v tom se výborně vyznáte. Třeba váš přijímací sál, v němž sedíte na vyvýšeném místě v plné záři, a v přítmí pod vámi všichni ostatní, nepatrní služebníci." „Je to snad vymyšleno špatně?" zeptal se Čojo Čagas s nádechem převahy.

Zůstala na bílých hvězdách

2006-12-14T12:05:00.000-08:00

Čojo Čagas sebou neznatelně trhl a uhnul před jejíma vševědoucíma očima. „Samozřejmě že ne! Pocházíme z Bílých hvězd, jak zjistili naši vědci. Vy jste úplně jiní. Neumíte se na sebe podívat nezaujatě, a proto nechápete, jak velice se od nás lišíte. Především neobyčejnou rychlostí pohybů a myšlení, spojených zároveň s jistotou a vnitřním klidem. To všechno může člověka vydráždit až k zuřivosti." „To je zlé. Projevujete tím vlastně utajovaný komplex méně-cennosti, který bývá příčinou všech krutostí." „Hlouposti! To se zdá jen vám, lidem, jejichž psychika je nám cizí..."Fai Rodis vstala tak rychle, že se Čojo Čagas překvapením přikrčil jako šelma. Ale žena se jen dotkla křišťálové koule, která ji zaujala zvláštní proměnlivostí a hrou barevných odstínů. „Takové hadačské koule pro autohypnózu dovedli dělat na Zemi jen v Japonsku před pěti tisíci lety. Starověcí mistři je vybrušovali z průzračných přírodních krystalů křemene. Hlavní optická osa krystalu je orientována podle osy koule. K věštění jsou zapotřebí koule dvě. Jedna se nastaví osou vertikálně a druhá horizontálně jako váš Tor... jako vaše planeta. Kde ale máte druhou kouli?" „Zůstala u předků na Bílých hvězdách." „To je možné," souhlasila Fai lhostejně, jako by ztratila zájem o další rozhovor.

Nedokázali jsme překonat prázdnotu

2006-12-11T15:33:00.000-08:00

„Léčíme nejen nemoci jednotlivců, ale i celých společností. A zvláštní pozornost věnujeme profylaxi sociálního utrpení. Na planetě Jan-Jach se to mělo udělat zřejmě před několika slaletími..." „Přišli jste radit, když už jsme se sami dostali z nejhoršího," lekl předseda Rady čtyř uklidněné. Vy víte, že pozemšťané dříve nedokázali překonat gigantické prostory vesmíru. A my jsme neměli ani tušení, že naši předkové ze Země by mohli proniknout do tak nepředstavitelné dálky. Nebýt průzkumníků z Cefea... Ostatně, proč zbytečně ztrácet čas? Pokuste se odložit roli všemocného vládce. Pomozte nám, abychom vás poznali, snažte se poznat nás. A z toho vyplynou i další vaše rozhodnutí." „A vaše?" „Já sama nemohu rozhodovat o osudech ostatních lidí ani svých kolegů, kteří na mě spoléhají. Proto nejsem vládkyně ve vašem pojetí."
„Beru to na vědomí," řekl Čojo Čagas. Byl zase milý a usadil Rodis na dřívější místo. „Přemýšleli jste o plánech, jak poznat naši planetu?" Fai mu vyložila, na čem se astronauti předešlý den usnesli. Čojo Čagas pozorně naslouchal a k jejímu údivu neměl žádné námitky. Stál a hleděl zamyšleně na křišťálovou kouli. Rodis domluvila, a on, aniž odpoutal zrak od koule, souhlasil se všemi cestami svých hostí. „Mám jen jednu podmínku," otočil se náhle k Fai, „že vy sama zůstanete zatím v zahradách Coamu." „Jako rukojmí?" zeptala se Fai napůl žertem a napůl vážně. „Ach ne, co si myslíte! Chtěl bych se prostě první dovědět něco o své pravlasti," odpověděl ironicky. ,,Copak vy o ní vůbec nic nevíte?"

Vy znáte historii?

2006-12-08T12:57:00.000-08:00

„Štěstí měkkýše zalezlého do ulity, kterou může každým okamžikem rozdrtit nevyhnutelné střetnutí okolností, nazývané kdysi na Zemi a teď u vás osudem." „Na všechno jsme předem pamatovali!" „Bez hlubokých znalostí? A co nedávné katastrofální následky přelidnění? Celá vaše planeta je zaplněna hřbitovy, desítky miliard obětí vinou zaostalosti a tvrdohlavosti," řekla Fai hořce. „Tak pyká civilizace, která porušila rovnováhu mezi životem a prostředím, protože dopustila živelné přemnožení, jak se to stává u některých živočišných druhů! Smutný a trestuhodný výsledek pro tvora zvaného Homo sapiens!"^ „Tak vida! Vy znáte historii Jan-Jachu? Odkud?" Čojo Čagas přimhouřil nepřátelsky oči. „To je pouze úryvek ze zprávy cizího hvězdoletu, který před dvěma sty sedmdesáti lety pozoroval vaši planetu. Vaši předkové mu nedovolili přistát. Taky se domnívali, že drží osud planety ve svých rukou," řekla Fai posměšně a prudce, aby konečně prorazila skořápku ješitné sebedůvěry člověka v křesle před sebou. Čojo Čagas vyskočil a změřil si Rodis od hlavy k patě pohledem, při němž jeho podřízeným podklesávala kolena a zamrzala řeč. Pozemšťanka vstala a prohlížela si vládce s rozvážným klidem jako zajímavý jev, který zasluhuje zvláštní pozornost. Lidé ze Země dovedli dávno vycítit psychologickou atmosféru svého okolí a citlivě na ni reagovat. „Likvidace těch, kdo nesouhlasí, je pravěký a zastaralý způsob," řekla, jako by četla vládcovy myšlenky. „Nejen za vyslance z cizích světů, ale koneckonců i za osud vlastního národa budete nakonec pohnán k odpovědnosti." „Jak asi?" zeptal se Čagas se zadržovanou zuřivostí. „Zjistí-li badatelé na planetě kruté zacházení, záměrné zamlčování a zkreslování informací nebo překážky bránící obyva-lelstvu v cestě za poznáním, mohou se odvolat k arbitráži Velikého okruhu." „A pak?"

Omezit poznání

2006-12-08T09:09:00.000-08:00

„Opakuji, co jsem řekla už dříve. Naši vědci vás pokládají za potomky pozemšťanů páté epochy starověku, na Zemi nazývané éra Rozděleného světa. Podle toho musíte být našimi přímými příbuznými. Cožpak to není dostatečný důvod, abychom se vzájemně poznali?" „Národ Jan-Jachu je jiného mínění," řekl zřetelně Čojo Čagas. „Ale připusťme, že je správné, co jste řekla. Co dál?" „Dál je přirozené, abychom navázali styk, vyměňovali si dosažené výsledky, učili se z chyb, pomáhali si v obtížích a spojili se v jednu rodinu." „O to vám jde! Spojit se v jednu rodinu! Tak jste si to rozhodli vy, pozemšťané, za nás! Spojit se v jednu rodinu! Podmanit si národ Jan-Jachu. Takové jsou vaše záměry!" Fai se strnule napřímila a upřeně pohlédla na Čojo Čagase. Zelené oči jí potemněly. Jakási neznámá síla spoutala vůli předsedy Rady čtyř. Potlačil bezděčný pocit strachu a řekl: „1 kdyby naše obavy byly přehnané, přece jen jste se tu objevili, aniž jste se nás ptali. Mám vám vyjmenovat všechny příčiny, proč naše planeta odmítá bez rozdílu všechny příchozí z cizích světů?"
„A zejména ze světat jehož lidé se vám tak podobají," dořekla Rodis myšlenku, již Cagas nevyslovil. Kývnutím přisvědčil a sklouzl po ní podezřívavým pohledem úzkých očí: „Jste snad jasnovidka?" „Nemohu uvěřit, že by lidé na Jan-Jachu odmítli nahlédnout do oceánu nekonečného poznání, který jim otevřela naše planeta a Veliký okruh!" „Nevím, co to je." „Tím spíš!" Rodis udiveně pohlédla na Čojo Čagase a naklonila se k němu blíž. „Cožpak pro vás není hlavní věcí znásobení krásy, vědění a harmonie v člověku i ve společnosti?" „To je vaše pravda! Ale ta naše chce omezit poznání, protože ono odkrývá hrozivou propast vesmíru, na jejímž pokraji si člověk uvědomuje svou nicotnost a ztrácí víru v sebe. Tím se narušuje hodnota prostých a krásných životních pocitů. Být šťasten, znamená žít v souladu s podmínkami, v jakých se člověk narodil a v nichž zůstává navždy. Vystoupí z nich, a čeká ho smrt, je nic, jen jiskra zhaslá ve větru. A my jsme si nevytvořili štěstí proto, aby nám je zničili cizinci, i když si dělají nároky na pokrevní příbuzenství s námi!"

Proč jste se objevili na Jan Jachu?

2006-12-02T15:31:00.000-08:00

Čojo Čagas tu stál a prsty se lehce dotýkal křišťálové měňavé koule na černém podstavci. Zblízka se „veliký" málo podobal svému obrazu z videa. Chytře a povzbudivě se usmál a pohybem ruky vyzval Rodis, aby se posadila. Opětovala jeho úsměv a rozložila se pohodlně v širokém křesle. Hostitel usedl poblíž, naklonil se důvěrně kupředu a zkřížil ruce, jako by se chystal trpělivě poslouchat svou návštěvnici. „Teď si můžeme pohovořit ve dvou, jak se sluší na vedoucí osobnosti. I když je hvězdolet jen zrnkem písku ve srovnání s planetou, psychologicky je odpovědnost a plná moc nás obou stejná." Fai chtěla namítnout, že podobná formulace je nesprávná a pro člověka ze Země urážlivá. Pak si to ale rozmyslila. Bylo by směšné a bezúčelné přesvědčovat oligarchu o zásadách pozemské etiky v éře Spojených rukou. „Jaké jsou normy společenských styků u vás na Zemi?" pokračoval Čojo Čagas. „Za jakých okolností mluvíte pravdu?" „Vždycky!" „To je nemožné! Skutečná, nevyvratitelná pravda neexistuje." „Existuje přiblížení pravdy k ideálu, tím větší, čím vyšší je úroveň společenského vědomí člověka." „Co s tím má vědomí společného?" „Když si většina lidí uvědomí, že každý jev má rub a líc, že pravda má dvě tváře a je závislá na měnícím se životě..." „Tak tedy absolutní pravda neexistuje?" „Honba za absolutními pojmy je jedním z největších omylů člověka. Výsledkem je jednostrannost, tedy polopravda, a ta je horší než vyložená lež, která oklame méně lidí a není nebezpečná pro člověka vědoucího." „A vy se vždycky držíte téhle zásady? Neochvějně?" „Neochvějně!" řekla Rodis pevně, ale hned si vzpomněla na scénu, kterou zahrála na hvězdoletu. „Tak mi tedy popravdě řekněte, proč jste se objevili na planete Jan-Jach?"

Na schůzku s Čojo Čagasem

2006-11-29T23:34:00.000-08:00

Rekord ve stručnosti získal Tor Lik. „Mnoho patosu, slov o velikosti, štěstí a bezpečnosti. Vedle toho všude strach a sbory strážců, které tu nejsou, aby zajišťovaly bezpečnost, nýbrž proto, aby se k vládcům nikdo nedostal. Tváře lidí jsou zasmušilé, ani ptáci tu nezpívají." Když zhasl stereoobraz a spojení s hvězdoletem se přerušilo, řekla Rodis: „Nevím jak u vás, ale u mě ochranné sérum a biofiltry vyvolávají ospalost." Ospalost místo obvyklé touhy po činnosti cítili všichni. Eviza to pokládala za normální jev a upozornila astronauty, že budou malátní ještě tři čtyři dny. Příští ráno, sotva se pozemšťané stačili nasnídat, objevil se u nich hodnostář v černém oděvu pošitém namodrale stříbrnými hady. Vyzval Fai na schůzku s „velikým Čojo Čagasem". Ostatním členům expedice navrhl zatím procházku zahradami Coamu, než bude čas, aby šli do hlavního zpravodajského střediska, kde jim z příkazu Čojo Čagase poskytnou potřebné informace. Fai Rodis poslala druhům vzdušný polibek a vyšla v doprovodu mlčenlivého strážce ve fialovém, který jí s uctivými úklo-nami ukazoval cestu. U jednoho z vchodů, přikrytých těžkým závěsem, zůstal jako přimrazen stát, s rukama rozpaženýma a tělem po pás ohnutým. Fai sama odhrnula závěs a v téže chvíli se otevřely těžké dveře, které jako všude na Tormansu se otáčely ve veřejích a nezapouštěly se do stěn jako doma na Zemi. Ocitla se v pokoji s temně zelenými drapériemi a vyřezávaným nábytkem z černého dřeva. Pozemšťané ho už předtím viděli z hvězdoletu při televizním přenosu na tajném kanálu.

Mnoho společného

2006-11-28T07:24:00.000-08:00

Evize bylo dusno, přistoupila k oknu a začala se pachtit s uzávěrem. Široké okno se konečně rozlétlo a do pokoje zavál chladný vzduch, prosycený zvláštní vůní zahrady na cizí planetě. V týž moment odporně zaječela trubka. Ze všech stran se sbíhali strážci s rozsvícenými lampami a výhružně zvedali hlavně svých zbraní. Vir Norin se jediným skokem ocitl vedle zmatené Evizy a přibouchl okno. Jekot ustal. Norin se posunky snažil uklidnit shluk strážců dole. Lampy zhasly, lidé se rozešli. Pozemšťané dávali průchod svým pocitům a dobírali si rozčilenou Evizu. „Jsem přesvědčen, že nás celou dobu poslouchají a pozorují," řekl Tor Lik. „Dobře, že jazyk Země je pro Tormanťany naprosto nesrozumitelný!" vzlykla Eviza. „Nemají od nás ještě dostatečně dlouho texty." „Myslím, že ho lehce dešifrují," namítla Čedi. „Mají s námi mnoho společných slov a pojmů. Přesně vzato, jejich řeč jt jeden z jazyků páté epochy v éře Rozděleného světa, změněný ovšem za dvaadvacet století." „Ať je to jak chce, našim rozmluvám vládci Jan-Jachu zatím nerozumějí a nebudou je tedy zbytečně znepokojovat. Měli bychom se občas zaclonit pomocí robotů, abychom své hostitele nezasvěcovali do našeho soukromí. Třeba právě teď, když budeme hovořit s hvězdoletem." Faina modročerná devítinožka zaujala místo uprostřed pokoje. Pod jejím pláštěm zahučel dálkový vysílač stereovidea a místnost se ponořila do tmy. Astronauti se sesedli na pohovce. Na protilehlé straně zaplálo zelené světlo a zazněly melodické tóny písně o jívě nad řekou. Nejasné, míhající se kontury lidí dostaly najednou přesný tvar, jako by se zbylá posádka z kosmické lodi ocitla náhle v zahradách Coamu a usedla vedle kolegů pod vysokým stropem palácové komnaty. Aby šetřili baterie robotů, jejichž energii mohli potřebovat při důležitějších věcech, řekl každý zhuštěně své dojmy z prvního dne na Tormansu.

Požadavky vládci

2006-11-26T09:47:00.000-08:00

Potřebuji co nejdřív znát vaše požadavky i rady. Jak bych je jinak mohla přednést vládci?" Sedm astronautů sedělo na široké rudohnědé pohovce. Vysokými okny z průzračné plastické hmoty narůžovělého odstínu byly vidět v parku stromy prozářené paprsky tormanského slunce, které na rozdíl od Slunce pozemského neopisovalo po obloze oblouk, nýbrž klesalo pomalu a majestátně téměř po svislé čáře. Jeho paprsky se skrze růžová okna zdály fialové. Opálené tváře pozemšťanů tím získaly nazelenalý tón. „Tedy rozhodnuto," řekl Vir Norin, jehož robot plnil funkci sekretářky a kódoval výsledky porady pro vysílání na Temný plamen. „Rozhodnuto," potvrdila Rodis. „Vy zůstanete v hlavním městě mezi vědci a inženýry. Tor Lik s Tivisou přeletí planetu od pólu k pólu, zdrží se nějaký čas v přírodních rezervacích a na mořských základnách. Eviza navštíví lékařské ústavy, Čedi a Gen budou studovat společenský život a já se věnuji historii. Teď se musíme spojit s hvězdoletem a pak jít spát. Naši hostitelé uléhají brzy a vstávají časně." A skutečně, sotva zmizely poslední paprsky zapadajícího slunce a pod vysokými stropy se zapojilo automatické osvětlení, nastalo kolem dokonalé ticho. Jen občas bylo možno zahlédnout v setmělém parku stíny pomalu obcházejících stráží, a znovu všechno znehybnělo, jako v mrtvé vodě pohádkového jezera.

Buďme hosty

2006-11-23T17:09:00.000-08:00

Vyšel napřed, našlapuje nehlučně po měkkých kobercích, a prošel postranním vchodem do chodby, jejíž stěny se leskly matným kovem. „Tu masku před obličejem budete nosit pořád?" zeptal se Rodis a zavadil o průzračný štítek. „Pořád ne," usmála se. „Jen tak dlouho, dokud budu nebezpečná já vám a..." „My vám," kývl vládce s pochopením. „Proto vás ani nezvu, abyste s námi stolovali. Ale zde se můžete cítit v naprostém bezpečí," a máchl rukou po rozlehlém sále s vysokými okny, jejichž skla byla dole zatemněná. „Na shledanou zítra!" Fai se vděčně uklonila. Pozemšťané si prohlédli pokoje s dveřmi umístěnými proti oknům, na levé stěně. Pak se znovu sešli v sále. „Divná architektura," řekla Eviza. „U nás takhle stavíme psychiatrické ústavy."
„Proč nás nejvyšší vládce tak úporně přesvědčuje, že tu jsme v bezpečí?" divila se Tivisa. „Zřejmě proto, že to zde pro nás vůbec není bezpečné," řekla vážně Rodis. „Vyberte si každý svůj pokoj, a pak se dohodneme, kdo kam pojede, abych mohla vaše přání tlumočit Čojo Čagasovi." Když viděla údiv svých kolegů, dodala: „Jsem přesvědčena, že si Čojo Čagas pospíší, aby se mnou mohl mluvit tajně. Podle jejich představ jsem vaše vládkyně, a vládci musejí spolu hovořit o samotě." „Opravdu?" ptala se Eviza s údivem. „V pravěkých dobách to na Zemi přinášelo spoustu utrpení. Ale buďme zdvořilými hosty a podřiďme se zvykům svých hostitelů.

Můžete si prohlédnout pokoje

2006-11-20T23:40:00.000-08:00

Čojo Čagas vztáhl líně ruku k pozemšťanům. „Nebudeme polemizovat o věcech předčasně. Dám příkaz ústavům, knihovnám i uměleckým institucím, aby pro vás připravili souhrnné zprávy a filmy. My totiž nemáme paměťové stroje, o nichž hovoříte. Ale informace, zakódované do nejjemnějších detailů, zaznamenáváme slovem i obrazem. To všechno dostanete zde, aniž byste musili opustit zahrady Coa-mu. Co se týká dopravních prostředků, při rychlosti našich plynových letadel..." Čagas udělal pauzu, „která činí asi tisíc kilometrů za pozemskou hodinu, dosáhnete v krátkém čase kteréhokoli místa na naší planetě." Teď zase bylo na pozemšťanech, aby na sebe udiveně pohlédli: vládce Tormansu znal pozemské míry. „Ovšem," pokračoval Čojo Čagas, „musíte nám sdělit předem, která místa chcete navštívit. Naše letadla nemohou přistát kdekoli, a také ne všechny oblasti na planetě jsou bezpečné." „Snad bychom se měli nejdříve seznámit s celkovou planeto-grafií Jan-Jachu, a teprve pak vám dát seznam míst, kam chceme zajet?" navrhla Rodis. „To je správné," souhlasil Čojo Čagas. Pak vstal a řekl s nečekanou přívětivostí: „A teď si můžete prohlédnout své pokoje v paláci."

Nejsme připraveni na takovou podívanou

2006-11-15T19:19:00.000-08:00

„Copak vy udržujete přímé spojení s kosmickou lodí?" zeptal se rychle Zet Ug, nedávný Fain oponent na obrazovkách stereovize. „Samozřejmě. A hodláme vám předvést nejrůznější záznamy paměťových strojů. Bohužel, naše devítinožky nemohou uskutečnit projekci na velkých obrazovkách. Každý robot je určen nejvýš pro sál s tisícem diváků. To znamená, že můžeme promítat současně jen pro sedm tisíc lidí." Gen Ši povstal se špatně skrývaným neklidem. „Doufám, že toho nebude zapotřebí!" „Pročpak ne?" Lidé na Jan-Jachu nejsou připraveni na takovou podívanou." „Nechápu..." usmála se Fai trochu zaraženě.^ „Na tom není nic divného," řekl náhle Čojo Čagas, který dosud mlčel. Při zvuku jeho velitelského, příkrého a netrpělivého hlasu ostatní členové Rady vzhlédli a otočili se k němu. „U nás mnoho věcí nepochopíte. A to, co nám sdělíte, by si lidé mohli špatně vyložit. Proto se můj přítel Gen Ši obává promítání vašich filmů." „Ale každé nedorozumění se dá vyložit jen poznáním. Tím důležitější je, abychom vám ukázali co nejvíc..." namítla Rodis.

Čojo Čagas

2006-11-11T19:05:00.000-08:00

Čojo Čagas vyměnil pohled s tenkým a šlachovitým Gentlo Ši. Pozemšťané ho znali pod zkratkou Gen Ši a věděli, že vládne nad klidem a mírem na Tormansu. Gen povytáhl krk a řekl trochu hvízdavým hlasem: „Rada čtyř i sám veliký Čojo Čagas by rádi znali vaše plány a přání." Čedi se pozorně zahleděla na vládce planety. Nechápala, že chytrý člověk jako on může poslouchat takové hloupé lichotky. Ale Čagasova tvář nejevila žádné pocity. „Rada čtyř zná všechna naše přání," odpověděla Fai. „Nemusíme dodávat nic k tomu, o co jsme žádali prostřednictvím stereovize." „Nu a vaše plány?" zeptal se úlisně Gen Ši. „Co nejdřív začít se studiem planety Jan-Jach i jejího lidu!" „Jak to chcete provést? Uvědomujete si, jak je nesnadné za takovou krátkou dobu prostudovat ohromnou planetu?" „Všechno závisí na dvou faktorech," odpověděla klidně Rodis. „Především na spolupráci vašich vědeckých institucí, paměťových strojů, akademií i knihoven, a pak na rychlosti dopravních prostředků zde na planetě. Bylo by nesmyslné domnívat se, že sami stačíme poznat všechno, co nashromáždili vaši vědci za celá tisíciletí. Ale jsme schopni zaznamenat věci hlavní, a pomocí historie, literatury a umění proniknout k podstatě života lidí na Jan-Jachu. Mnoho věcí můžeme zapsat paměťovými stroji rovnou z hvězdoletu. Rádi bychom přivezli na Zem co nejvíce informací."

Vládci Tormansu

2006-11-09T16:05:00.000-08:00

Vládci Tormansu byli už zřejmě zpraveni o všem, co se týkalo pozemšťanů. Nepodivili se, když spatřili legrační devítinožky, cupitající kolem kovově lesklých nohou astronautů. Na Fain pokyn se všech sedm robotů postavilo do řady na zešeřelé zrcadlové podlaze. Hosté klidně vystoupili bočními schody do zvýšené části sáluvmlčky stanuli a vážně hleděli do tváří vládců planety. Čojo Cagas maličko zaváhal, pak vyšel Fai Rodis vstříc a vztáhl k ní ruku. Totéž o poznání rychleji učinili ostatní tři. Fai stiskla vládci dlaň, jak to dělali tisíce let předtím její předkové na důkaz, že nemají zbraně ani zlé úmysly. Bylo ovšem těžké věřit, že by tu neměli zbraně. V každém výklenku mezi zářícími okny se skrývala téměř neviditelná postava. Jeden, dva, tři... osm nehybných lidí napočítal Tor Lik. Jejich tváře nevyjadřovaly nic než výhružnou pohotovost. Nepochybně stačil jediný pohyb, a strnulé postavy by se změnily v nemyslící vykonavatele jakéhokoli rozkazu. Astronauti se usadili v křeslech s pazourovitými nožkami. Mlčky si prohlíželi složité vzory na koberci, a proti nim stejně mlčky, s pohledy upřenými na hosty, seděli členové Rady čtyřr Mlčení se protahovalo. Vir Norin a Fai Rodis, kteří byli k vládcům blíže než ostatní, mohli zachytit jejich sípavý dech, jaký mívají lidé, jimž chybí sport, fyzická práce i asketická zdrženlivost.

Architektura

2006-11-07T12:57:00.000-08:00

„Ano, ale už to vypojili," potvrdil Tor Lik, který se držel stranou a nepřátelsky zkoumal architekturu coamských zahrad. Vtom se neslyšně rozevřela škvíra dveřního průchodu a pozemšťané vstoupili do nesmírně vysokého sálu, výrazně rozčleněného do dvou částí. Přední, s podlahou ze šestiúhelníkových zrcadlových ploch, ležela o dva metry níže než druhá, vystlaná tlustým černožlutým kobercem. Paprsky vysoko stojícího slunce pronikaly rudě zlatými skly a vyvýšená část sálu tím nabývala zvláštní přízračný svit. Tam v obvyklém pořádku trůnily čtyři známé postavy: jedna vpředu uprostřed, tři ostatní nalevo o něco vzadu. Ve snížené části sálu se od stropu prodíralo matné světlo mezi gigantickými kovovými hady. Byli zavěšeni ve výklencích a rozevírali čelisti s ohromnými tesáky nad hlavami pozemských hostí. Zrcadlové desky vrhaly nejasné, rozptýlené stíny a zesilovaly pocity stísněnosti v každém, kdo se odvážil postavit tváří v tvář Radě čtyř.

Pod ochranou Rady čtyř

2006-11-05T13:10:00.000-08:00

I zde je had!" zvolala Čedi. „Nejdřív na prsou hodnostářů, na bocích aut, a teď i tady, na vládcových dveřích." „Na tom není nic divného," namítl astronavigátor. „Jsou přece původem ze Země, kde se symbol hada často vyskytoval ve starých civilizacích. Představoval oprávněně ďábla, temnou moc, měl hypnotickou sílu." „A nedovedu si představit, jak takovou křehkou a složitou architekturu zbavují prachu," řekla Eviza Tanet, když se k nim přidala. „Bez lidských rukou se to neobejde, je to ale nebezpečná práce," odpověděl Vir Norin. „Zřejmě si tu necení rukou ani života," usoudila Čedi bez rozmyšlení. Její slova přehlušil hlas, který zahřímal z malé kryté věžičky nad branou: „Vítám vás, cizinci. Vstupte bez obav, neboť zde jste pod ochranou Rady čtyř, nejvyšších představitelů národa Jan-Ja-chu, i mě samého, který jsem jejich hlavou..." Při posledních slovech se dokořán otevřela ohromná křídla vrat. Pozemšťané se usmáli. Vládcova ujišťování byla zbytečná. Nikdo z nich necítil ani stín strachu. Astronauti šli po pružných deskách, tlumících jejich kroky. Cesta vedla klikatě a připomínala linie blesku. ,není tu zbytečně mnoho slov o bezpečnosti?" zeptala se Cedi s náznakem netrpělivosti. „A zákrutů," dodala Eviza. Spletí stromů pronikaly obrovské kontury paláce, rozmazaného za kobercem žlutých květů, jejichž ostrá kuželovitá kvě-tenství trčela vzhůru a ani se nezakolébala ve větru. Dveře, vysokánské jako čtyři lidské postavy, vypadaly úzké. Tmavé obložení bylo pokryto lesklými kovovými pyramidkami. Všichni roboti se náhle prudce vyřítili kupředu a vydávali přerývaný výstražný zvuk. Postavili se v řadě přede dveřmi a zahradili astronautům cestu. Ale po několika vteřinách zmlkli a rozestoupili se. „Jehlánky na dveřích jsou pod proudem," vysvětlil Gen Atal na tázavý pohled Fai Rodis.

Zahrady Coamu

2006-11-04T18:00:00.000-08:00

. Dlouhé vějířovité větve sahaly až k zemi a jako kulisy překrývaly sousední stromy. Cesta se ztrácela ve stínu jako v hloubi jeviště s nekonečnou řadou dekorací. Kulisovité pně postoupily znenadání místo trojité řadě nevysokých žlutých kuželů, obrácených základnou vzhůru. V trojúhelníkovitých mezerách byl na pozadí temně fialové oblohy vidět pestrými květy porostlý vrchol kopce, který vévodil hlavnímu městu. Holá, čtyři metry vysoká bledě modrá stěna ohraničovala oválné prostranství, v němž se vlnila hustá spleť stříbřitě zelených stromů podobných jedlím. Park a pestrý luční koberec působily překrásně po třísetkilometrové jízdě uprostřed rezavě hnědých stepí pod fialovým nebem. „Co je to za oboru?" přerušila Fai poprvé mlčení a obrátila se ke staršímu hadonoši. „Zahrady Coamu," odpověděl s lehkou úklonou. „Místo, kde bydlí veliký Čojo Čagas a jeho spolupracovníci z Rady čtyř." „Copak my nejedeme do města?" „Ne, náš velký vládce ve své nekonečné dobrotě a moudrosti vám poskytne útulek v těchto krásných zahradách. Budete jeho hosty po celou dobu, než opustíte planetu Jan-Jach... Tak, a jsme u cíle. Dál už se nedostane žádný vůz." Starší hodnostář s neobyčejnou hbitostí otevřel zadní dvířka a vystoupil na sklovitě hladkou plošinku před vraty. Pohnul kotoučkem, který mu zazářil před obličejem, a zmizel v postranním průchodu. Druhý hadonoš, dosud nemluvný, vyzval gestem pozemšťany, aby vystoupili z vozu. Astronauti se shromáždili před branou, protahovali si údy a upravovali hadičky biofiltrů. Vir Norin s Čedi trochu poodstoupili, aby mohli obhlédnout mnohastupňovitou stavbu plnou vnitřních výklenků a zlacených hřebenů, vchod do zahrad Coamu.

U hlavního Města

2006-10-30T15:03:00.000-08:00

Za čtyři hodiny pozemského času, když se auta blížila k hlavnímu městu planety, potkávali už při okraji širokých silnic samé mladé lidi v pracovních šatech jednotného střihu, ale nejrůznějších barev. Červenohnědé suché pláně zustaly vzadu. Sytá zeleň keřů se teď střídala s pravidelnými člverci obdělaných polí a dlouhé řady nízkých domků opět s masivními krychlemi, zřejmě továrními budovami. Konečně se pod koly aut zaleskl zrcadlový povrch ulice, jaké viděli astronauti v televizních přenosech. Ale místo do středu města zahnuly vozy na cestu vroubenou vysokými rovnými stromy s temně olivovými kmeny.

Hadonoši

2006-10-24T21:40:00.000-07:00

Naposledy zavadili pozemšťané pohledem o Temný plamen. Útulný a spolehlivý kousíček rodné planety stál osaměle na zaprášené rovině, jasně ozářené cizím sluncem. Astronauti dobře věděli, že šest jejich druhů je bez přestání sleduje, ale tma v hloubi vstupního otvoru i ve vysunuté chodbě se zdála neproniknutelná. Na pokyn hodnostáře, jehož Eviza v duchu nazvala hadonošem, zabořili se astronauti do hlubokých měkkých sedadel a vozidlo se drkotavě rozjelo po nerovné cestě. Kdesi pod podlahou hučely motory. Zvířený jemný prach skořicové barvy zakryl kupoli Temného plamene. Trubky mocného kompresoru odfoukávaly prach dozadu. Průvodci v čele s oběma hadonoši usedli opodál a neprojevovali ani náklonnost, ani nepřátelství, dokonce ani zvědavost. Připomínali děti, kterým pod hrozbou trestem bylo přikázáno, aby se neseznamovaly s cizinci a vyhýbaly se jim. Vůz, řítící se v ulicích značnou rychlostí, nevzbuzoval zpočátku pozornost chodců ani lidí ve vysokých povozech, které se při jízdě kymácely. Ale zvěsti o hostech ze Země se nakonec přece jen nějak roznesly po Středu Moudrosti.

Ochránci roboti

2006-10-18T04:15:00.000-07:00

Boční dveře vozidla se otevřely a Rodis vstoupila na spuštěné stupátko. Devítinohý robot se hnul v těsném sledu za ní. Starší hodnostář učinil odmítavý posunek. V okamžiku se za jeho zády vynořil robustní člověk ve fialové uniformě, s výložkou ve tvaru oka na levé straně hrudi. Rodis už nasedla do vozu a robot se předníma nožkama zachytil okraje stupátka, když ho člověk ve fialovém nakopl přímo do černého kovového příklopu. Fai se otočila příliš pozdě a varovný křik jí odumřel na rtech. Tormanťan vyletěl do vzduchu, opsal vysoký oblouk a zapadl do spleti trnitých keřů. Tváře strážců se zkřivily vztekem. Namířili na devítinožku roury svých zbraní a chystali se na ni vrhnout. Ale Rodis rozprostřela ruce nad robotem, odklonila štítek před svým obličejem a na planetě Jan-Jach zazněl poprvé silný hlas pozemšťanky bez reprodukčního zařízení: „Pozor! Je to jenom stroj, který nám slouží jako nosič, brašna, pomocník i ochránce. Je úplně neškodný, ale uzpůsobený tak, že kulka od něho odskočí stejnou silou do místa, odkud byla vystřelena, a úder může aktivizovat ochranné pole, jak se to právě stalo. Pomozte svému kolegovi z křoví a nevšímejte si našich mechanických služebníků." Tormanťan sebou plácal v trní a zlostně povykoval. Stráže i oba hodnostáři ustoupili a všech sedm robotů nalezlo do vozu.

Přišli jste k nám...

2006-10-16T14:05:00.000-07:00

Poslyšte slova, která vzkazuje cizincům veliký a moudrý Cojo Čagas: Přišli jste k nám, na planetu štěstí, lehkého života i lehké smrti. Lid Jan-Jachu vám ve své dobrotě neodpírá pohostinství. Žijte nějakou dobu s námi, poučte se a vyprávějte pak o našich úspěších a spravedlivém zřízení v těch neznámých hlubinách vesmíru, odkud jste se tak nečekaně vynořili!" Řečník zmlkl. Pozemšťané čekali, že bude pokračovat, ale hodnostář složil papír, napřímil se a pokynul rukou. Tormanťané propukli v ohlušující řev.
Fai se ohlédla na své druhy a Čedi by mohla přísahat, že zelené oči v nevzrušené tváři jí smíchem jiskřily jako nezbedné školačce.

Jste naši příbuzní

2006-10-14T02:18:00.000-07:00

Největší podiv obyvatel vzbudily nohy astronautů, obnažené až ke kolenům. Zářily různobarevným kovem a na patách měly ozubené hroty podobné krátkým ostruhám. Kov se leskl i v rozparcích mužských košil, stejně jako v širokých rukávech ženských halenek. Tormanťané s údivem zjistili, že tváře pozemských bytostí jsou hladké, rovnoměrně opálené a že se vlastně v ničem neliší od „lidí z Bílých hvězd", jak sami sebe nazývali. Pochopili, že kov na těle cizinců je pouze přiléhavý, velmi tenký oděv. Dva Tormanťané vážného vzezření sestoupili z vysokého, dlouhého vozu, který se v hustém porostu vlnil jako článkovitý hmyz. Stanuli před Fai Rodis a trhaně se uklonili. Pozemšťanka promluvila čistým jazykem JanJachu. Ale její vysoký jasný hlas kovově zazvučel z válce na hřbetě doprovodného mechanismu. „Jste naši příbuzní, kteří se s námi rozloučili na dvacet století. Teď přišel čas, abychom se znovu shledali!" Tormanťané odpověděli nesourodým křikem a dívali se po sobě s výrazem prudkého rozhořčení. Hodnostáři s emblémy hadů se rychle přiblížili a zvali hosty do prostorného vozidla. Starší z nich vytáhl z náprsní tašky list žlutého papíru, popsaný červenými značkami.

První výstup před obyvatele

2006-10-11T15:36:00.000-07:00

Před obyvateli planety Jan-Jach se objevila žena v černých šatech, podobných těm, jaké směli nosit jenom nejvyšší hodnostáři Středu Moudrosti. Kovové svorky na límci držely před jejím obličejem průzračný štítek. Na ramenou se jí v rytmu kroků zachvívaly hadovité trubky a oslnivě blyštěla trojúhelníková zrcátka jako posvátné symboly moci. Pozemšťance v patách cupital na devíti hbitých nožkách zvláštní mechanismus, jehož černý povrch se havranovitě leskl... Jeden za druhým vycházeli její druhové. Celkem tři ženy a tři muži, všichni v doprovodu stejných mechanických devítinožek.

Kdyby něco...

2006-10-10T04:14:00.000-07:00

Jejich vypouklý lesklý povrch zlověstně zazářil odraženými paprsky rudého slunce, vynořujícího se z řídnoucí clony prachu. Tormanťané ve fialovém pronikli v půlkruhu kravinami, zůstali stát a ohlíželi se k vozům, které uvázly vzadu. Odtud si od úst k ústům předávali rozkaz, aby se nikdo nepřibližoval. Nad mysem se rozlehl nelidsky mocný vzdech. Nato spirálovitý pohyb vzduchu uchvátil listí, kousky zuhelnatělých větviček i usazený prach a vznesl je vysoko k fialové obloze. Vítr zvedl odpad a nečistotu a odnesl je do pustého moře. Nad kruhovým výčnělkem v základu kupole se rozestoupily tlusté pancéřové desky. Vysunula se masivní roura o průměru větším než výška člověka. Na jejím konci se graciézně a bez hluku rozevřel vějíř z kovových nosníků, pod nímž se spustila na zem křišťálově průzračná kabina zdviže, sledovaná Tormanťany se zatajeným dechem. Fai Rodis šla vpředu rourovitou chodbou a pohledem se loučila se zbývajícími členy posádky. Stáli v řadě a pokoušeli se ukrýt své obavy, když přátelskými úsměvy a stisky vyprovázeli odcházející druhy. Rift u výtahu přidržel Fai za kovový loket a měkce, jak nebylo u něho zvykem, jí zašeptal: „Rodis, pamatujte, že jsem odhodlán ke všemu! Srovnám jejich město se zemí a rozorám je na kilometr hluboko, abych vás odtud dostal!" Fai objala velitelovu šíji, přitáhla ho k sobě a políbila. „Ne, Grife, to nikdy neuděláte!" A v jejím „nikdy" bylo tolik síly, že drsný astronaut pokorně svěsil hlavu...

Ihned po přistání

2006-10-08T17:24:00.000-07:00

Jak pozemšťané později zjistili, místo i čas přistání Temného plamene se tajily. Proto jen málokteří obyvatelé planety Jan--Jach viděli, jak se z hloubi oblohy vynořil kolos hvězdoletu a zůstal nehnutě viset nad pustým mysem. Ohnivý sloup brzdné energie udeřil do sypké půdy a zvedl smršť prachu a dýmu. Zběsilý vír dlouho odolával náporu mořského větru. Jeho žhavý dech se šířil daleko po moři i na pevnině vstříc dlouhým rachotícím vozům, které sem spěšně přijížděly, přeplněny Tormanťany ve fialových uniformách. Muži byli ozbrojeni, všem visely na hrudích schránky, z nichž trčely dopředu krátké rourky. Vozy zastavily v uctivé vzdálenosti, když je ovanul žhavý dech smrště. Tormanťané se snažili proniknout pohledem prašnou clonu, aby zjistili, zda se přistání zdařilo, nebo došlo ke katastrofě. Poznenáhlu se v šedohnědé mlze začala rýsovat tmavá kupole hvězdoletu, který stál tak rovně, jako by dosedl na předem připravenou základnu. Ke všeobecnému údivu se ukázalo, že i vysoké křoví kolem rakety zůstalo nepoškozené. Bylo třeba proklestit cestu, aby pro hosty z vesmíru mohly předjet vozy s emblémem čtyř hadů. Přímo u hvězdoletu byl porost úplně zničen a roztavená půda vytvořila sklovitě hladké kruhové prostranství. Znenadání zahalil spodní část kosmické lodi stříbrný mrak. Tormanťany ovanul chlad. Za několik minut půda vystydla. Otevřely se dva kulaté otvory, připomínající obrovské, široce rozevřené oči.

Přistání

2006-09-30T01:58:00.000-07:00

Pozemšťané s pocitem stesku vzpomínali na svěží zeleň Tibetu, jak ho viděli naposled ze stejné výšky. Souběžné hrany rozťatých horských hřbetů, dlouhé řady na-těsnaných jehlanů i labyrinty suchých údolí na nekonečných náhorních plošinách Jan-Jachu se zdály bledě skořicové s fialovým nádechem. Tu a tam tenká vrstva porostu vrhala na rozbrázděnou neúrodnou půdu čokoládový stín. Obrovité vyvřeliny tmavošedé lávy vyznačovaly oblast rovníkových zlomů. Půda zde měla cihlovou barvu a s rostoucí vzdáleností od lávových polí byla stále žlutější. Symetrické brázdy písečných dun členily pusté pobřeží, a planeta vypadala neobydlená. Když se ale pozemšťané zadívali pozorně, zjistili, že podél velkých řek a v nížinných pánvích, kde se půda modrala mlžnými opary, byly rozlehlé plochy rozděleny do pravidelných čtverců. Pak se ukázaly cesty, zelené ostrovy měst a obrovské tmavohnědé skvrny vodního rostlinstva v mořských mělčinách. Oblaka tu netvořila nadýchané chomáče, zřasené pruhy či cáry oslnivě bílých ploch jako na Zemi, ale kupila se v zrnitých a šupinovitých valech nad oceány Přední i Zadní polokoule. Hvězdolet byl zachvácen vibrací. Grif Rift zapnul ochlazova-če. Koráb se řítil dolů, obklopen stříbrným mračnem. Přetížení způsobené bržděním nezastihlo tentokrát posádku v magnetických komorách, nýbrž v amortizačních křeslech a na pohovkách. A znovu, jako by bezděčně respektovali neviditelnou stěnu, sesedli se lidé v kovových oblecích na pohovce odděleně od ostatních astronautů.

Kapitola 5, V zahradách Coamu

2006-09-18T09:41:00.000-07:00

Neja Cholli, která zaujala místo Gena Atala pod kupolí hvězdoletu, se probudila tupým řevem vnějších zvukových lapačů. Uvědomila si, že Temný plamen přešel na nízkou oběžnou dráhu se zapojeným ochranným polem. Na obrazovce vnitřního stereovidea uviděla piloty hvězdoletu v živé zábavě s Fai Rodis. Sestup kosmické lodi určitě zburcoval celou planetu. Dal se očekávat nový útok, hlavně ve chvíli, až pozemšťané vypnou ochranné pole. Rodis na vypnutí pole trvala a dosáhla svého. Podařilo se jí přesvědčit piloty, že než se zpráva o tom donese k hlavnímu vládci, Temný plamen stačí přistát. Mezihvězdný kolos kroužil nad planetou Jan-Jach a směřoval k určenému místu. Do moře vklíněný mys byl příliš malý pro obrovský, těžkopádný paprskový hvězdolet. Pozemšťané otevřeli další dvě výhledové šachty a nemohli se od nich odtrhnout. Poprvé se dívali na planetu z tak malé vzdálenosti. Temný plamen dělal poslední obrátky ve výšce dvě stě padesát kilometrů. O něco hustší atmosféra než na Zemi už začínala zahřívat prolétávající koráb. Jan-Jach se nezdála bledě modrá jako rodná planeta astronautů. Převládající odstín byl fialový, velká jezera uprostřed hor vypadala skoro černá a oceány měly sytě ametystovou barvu. Tam, kde nehlubokou vodou prosvítaly mělčiny, bylo moře temně zelené.

Psychologický dohled

2006-09-16T15:39:00.000-07:00

Proto tedy existuje rozsáhlá síť Psychologického individuálního dohledu, spolupracující s Radou cti a práva. Je to něco podobného jako Ochrana elektronických spojů v kosmické lodi, ale je to ještě složitější a mnohotvárnější. Čedi poprvé dokonale pochopila úlohu této organizace a měla pocit, jako by neutuchající mateřská péče pozemského lidstva dosahovala svou mocnou rukou až k ní, přes spirálové závity světa Šakti i Tamasu. Dívka si povzdechla, přestala vnímat i přiléhavý kovový skafandr a usnula tak klidně, jak nespala ještě od chvíle, když se hvězdolet přiblížil k planetě Tormans.

Inferno

2006-09-14T04:46:00.000-07:00

Za dvě hodiny se Čedi s planoucími tvářemi objevila znovu a beze slova vrátila Rodis krystal mnemozáznamu. Stiskla podávanou ruku a rozčileně vyběhla z kabiny. Přehraný záznam na ni zapůsobil mocným dojmem. Před očima jí s trýznivou palčivostí bez ustání vyvstávaly obrazy, které právě viděla, i když se sebevíc snažila co nejrychleji na ně zapomenout. Znala spoustu podobných historií ze starých knih a filmů, ale až dosud si krutost minulých dob jpředstavo-vala jen abstraktně. Jako všichni lidé na Zemi, i Čedi prošla nejrůznějšími zatěžkávacími zkouškami v obtížných podmínkách. Ale to všechno byla přirozená životní nutnost, již člověk chápal a překonával rozumovým poznáním a psychickou pevností, protože v každém okamžiku pociťoval svou jednotu s všeobecným duchovním proudem lidstva. Čedi věděla, že přes neustálý růst kladných hodnot v životě nové společnosti mohou se vždycky objevit lidé s pokřivenou psychikou, schopní připravit nic netušícímu okolí nepředstavitelné utrpení.

Důvody inferna

2006-09-12T09:41:00.000-07:00

„Abychom si dovedli představit míru osobního utrpení minulých dob, vymyslili jsme si my historikové systém zkoušek, které označujeme jako infernální stupně. Je to série nejen fyzických, ale i psychických útrap, určených k tomu, abychom se všichni, kdo studujeme éru Rozděleného světa, mohli přiblížit pocitům svých předků. Motivy jejich činů a předsudků se tak stanou pochopitelnější potomkům, které dělí od těch temných dob už několik tisíciletí šťastného života." Čedi naklonila hlavu a soustředěně pohlédla na Fai. „Vy se domníváte, že zde na Tormansu existuje podobné inferno?" „Důvod, proč tu celoplanetární oligarchie nastoupila tak rychle, spočívá v homogennosti obyvatelstva a kultury," vysvětlila jí Rodis. Čedi vstala a při odchodu se ještě ohlédla na nachýlenou Fai, která se v myšlenkách asi zabývala neznámou planetou dole pod hvězdoletem, ale možná také, že myslila na vzdálenou Zemi.

Teorie inferna

2006-09-10T03:32:00.000-07:00

"Povězte mi něco o teorii inferna," řekla po chvilce váhání. "Je to pro mě velmi důležité." Rodis přešla zamyšleně kabinu, zůstala stát před poličkou mikroknihovny a přejela prsty po zelených deskách s kódovými značkami. "Ve skutečnosti nejde o teorii, nýbrž o souhrn statistických pozorování spontánních vývojových procesů života, a zejména lidské společnosti na naší Zemi. Až do našich dob se uchovala Dantova velkolepá báseň Božská komedie. Autor zamýšlel napsat jen politickou satiru, ale silou své fantazie vylíčil pochmurný obraz mnohostupňového inferna. Nápis Zanechte vší naděje, umístěný nad pekelnou branou, vystihuje celou bezútěšnost místa, které si stvořila lidská obrazotvornost. Výrazem infernálnosti se stal takzvaný přirozený výběr, něco jako hra v kostky. Každý hod znamenal ztráty milionů životů. Člověk jako myslící bytost procházel dvojím infernem, tělesným a duševním. Zpočátku se mu zdálo, že před životními útrapama a ranami osudu se může zachránit útěkem do přírody. Tak vznikly báje o prvotním ráji. Když se ale podařilo hlouběji proniknout do struktury lidské psýchy, zjistili vědci, že duševní inferno jsou vlastně primitivní instinkty, zajetí, v němž člověk drží sám sebe v domění, že si tak uchovává vlastní individualitu." "A můžete mi prozradit něco o zkouškách, jímž se podrobovali někteří historikové?" zeptala se Čedi. "Zřejmě o mě víte víc, než jsem se domnívala," řekla Rodis, jako by četla její myšlenky. "Ale budiž." S těmito slovy vyňala hvězdicovitý krystalmnemozáznamu a podala ho Čedi.

Soukromá návštěva

2006-09-04T02:14:00.000-07:00

Sotva Rodis vstoupila do své kabiny, zazářil její signalizaqční náramek. To Čedi Daan, která se od jisté doby snažila nezůstat s Fai o samotě, prosila aby k ní směla přijít. Když Čedi přestoupila práh, velitelka expedice jí lehce stiskla horké ruce, obemknuté na zápěstích stříbrnými náramky skafandru, a s potěšením se zadívala na dívčin nahnědlý obličej, orámovaný popelavými vlasy. Posadily se na pohovku, a Čedi an Rodis tázavě pohlédla.

Psychika oběti

2006-08-05T00:23:00.000-07:00

"Mluví z vás potřeba obětovat se, nejarchaičtější lidský cit, vlastní všem náboženstvím v historii pravěkých společností. Naklonit si neznámé síly, obměkčit božstva, přidat trvalosti křehkého osudu. Od usmrcování lidí na oltářích před bojem, lovem, kvůli úrodě nebo při zakládání staveb, od kolosálních hekatomb vůdců, carů faraonů, až k nepředstavitelným vraždám ve jménu nesmyslných politických a náboženských idejí či národnostních třenic. Ale my, tvůrci ochranných společenských zařízení, která mají vymýtit hoře a oěti, neměli ybchom se konečně rozloučit s oním starověkým rysem lidské psychiky?" Fai vlídně prohrábla Riftovy vlasy. "Jestliže násilím zasahujeme do života na Tormansu a užíváme pravěkých metod při vzájemném střetávání sil, jestliže vstupujeme na úroveň jejich představ o životě a snech..." Rodis zmlkla. "Už tím přijímáme i nutnost oběti. To jste chtěla dodat?" "Právě to Rifte..."

Obavy jak je lidé přijmou

2006-08-02T06:08:00.000-07:00

"Musíme být ve střehu, po neúspěchu s raketami mohou zkusit něco jiného." "Ne ovšem dřív, dokud se nepřesvědčí, že druhý hvězdolet, o němž jsem se zmínila, nepřiletí. To může trvat dva tři měsíce. Do té doby budete v bezpečí, stejně jako my," dodala Fai tiše. Grif jí položil ruku na rameno v teplém kovu a zadíval se do jejích smutných, odvážných očí. "Sama jste určial dobu svého návratu an hvězdolet, Rodis. A měla byste jí spíš zkrátit než prodlužovat." "Chápu vaši obavu, Rifte.." "Představte si, že narazíte na teď absolutního nepochopení a že se vám jí nepodaří prolomit. Bude další pobyt na planetě odůvodněný? Je to příliš velké riziko." "Neumím si představit, že by mohli odmítnout poznatky a vědomosti Země. Vždyť to jsou dveře do ajsné budoucnosti ze života, který je u nich krátký a plný utrpení."

Místo přistání

2006-07-28T06:41:00.000-07:00

Po první dávce magnetické stimulace, připravené Evizou, se "výsadkáři" hned rozešli. Cítili se v přiléhavých skafandrech nezvykle stísnění a nesví. Ale musili si zvykat, do přistání zbývalo jen pár dní. Tenoučký kovový obal, který ani sebemíň nebránil pohybu, vyvstal náhle jako neviditelná stěna mezi nimi a zbývající posádkou. Navenek zůstávalo všechno jako dřív, ale při diskusích o nejbližších plánech už neexistovalo jednolité "my", nýbrž "oni" a "my". Na signál, že hvězdolet je připraven , označila hlavní observatoř Nebeské stráže místo pro přistání. Temný palmen měl dosednout na široký povlovný mys při jižním pobřeží rovníkového moře, asi tři sta kilometrů od hlavního města. Zvětšené snímky ukázaly jednotvárný výběžek, porostlý vysokými tmavými křovinami, vklíněný do šedozeleného moře. Místo i moře vypadaly naprosto opuštěně, což vzbuzovalo obavyastronautů, kteří měli zůstat ve hvězdoletu. "Kraj bez lidí je základní podmínkou pro přistání paprskového hvězdoletu. Vždyť jsme na to Radu čtyř sami upozornili," připomněl kolegům Grif Rift. "Mohli vybrat místo někde poblíž města," řekla Olla Dez. "Stejně by nám nedovolili všem vystoupit." "Zapomínáte, Ollo," řekla nevesele Rodis, "že nedaleko od města by stěží zabránili přístupu zvědavců. Ale tady postaví kolem dokola hlídky a nikdo se k našemu korábu nedostane." "Ale dostane! Sám se o to postarám," prohlásil Grif s nečekaným zápalem. "Prorazím v křovinách zacloněný koridor, který se bude otvírat jenom na zvukové heslo. Místo vstupu sdělím Fai po videopaprsku. A budete k nám moci posílat hosty, samozřejmě vítané." "Přijdou i nevítaní," poznamenala Rodis. "O tom nepochybuji. Ale Neja zastoupí Atala, a společně odrazíme jakékoliv nebezpečí.

Oblečení

2006-07-25T08:16:00.000-07:00

"A takhle se hodláte objevit před tormanťany?" zazněl v pozadí Grifův hlas. Rodis okamžitě pochopila co ho znepokojilo. "Jistěže ne!" obrátila se k Riftovi. "My ženy si oblékneme krátké sukénky, které se nosí v tropickém pásmu, a navléknem pelerínky." "Snad by byly lepší haleny, jaké nosí Tormanťanky," podotkla Tivisa. "Zkusíme to. Možná že budou vhodnější," souhlasila Rodis. "Pro muže navrhuji tropický oblek," řekl Vri Norin. "Šortky by šly, ale košile bez rukávů budou soustřeďovat pozornost na našekovové ruce, namítal Grif Rift. "Ženské halenky by byly vhodnější i pro muže." "Je to divné, že Tormanťané se doma i na ulici tak navlékají."

Další doplňky

2006-07-23T02:01:00.000-07:00

Všichni si připevnili k pasu oválné schránky pro destrukci produktů metabolismu, na ramenou jim zářily proužky přístrojů pro videozáznamy a trojůhelníková zrcátka s přeledem na všechny strany. Na pravou ruku si navlékli signalizační náramek pro spojení s hvězdoletem prostřednictvm osobního robota a do jamky mezi klíčními kostmi umístili váleček pro vzdušné proudění. Čas od času proběhla mezi tělem a skafandrem vzduchová vlna, působící jako příjemná masáž. Vzduch unikal záklopkami na patách a nezasvěcencům se mohlo zdát, že kovové tělo hraje mohutnými svaly. Fai Rodis přehlédla své druhy, najednou cizí a vzdálené v chladné záři přiléhavého kovu.

Oblékání do skafandru

2006-07-19T15:55:00.000-07:00

"Dáme se do toho! Kdo bude asistovat, vy Ollo a Neja?" "Bez Neji by to nešlo," potvrdila Olla Dez. "Zavolejte jí tedy," a Fai první překročila práh komory biologické kontroly. Procedura při oblékání byla zdlouhavá a nepříjemná. Uplynula drahná doba, než se všech sedm astronautů sešlo v kruhovém sále. Mladičká Čedi Daan byla ve skafandru poprvé a musila si teprve zvykat na pocit, že má dvojí kůži. Nemohla ootrhnout oči od Fai, která se v přiléhavém úboru zdála ztělesněním krásy ženského těla. Černá barva ještě zdůrazňovala její bledý obličej a průzračně zelené oči.

Oči a jejich barvy

2006-07-12T00:21:00.000-07:00

Ale vraťme se k očím. Největší oblibě se těšily čistě zelené oči, jako mám já," usmála se Fai. "podle biologických zákonů zdraví a síly je to zcela přirozené." "A kdo z nás by byl na druhém místě?" "Čedi se svýma temně modrýma očima s fialovým odstínem. Další v pořadí pak byly oči šedé, hnědé a bleděmodré. Vzácností, a proto velmi ceněné, byly oči topasové barvy, jako má Eviza, nebo zlatožluté u Olly. Ale byly považovány za démonické, protože se podobaly očím dravých šelem." "Pro muže zřejmě žádná kritéria neexistovala?" zeptala se Eviza. "Zelené oči se u nich patrně nevyskytovaly, a soudě podle literatury, ani tmavě modré," pokrčila Fai rameny. "nejčastěji se mluví o očích šedých jako ocel, nebo světle modrých jako led. Byly známkou pevné vůle a opravdových energických mužů, kteří si podřizovali své okolí, a byli vždy připraveni užít pěstí nebo zbraní." "Podle toho bychom se měli obávat Grifa Rifta a Vira Norina," rozesmála se Eviza. "Grif je opravdu velitelská povaha, ale Vir je příliš měkký i na muže éry Spojených rukou," namítla Olla Dez. "Nechme oči očima, stejně se musíme navléci zde do toho kovu a nadlouho se rozloučit s dotekem vlastní pokožky," povzdechla Eviza a přejela si dlaní po rameni a obnažené paži gesten člověka, zvyklého od dětství důkladně pečovat o své tělo.

Oči

2006-07-02T02:21:00.000-07:00

Fia si zamyšleně prohlížela tváře svých druhů. Zdáli se bledí ve srovnání s osmahlými obyvateli planety Jan-Jach a proto jim poradila, aby všichni ploykali pigmentační pilulky. "Neměli bychom si změnit i barvu očí, aby byly stejně černé, jako mají Tormanťané?" zeptala se Eviza. "Ne, porč?" namítla Rodis. "Ať zůstanou takové, jaké jsou. Jen jim přidáme trochu víc lesku. Dá se to zařídit, Evizo?" "Pod podmínkou, že budu mít čtyři dny na sérii chemických simulací!" "Čtyři dny dostanete, a udělejte nám oči zářící jako hvězdy, ať všude na planetě už zdaleka poznají pozemšťana!" "Zajímalo by mě, jaké oči by se nejvíc líbily našim vzdáleným předkům, když ještě nedovedli libovolně měnit jejich barvu," řekla Olla. "Fai například zná vkus lidí z éryRozděleného světa." "Vkus v oněch dobách byl velmi rozdílný, záliby nejasné a neopodstatněné. Kráse nevím proč se tehdy vyžadovala hlavně u žen. Literární díla, fotografie i filmy vypočítávají rozličné ženské přednosti, o mušských se téměř nemluví.

Různé skafandry

2006-06-22T22:32:00.000-07:00

Olla se snažila vybrat pro každého skafandr takové barvy, aby v něm vypadal co nejefektněji, zejména ženy. Fai si bez rozmýšlení zvolila černý s namodralým leskem havraních křídel, který dobře harmonoval s jejími černými vlasy, s rozhodnými rysy tváře a zelenýma očima. Eviza žádala stříbřitě zelený tón vrbového listí, protože nechtěla měnit odstín svých temně rusých vlasů a topasových kočičích očí. Černý pás a límec ještě zvýrazňovaly plamenný lesk její husté kštice. Čedi se rozhodla pro popelavě modrý skafandr s nádechem pozemské oblohy a stříbrnými ozdobami. A Tivisa bez váhání sáhla po granátově rudém s růžovým opaskem, který slušel její olivoé pleti a trochu podmračeným tmavomodrým očím. Muži si chtěli oblécí jednotné šedé skafandry, ale podlehli naléhání žen a přijali nakonec kovová brnění pestřejších barev.

Přípravy na sestup

2006-06-22T15:18:00.000-07:00

"Přílby nepotřebujeme" odporovala Fai. "Neměli bychom styk s obyvatelstvem a naše poslání by zůstalo skoro bez užitku. Tohle riziko musíme podstoupit." "Kromě toho nám přilby stěží poskytnou dostatečnou ochranu," pokrčila Eviza rameny.
Útok na hvězdolet se neopakoval. Temný plamen přešel na vysokou oběžnou dráhu a vypnul motory. Přípravné práce pro výstup na planetu pokračovaly bez přerušení. Do nosů, uší i úst sedmi "výsadkářů" bylo třeba co nejpečlivěji zavést biofiltry. Osobní doprovodní roboti, zastávající funkce sluhů, ochránců i nosičů, se nařizovali na individuální bioproudy jednotlivých astgronautů. Největší pozornost jako obvykle vyžadovaly skafandry. Vyráběly se ve speciálním ústavu z nejtenčích vrstev molekulárně přeskupeného kovu, s podkladem který nedráždil pokožku. Přes dokonalou tepelnou izolaci a neobyčejnou pevnost, nepředstavitelnou ještě pro techniku nedávné minulosti, měl skafandr tloušťku jen zlomek milimetru, a napohled se nijak nelišil od nejjemnějšího cvičebního úboru s vysokým límcem. Člověk se v něm podobal kovové soše, jenže živé, pružné a teplé.

Jak odpovědět?

2006-06-16T13:13:00.000-07:00

"Co to bylo? Útok?" Ptala se přicházející Fai Rodis. "Zřejmě" přikývl ponuře Grif. "Ostřelovali nás patrně raketami. Předpovídali jsme s Genem takovou možnost a nechali jsme zapojené vnější ochranné pole, i když to působí v atmosféře příšerný hluk. Hvězdolet neutrpěl sebemenší škrábnutí. Jak na to odpovíme?" "Nijak" řekla Rodis rozhodně. "budeme se tvářit, že jsme nic nezpozorovali. Oni vědí, že obě rakety se odrazily, a to je přesvědčí o naprosté nezranitelnosti naší lodi. Jsem si jista, že pokus opakovat nebudou." "Máte asi pravdu," souhlasil Rift, "ale ochranné pole necháme zapojené. Líp když řve, než abychom riskovali život celé posádky kvůli zbabělé proradnosti." "Teď ještě víc tvám na skafandrech,"řekla Eviza. "A s přílbami" připojil Rift.

Co se stalo?

2006-06-11T11:41:00.000-07:00

Opusťme nyní na chvíli hrdiny lodi Temný plamen, kroužící okolo barbarské planety Tormans a netušící co že se to okolo nich děje. Každopádně ale je pravdou, že výbuchy nedbývají na oběžné dráze běžným druhem popčasí, a tak se dá předpokládat, že šlo o úmyslný čin. A mimochodem, komu nedošlo, že autor pocházel ze země pod komunistickou nadvládou, a éra spojených rukou je lidstvo žijící v ideálním komunismu ten je asi poněkud natvrdlý. Ono ale mimochodem, ideální komunismus je prakticky totéž co utopie: každý se snaží podle toho jak může a co umí, a společně se mají všichni dobře.

Nebezpečí

2006-06-08T03:32:00.000-07:00

V tom okamžiku vyšleha za oknem pro přímá pozorování oslnivý proud rudého ohně. Hvězdolet se zachvěl. Gen Atal zmezel bleskurychle ve výtahu, Grif Rift a Div Simbel se vrhli k náhradním systémům ovládacího pultu. Následoval další záblesk a trup Temného plamene se znovu lehce otřásl. Zapojené zvukové snímače zachytily ohlušující rachot a řev rozrážené atmosféry. Lidé zaujali svá místa podle havarijního řádu, stáli nehnutě u přístrojů a pořád ještě nechápali, co se vlastně přihodilo. Kosmická loď se dál řítila tmou na neosvětlené straně planety. K terminátoru to bylo skoro půl hodiny. Zazněly stříbrné zvonky, signalizující, že nebezpečí nehrozí. Rift i Simbel opustili řídící kabinu a Gen Atal své místo u přístrojů pro kosmickou ochranu.

Hádka na hvězdoletu

2006-05-30T13:45:00.000-07:00

"ale mít přitom možnost odejít kdykoliv ke svým, že? Disponovat možnostmi člověka éry Spojených rukou? A pak se šťastně vrátit do krásného světa na Zemi?" útočila Eviza. Čedi se obrátila k Fai, ale ta mlčela. "Vidíme to každá jinak," začala Čedi, "ale já jsem myslila na důležitějíší věc." "Pro koho důležitější?" Eviza byla nemilosrdná jako vyšetřovatel. "pro nás. Ale jim" Čedi ukázala na mapu Tormansu, "to nijak neublíží. Vždyť to děláme jen proto, abychom se nezmýlili, abychom poznali, jak jim pomoci." "Nejdřív musíme zjistit, jestli je to zapotřebí!" řekl Grif Rift. "Může se ukázat.."

2006-05-20T15:48:00.000-07:00

"Ale co bude s vaším plánem Čedi?" zeptal se Gen Atal. "Ten začneme uskutečňovat později, až se aklimatizujeme," odpověděla Fai. Čedi jen pevně stiskla rty a obrátila se k mapě Tormansu, pověšená nad vchodem do kulatého sálu. "Čedi" obrátila se na ni Eviza, "právě mě napadlo jak citlivě jste reagovala na komedii kterou sehrály Fai Rodis a Olla Dez. Ale nezdá se vám, že úmysl vmísit se mezi lidi Jan Jachu jako tormanská dívka má v sobě taky zárodek podvodu? Dívat se cizíma očima na to, co vám lidé odhalí jako pravé Tormanťance? Není to vlastně špehování?" "já, ano.. ne, představovala jsem si to jinak. Chtěla jsem se jim prostě přiblížit, žít stejným životem jako oni, prožívat stejné těžkosti i radosti, trápení i nebezpečí!"

Skafandry

2006-05-16T13:01:00.000-07:00

i „Tak tedy skafandry," vmísil se do řeči dosud mlčenlivý Grif Rift. „Bude to mít jednu výhodu..." „Pro případ nebezpečí?" Eviza zaklonila hlavu a kradmo pohlédla na Čedi Daan. „Hádáte správně. Skafandr odolá noži, kulce i zápalnému paprsku," potvrdil Rift.
„Ale hlava, nejcennější část těla, bez přílby neodolá," namítla vesele Fai. Čedi se upřeně zahleděla na Rodis, jako by se divila její živosti. Opravdu, zdrženlivá, trochu drsná velitelka expedice jako by se teď, před zatěžkávací zkouškou, docela proměnila.

Voda

2006-05-15T08:04:00.000-07:00

„Historičce odpustíme prastarý omyl," usmála se Eviza. „Naši předkové dlouho pokládali vodu prostě jen za vodu, za sloučeninu vodíku a kyslíku, a nedovedli ji analyzovat. Ukázalo se, že voda má složitou fyzikálně chemickou stavbu, na níž se podílí mnoho prvků. V pramenech, řekách i jezerech Země existují tisíce druhů vody — zdravé, škodlivé, neutrální — i když se při prosté analýze zdá stejná a dokonale čistá. Tormans je však jiná planeta, s jiným charakterem celkového vodního koloběhu, eroze i minerální nasycenosti. Zjistili jsme, že její voda může působit depresivně na naši nervovou soustavu. Vybrala jsem proti tomu tabletky IGN-102. Jenom je nezapomínejte vhodit do každé tekutiny určené k jídlu či pití."

Stačí jen filtry

2006-05-08T07:13:00.000-07:00

A stoupat bosýma nohama po měkké trávě a cítit na obnažené pleti vítr a slunce se všemi záchvěvy proměnlivého dechu přírody! Jenom nemnohým ze statisíců cestovatelů k novým světům se podařilo zažít něco podobného!" ,.To tedy znamená skafandry?" zeptala se Neja Cholli. „Ano, bohužel! Později, až skončí proces získávání imunity, můžeme je svléknout. Přílby si navlékat nebudeme, pouze biofiltry, už to je úspěch! Zato ale budeme připraveni za tři čtyři dny." „Možná že je to tak lepší," řekla Neja. „Analýza tormanské vody ve srovnání s pozemskou prokázala určité rozdíly ve složení. První čas budou všichni zesláblí, než si na ni zvyknou." „Copak je složení vody důležité?" zeptala se Fai. „Když je čistá a bez škodlivých příměsí? Promiňte, ale vím o tom velmi málo."

Čistý svět

2006-05-06T22:16:00.000-07:00

Eviza se na chvíli zamyslila. „Objevili jsme dva vysoce patogenní viry. Mohly vzniknout jen v podmínkách obrovského nakupení lidí. V současné době nic podobného na Tormansu nepozorujeme." „To nepřímo potvrzuje někdejší přelidněnost planety," řekla Fai. „Ale potřebovali bychom přistát co nejdřív." „Nutná přeměna našich obranných reakcí nastane stěží dřív než za dva měsíce," oznámila Eviza tónem, jako by sama byla vinna tím, že imunizace nemůže proběhnout ry chleji. Rodis se na ni usmála: „Co se dá dělat? Jak rád by byl člověk na nové zemi hostem se všemi právy. Ale skoro nikdy se mu to nedaří. Vždycky se vyskytnou okolnosti, které spěchají a nesnesou odkladu. Někteří astronauti vyprávěli o nezapomenutelném pocitu při setkání s novou planetou, kde nehrozilo žádné nebezpečí, kde člověk vystoupí z hvězdoletu do křišťálového vzduchu, pod nové slunce a jako dítě běží po laskavé. panenské půdě, s nezkrotnou touhou shodit ze sebe šaty a celou bytostí se pohroužit do svěžího čistého světa.